Lee Harris

Lee Harris

Případ bývalé jeptišky 09. Vražda na silvestra

1

Ještě na poslední chvíli jsme si nebyli jisti, jestli na ten večírek vůbec půjdeme. Pro Jacka, už téměř rok mého milovaného manžela, se poslední večer v roce pojil s letitou tradicí, kterou si nesměl nechat ujít.

Obvykle ho trávil ve společnosti starých přátel, ať už to byli kolegové z práce z policejního okrsku v New Yorku nebo lidé, s nimiž sedával ve školních lavicích, když byl ještě malý kudrnatý kluk.

Oslava Silvestra pro mě zdaleka neměla takový význam jako pro něho, necítila jsem žádné tajemné vzrušení, které zahrnovalo všechny ty nezbytné požitky, jako jsou šampaňské nebo petardy.

Samozřejmě, strávila jsem patnáct let v klášteře, kde většina z nás uléhala ke spánku kolem deváté, protože jsme byly unavené po celodenní práci, která začínala pravidelně časně ráno v pět bez ohledu na kalendář. To, že se my dva tak markantně lišíme ve vnímání posledního dne v roce, je proto naprosto pochopitelné.

Teprve během posledních dvou a půl let, kdy jsem si po odchodu z kláštera svatého Štěpána postupně zvykala na civilní život obyčejné ženy, získal i pro mě silvestr nálepku jisté výjimečnosti a slávy.

Nicméně skutečný důvod našeho váhání tkvěl hlavně v tom, že jsme se nedávno stali čerstvými rodiči chlapečka, který totálně změnil naše životy – ať už jako celek, nebo v jednotlivých detailech – a to takovým způsobem, že se nám o tom v době, kdy jsme jednoho mrazivého dne loňské zimy během vášnivého milování počali jeho životní pouť, ani nezdálo. Dali jsme mu jméno Edward Bennett Brooks po mém otci, který zemřel, když jsem byla ještě malé dítě. Při porodu vážil bezmála tři a půl kila (což bylo jen o málo míň než hmotnost nedělního vydání Timesů, které Jack přibližně v době jeho narození přinesl domů) a hned od prvních okamžiků svého života nikoho kolem sebe nenechal na pochybách, že se s jeho maličkostí musí počítat, což dával najevo hlavně pronikavým pláčem.

Kam se poděla má nezlomná jistota, že mi absolutně spolehlivá opatrovatelka umožní utrhnout se najedno dopoledne v týdnu, abych mohla pokračovat v učení na místní fakultě? A co je s tím mým pohodovým, vyrovnaným manželem, o kterém jsem si myslela, že ho nevyvede z rovnováhy žádná situace, a který ve službě bravurně řeší otázky života, smrti a ostře nabitých zbraní – kde ztratil svůj klid, na který jsem se vždycky mohla spolehnout jako v bouři zbloudilá loď na spásné světlo majáku? Kolik telefonátů denně směřuje z šedesátého pátého okrsku v Brooklynu do Oakwoodu, aby se ujistil, že jeho žena a syn se cítí skvěle, že kromě jeho samotného jim nic nechybí, že mají dost jídla a že jim chutná, že po obědě pravidelně spí a že nezapomínají chodit ven na sluníčko?

Při této vzpomínce se musím usmívat. Když jsem po očku nenápadně při různých příležitostech sledovala kamarádky a známé, jak se z nich stávají matky, lehkovážně jsem nabyla přesvědčení, že můj další krok na cestě životem bude jednoduchý, naplněný jenom radostí a šťastnými úsměvy, snadno dosažitelný pro šikovné a méně šikovné, a dokonce i pro ty z nás, které stále považujeme přípravu něčeho dobrého k večeři za kdovíjakou domácí práci. Zdálo se to docela snadné. Když se nemluvně probudí, přebalíš ho, nakrmíš a znovu ho přebalíš, přitom si s ním samozřejmě povídáš, abys ho postupně připravovala do života v harmonickém prostředí šťastné rodiny, a pak ho něžně uložíš do postýlky, aby si ještě chvíli pospalo. Ale jak se zdálo, náš Eddie patrně nestudoval stejnou literaturu jako já a vzpíral se většině pouček i zaručeně dobrých rad. Někdy nechtěl jít potom, co jsem ho nako
jila, zpátky do postýlky, jindy se zase vzbudil, na jídlo neměl ani pomyšlení, v hlavě měl jenom samé skopičiny. Vůbec mi nevadilo si s ním hrát, naopak –byla to ohromná legrace a na takové chvilky jsem se těšila po celou dobu těhotenství. Když se však večer posledního dne v roce blížil, stále více nás s Jackem zajímalo, jak to přijmou hostitelé na večírku, kterého jsme se chystali zúčastnit.

Ochotně nám nabídli pokoj s manželskou postelí a kolébkou pro Eddieho, ale dělali jsme si starosti, zda budou k nepředvídatelnému dennímu rozvrhu našeho syna stejně shovívaví jako my.

Nakonec jsem jim zavolala a oni trvali na tom, že určitě musíme přijet, že s námi na sto procent počítají, že oslava bez nás nebude stát za nic. A tak jsme naše dítě, které spalo jako andělíček a nevědělo o světě, naložili do auta a vyrazili jsme.

Našimi hostiteli pro tento velký večer byli Arnold a Harriet Goldovi. S Arnoldem jsem se seznámila nedlouho poté, co jsem odešla z kláštera svatého Štěpána.

V té době jsem právě vyšetřovala dávnou vraždu, a jak se později ukázalo, byl to první korálek na dlouhé šňůře případů, které jsem řešila později. Před čtyřiceti lety zastupoval Arnold jednoho z předpokládaných vrahů ženy, která byla o velikonočním pondělí nalezena mrtvá ve svém brooklynském bytě. Pustila jsem se tehdy do práce na případu jako naprostý laik, ale s o to větší vervou, a mé úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem a vedlo k odhalení skutečného vraha.

Vyšetřování mě zavedlo mimo jiné také na policejní okrsek, kde jsem se seznámila s Jackem, a tento osudový okamžik změnil navždy můj další život. Arnold, který byl v době, kdy se ta vražda stala, mladým ambiciózním advokátem, mi s vyšetřováním velice ochotně pomáhal a postupem času se z nás stali tak dobří přátelé, že ho dneska považuju za svého druhého tátu.

Také mi nabídl příležitostnou práci, takže mu čas od času s něčím pomůžu, což jsem s povděkem přivítala, protože patřím mezi lidi, kteří nedokážou jen tak sedět se založenýma rukama, ale ke štěstí potřebují nějakou činnost, být aktivní. Nedokážu si představit, že bych jen tak nečinně lelkovala nebo trávila čas u stupidních telenovel.

Důležité je, že mi Arnold většinou svěřuje zakázky, které si můžu odnést domů.

Jack mě vysadil u Goldových před domem a jel hledat místo na parkování. Eddie ve spánku spokojeně oddechoval a dokonce ani rozruch, který způsobil náš příjezd, ho téměř nevyrušil. Harriet mě odvedla nahoru do ložnice, kterou pro nás přichystali. Podařilo se mi svléknout Eddiemu svrchní oblečení a uložit ho do kolébky, což u něho vyvolalo pouze několik tichých zamumlání a povzdechů, které mi připomněly, že musím zůstat ve střehu.

„Je rozkošný,“ rozplývala se nad ním Harriet.

„Ano, to máš pravdu.“ Objala jsem ji.

„A teď je celý náš,“ dodala s úsměvem. „Teda aspoň do zítřka.

Pojď se mnou, dám ti něco k jídlu.“

Jack přišel o pár minut později, v jedné ruce nesl naše malé zavazadlo a v podpaždí dětskou sedačku. S

oběma věcmi okamžitě zmizel v ložnici a já jsem ho podezřívala, že to udělal hlavně proto, aby zkontroloval svého syna, a ne aby je tam uklidil. Když se vrátil, Arnold oběma připravil drink a pak se posadili stranou pravděpodobně proto, aby si promluvili o Jackových studiích práv. Já coby kojící matka jsem se do půlnoci hodlala alkoholu stranit a na novoroční přípitek jsem plánovala jen symbolické přiťuknutí sklenkou šampaňského, což, jak jsem doufala, nebude mít na našeho malého žádné negativní vlivy.

Večírek byl úžasný také díky zajímavým hostům, kterých přicházelo stále víc, jak se nový rok blížil. Většinou se patrně jednalo o Arnoldovy kolegy z branže, které jsme ani já ani Jack neznali.

Nějakou chvíli jsem strávila při rozhovoru s advokátem, jehož jména jsem si všimla v New York Times tolikrát, abych si uvědomila, jak slavná, respektovaná a výjimečná osobnost v právnických kruzích to musí být. A tento muž mi jenom potvrdil názor, který jsem si na Arnolda postupně vytvořila, že je to opravdu obdivuhodný člověk, který nikdy neváhá vzít případ, v nějž věří, zakousne se do něj a nevzdá se, dokud není přesvědčen, že byla odhalena pravda.

„Možná byste byla překvapená, kolik beznadějných případů dokázal Arnold vyhrát,“ podotkl můj společník s uznáním.

„Určitě mnohem víc, než o kterých vím,“ odpověděla jsem. „On je totiž pozoruhodně skromný, když se má začít mluvit o něm.“

„A jaké zná skvělé vtipy na právníky,“ mrkl na mě. „Nic bych za to nedal, že je v té své malé kanceláři sám vymýšlí. Jak jste se s ním seznámila?“

V kostce jsem mu vysvětlila historii našeho vztahu.

„Aha, už jsem doma, to byl ten případ dvojčat s mentální retardací.

Trvalo mu čtyřicet let, než to urovnal. Takže vy jste ta slavná žena, která to celé vyřešila.“

„Slavná bych zrovna neřekla, ale každopádně to byla úžasná zkušenost.“

Povídali jsme si a on mi vyprávěl o některých zajímavých případech, kterými se v minulosti zabýval.

Napadlo mě, jestli se Jack také někdy vypracuje do podobného postavení, aby mohl na večírcích bavit náhodné posluchače poutavými příběhy ze své bohaté praxe – byla to velice příjemná představa.

Ani nevím, kdy jsem si poprvé vzdáleně uvědomila, že něco není v pořádku, ale vzpomínám si, že jsem to vycítila. Během večera několikrát zazvonil telefon a vždycky ho zvedla Harriet. Minimálně jednou přišla do obývacího pokoje a vzrušeně o čemsi rozmlouvala s Arnoldem, načež její muž vstal a spěšně odešel z pokoje s ustaraným výrazem v obličeji.

Chvíli po desáté se dcera Goldových rozhlédla po pokoji a zeptala se: „To dítě, co pláče nahoře, patří někomu z vás?“

Vyskočila jsem a upalovala ke schodům. Chudáček Eddie má jistě hlad a hlasitě se dožaduje svého mléka, zatímco jeho matka dole sedí a užívá si zábavy, pomyslela jsem si zahanbeně. Posadila jsem se do staré houpací židle a nakojila ho; nacpal se tak, že okamžitě znovu usnul, a já skoro také. Když jsem ho znovu ukládala do postýlky, zaslechla jsem z pokoje za zdí ložnice Arnoldův hlas.

„Jsem tady, Ado,“ promluvil tlumeně a pak bylo ticho, tu a tam přerušené šeptanými otázkami a ještě tiššími komentáři.

Po zádech mi přeběhl mráz z neblahého tušení, že se blíží špatná zpráva. Vyděšená žena, která cítí tak silnou potřebu zavolat svému příteli advokátovi, že se ne-rozpakuje ho vyrušovat ani na Silvestra, v jednom z nejoslavovanějších dnů v roce. To nevěští nic dobrého. Byl snad někdo zraněn? Zatkli někoho?

Ani jsem to nechtěla domýšlet.

Pohladila jsem své spící dítě a počkala, až konverzace vedle skončí. Teprve pak jsem odešla dolů –nechtěla jsem se potkat s Arnoldem, až vyjde z pokoje a bude mít plnou hlavu toho, co právě musel po telefonu vyslechnout.

Když jsem se vrátila do obýváku, mluvil zrovna s Harriet. O chvíli později už se točil kolem svých hostů.

Těsně před půlnocí někdo zapnul televizi, abychom měli přehled o přesném čase. Na obrazovce jsme viděli živý vstup z Times Square, z místa, kterým jsem ve dne několikrát procházela a jednou nebo dvakrát s Jackem i v noci. Dnes večer se na něm shromáždilo mnohem víc lidí, než kolik jich žije v Oakwoodu i s přilehlými oblastmi, spousta z nich držela v rukách transparenty se jmény vzdálených států a měst napsaných velikými tučnými písmeny, a nad tou jásající a vlnící se pestrobarevnou hladinou přejížděla televizní kamera, chvíli zaostřila na Ohio a v příštím okamžiku už najížděla na plakát Kansasu. Moc jsem toho ze své země za hranicemi regionu New York City neviděla a přemýšlela jsem o lidech, kteří neváhají cestovat obrovské vzdálenosti jen proto, aby mohli na vlastní kůži zakusit tu opojnou atmosféru pospolitosti, aby mohli s ostatními skandovaně odpočítávat pozvolný pád veliké osvětlené koule
demonstrující poslední vteřinky odcházejícího roku. Jako by se vzrušení rozjásaných davů na dálku přelilo i do mých žil. Kansas, centrum Spojených států.

Nekonečná kukuřičná pole, laskaví lidé a spousta parkovacích míst.

Usmála jsem se té představě.

„Pojedeme tam,“ ozval se náhle Jack, který se zničehonic objevil po mém boku právě ve chvíli, kdy mi začal chybět.

„Dokážeš si představit, že bys urazil takový lán světa z Kansasu do New Yorku, abys oslavil nový rok?“

„Do Velkého jablka? No jistě. Až na to, že ti lidé musí být zmrzlí jako preclík. Venku je pěkná zima.“

„Možná se tam jednoho dne podíváme.“

„Na Times Square?“

„Do Kansasu.“

Jack se rozesmál. „Musíme ale počkat, až Eddie odroste plínkám.“

„Vsadím se, že to bude legrace.“

„Šedesát vteřin, miláčku.“

Napjatě jsem pozorovala odpočítávání a v ruce jsem držela sklenici, ve které bylo šampaňské nalité sotva z poloviny. Koule pomalu klouzala dolů. Srdce jsem měla až v krku. Právě začínal můj první celý rok v roli matky. Byla jsem ve společnosti fantastických lidí, jaké jsem v životě nepotkala.

Prožívala jsem nejšťastnější okamžiky svého života.

„Šťastný nový rok!“ Ten radostný hlahol vytryskl z našich hrdel téměř současně. Políbili jsme se s Jackem a pak ještě jednou. Sevřela jsem pevně svou skleničku snad ze strachu, abych nepřišla i o tu slzu alkoholu, kterou jsem si na dnešní výjimečný večer povolila. Pak jsme si všichni připili a začali jsme sborově zpívat Auld Lang Syne.

Postupně jsem se políbila s mnoha muži a ženami, s tím slavným právníkem, s jiným téměř neznámým právníkem, s doktorem, s nímž jsem si před pár okamžiky povídala a jehož žena je právnička, a nakonec s Arnoldem, který mě pevně objal a srdečně mě políbil.

„Máš takový zastřený pohled. Buď jsi dojatá, nebo ospalá,“ podíval se na mě zvídavě.

„Z obojího kousek. Prožila jsem opravdu skvělý rok a ten nový, doufám, bude přinejmenším stejně tak dobrý.“

„Užij si ho, Chris, ať se ti daří.

Přeju ti všechno nejlepší.“

„Tobě taky, Arnolde.“

K mému překvapení následovalo půlnoční občerstvení. Po několika hodinách, během nichž jsem si dopřávala nejrůznějších pochoutek a občas jsem uzobla z nějaké dobroty, což je jeden z mých oblíbených způsobů jídla, jsem s úžasem sledovala Harriet, jak snáší na stůl široký výběr teplých i studených pokrmů a všechny nás zve, abychom se neupejpali a obsloužili se podle chuti.

„To je nádhera, Harriet,“ prohodila jsem, když jsem jí pomáhala odnést do jídelny ještě pár drobností. „Jak sis udělala čas, abys tohle všechno připravila?“

„Já jsem to nedělala,“ prohlásila hrdě. „Takové věci vždycky nechávám na odbornících. A můžeš hádat, koho jsem požádala. No jistě, Jackovu sestru.“

„To si děláš legraci.“

,Je to hlavně Arnoldova zásluha.

Trval na tom. Proč bychom prý nemohli nechat vydělat někomu z rodiny? A navíc, moc dobře si pamatuju, jakou skvělou práci odvedla při organizování tvé svatby. Pořád jsem hledala nějakou vhodnou záminku, abych si ji mohla objednat. Musela mi ale slíbit, že nikomu neřekne ani slovo. Není to úžasné?“

„Báječné.“

„Tak běž a něco si dej. Na všechno byly použité kvalitní suroviny podle zásad správné výživy vhodné i pro kojící matky, za to ručím. A jestli se budeš cítit unavená a raději bys šla spát, můžeš se vytratit, kdykoli se ti zachce.“

Chytila jsem druhý dech. Bez toho, abych si lámala hlavu, jak se budu cítit ráno, jsem se pustila do ochutnávky znamenitých jídel, vedla jsem zapálené rozhovory, prostě jsem si plnými doušky užívala silvestrovské noci. Když jsem nakonec přistihla svého muže, který obyčejně překypoval energií, jak neúspěšně potlačuje zívání, podívala jsem se na hodinky a hned mi bylo jasné, že je na čase jít spát.

Počet hostů také prořídl, a tak jsem si nemusela nic vyčítat, když jsem k němu vykročila.

„Chris,“ vydechl jakoby překvapeně, když jsem se před ním objevila.

„Zapomněl jsi snad, že jsem tady?“

„Ne, jenom jsem si moc dobře popovídal. Tohle je Ábel Gardner, jeden z Harrietiných přátel.“

Pozdravili jsme se.

„Musí být už hodně pozdě,“ protáhl se Jack. „Začíná mě zmáhat únava.“

Jeho poznámka byla výmluvná.

Vstali jsme a odešli nahoru do ložnice.

Ve skrytu duše jsem doufala, že téhle noci se Eddie poprvé nevzbudí na pravidelné kojení ve dvě hodiny ráno. Bylo mu už víc než měsíc, ale ještě pořád ne šest týdnů, a dětský lékař mě upozorňoval, abych příliš nepočítala s tím, že v brzké době prospí celou noc. A nemýlil se. Právě ve chvíli, kdy už jsem se těšila, jak zalehnu do postele a usnu, se Eddie probudil a byl plný elánu, což pro mě v praxi znamenalo, že se téměř jistě před třetí pod peřinu nedostanu. A pak, když jsem unavená začínala odplouvat do říše zaslouženého spánku, mě vyrušil další zvuk –zazvonění telefonu. Kdosi ho okamžitě zvednul a potichu o něčem rozmlouval s člověkem na druhém konci drátu. Obrátila jsem se na druhý bok a brzy jsem zase usnula.

Poslední myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla, že jsem se bohužel nespletla a že se někde opravdu přihodilo něco velice zlého.

Všichni tři Brooksovi byli vzhůru časně ráno, ale jen jeden z nás měl náladu začít nový den. Snažila jsem se udržet Eddieho v klidu, zatímco jsme se s Jackem oblékali. Pak jsme sešli potichu dolů, abychom nerušili ostatní a nechali je vyspat. Byl jasný slunný den, za okny nebylo vidět téměř žádný sníh. U nás v Oakwoodu jsme museli lopatou prohazovat cestu ke vchodu a ke garáži, ale tady už roztálo skoro všechno, co před několika dny napadlo.

„Vy už jste vstali?“ ozvala se za námi Harriet. Měla na sobě pohodlnou vlněnou sukni a na míru ušitou halenku a vypadala, že je stejně plná energie jako náš syn.

„Pojď sem, ty můj drobečku.“

Vyzdvihla ho z jeho malé sedačky, pomuchlovala se s ním a začala na něj mluvit, zatímco on ji se zaujetím pozoroval doširoka otevřenýma očima. „Ty jsi ale pěkný kluk,“

usmála se na něho nakonec a vrátila ho zpátky do sedačky. „Tak co si dáte k snídani, lidi?“

Následovali jsme ji do kuchyně, kde uvařila kávu a přinesla ji k prostřenému stolu.

„Dcera se pravděpodobně nevyhrabe z postele dřív než po poledni, takže navrhuju, abychom si tady našli něco dobrého k jídlu a v klidu si popovídali.“

„Arnold ještě spí?“ zeptala jsem se.

„Arnold je pryč. Ani nevím, kdy se vrátí.“

„Doufám, že nejel do práce.“

Podívala se na mě zvláštním pohledem. „Bojím se, aby se z toho práce nakonec nevyklubala. Vyskytl se jakýsi problém a on odjel, aby zjistil, jestli by nemohl nějak pomoct.“

„Ten telefon v noci,“ konstatovala jsem suše.

„Doufám, že vás to nevzbudilo.

Naše kamarádka byla dost vystrašená.“

Už už jsem měla na jazyku odpověď, když se rozdrnčel zvonek u vchodu.

Já to nechápu,“ rozmrzele kroutila hlavou Harriet, „lidi si nedají pokoj ani na Nový rok. Co se to jenom děje?“ Otřela si ruce do utěrky a odešla ke dveřím. „Víš, zmeškal jsi ho. Před chvílí odešel,“ slyšela jsem ji říkat. „Pojď dál, dáš si s námi snídani.“

Vrátila se do kuchyně v doprovodu tmavovlasého pohledného muže ve věku kolem třiceti let. „Tohle je Kevin Angstrom,“ oznámila nám.

„Chris a Jack Brooksovi. A malý Eddie, který nám teď ráno bude dělat společnost.“

Kevina Angstroma náš syn očividně vůbec nezajímal. Něco mu dělalo starosti a vycítila jsem, že tady s námi nechce ztrácet čas, když je Arnold pryč. „Nevíte náhodou, kdy se vrátí?“ zeptal se.

„Odjel za Susaninou matkou.“

Skrz zaťaté zuby procedil nějakou sprostou nadávku. „Řekla mi, abych sem zašel a promluvil si s ním.“

„Však on se vrátí, Kevine. Přisedni si k nám a třeba nás něco rozumného napadne.“ Harriet vyndala z trouby lákavě vonící křupavé rohlíčky. Jack se ochotně postaral o vajíčka a uhasil plynový hořák právě v okamžiku, když bylo všechno ostatní přichystáno na stole.

„Kevinovo děvče včera nebylo doma, i když byli dohodnuti, že se pro ni zastaví.“ Harriet nám stručně vysvětlila problém. „Je to dcera jedné naší přítelkyně.“

„Je nezvěstná?“ zeptal se Jack zpříma, čímž bez zbytečných vytáček pojmenoval nepříjemnou pravdu, kterou jako by se všichni báli vyslovit.

„Od včerejšího odpoledne nebo možná ještě o den dřív,“ odpověděl Kevin.,Jenom kávu, prosím.“

Posadil se na místo, které jinak náleželo Arnoldovi.

„Jsem detektiv seržant z newyorského policejního oddělení,“ představil se Jack. „Kdy jste ji viděl naposled?“

Kevín očividně pookřál a tvář se mu rozjasnila, když uslyšel, kde Jack pracuje. „Předevčírem.

Vysadil jsem ji před domem její matky. Domluvili jsme se, že tam zůstane přes noc a já se pro ni druhý den zastavím. Chtěli jsme jít spolu na oslavu Silvestra.“

„Kevin včera volal její matce domů, ale Susan tam nebyla,“

vložila se do rozhovoru Harriet.

„Ani tam nepřespala.“

„Tak moment,“ ozval se znovu Jack.

„Vy jste ji vyložil u domu její matky a ona nešla dovnitř?“

„Já myslím, že vešla dovnitř.“

Vypadal zmateně. „Pokud se ptáte na to, jestli jsem seděl v autě a díval se za ní, jak vchází do domu, pak musím říct, že to jsem neviděl.

Vysadil jsem ji – bylo to ve dne – a zatímco šla ke dveřím, já jsem pokračoval dál. Je to v Brooklynu, pochopte. Je tam úzká ulice, jednosměrka, po obou stranách stojí zaparkovaná auta a za mnou se objevilo další. Nemohl jsem blokovat ulici. Musel jsem odjet.“

Znělo to rozumně a věrohodně.

„Kdy jste jí volal?“ zeptala jsem se.

„Nevím přesně. Ve čtyři, v pět. Její matka mi řekla, že už ji neviděla několik dní.“

Pocítila jsem nepříjemné zamrazení na prsou. „Jak to tam v okolí vypadá?“

„Bezpečné jako tady,“ uklidňovala nás Harriet. „Soukromé domy, na ulicích si hrají děti, po chodnících jezdí maminky s kočárky.“

„Ale člověk nikdy neví,“

poznamenal Kevin.

„Má Susan auto?“ zeptal se Jack.

„Nemá, ale řídit umí.“

„Její matka má auto?“

„Ano. Ale jsem si jistý, že kdyby tam nebylo, zmínila by se o tom.“

„Ada nám během včerejší noci volala několikrát,“ připustila Harriet nevědomky vážnost situace.

„Ale o chybějícím autě nepadlo ani slovo.“

„Pojďme si v tom udělat pořádek,“

navrhla jsem. Jak jsem mluvila, tu a tam jsem mrkla na sedačku, kde si hověl Eddie, oči měl přilepené na mých rtech a hltal každé mé slovo.

Usmála jsem se na něho, přestože jsem hovořila o vážných věcech.

„Před dvěma dny odpoledne nebo večer –“

„Pozdě odpoledne,“ upřesnil Kevin.

„– jste vysadil Susan z auta před domem její matky. Předpokládáte, že vešla dovnitř, ale přísahat byste na to nemohl.“

„Správně.“

„Včera asi ve čtyři jste tam volal, abyste se domluvili na večerní oslavu Silvestra.“

„A ona tam nebyla a matka ji také pár dní neviděla.“

„Mohla tam přespat, aniž by si matka všimla, že tam je?“

Přemýšlel o tom. „Jistě. Je dospělá.

Kdyby její matka přišla domů pozdě a Susan tou dobou už spala, možná by to ani nezjistila.“

„Bydlí tam taky otec?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že tam bydlí otec,“

odpověděla Harriet. „Hodný, starostlivý otec.“

„Budeme si s nimi muset promluvit, Harriet. Mladá žena, která se ztratí ve velkoměstě – ta představa mi nahání hrůzu.“

„Mně taky,“ přitakala tiše, zahleděná kamsi do prázdna.

„Strašně se o ni bojím.“ Kevin rázně vstal a odešel z kuchyně, jako by už měl těch řečí plné zuby.

„Tohle na Susan vůbec nesedí,“

přisadila si znovu Harriet. „Nechci malovat čerta na zeď, ale dělám si o ni vážné starosti.“

Jack právě začal něco povídat, když jsme všichni uslyšeli, jak se v zámku otočil klíč a hned nato se ozval Arnoldův hlas: „Už jsem doma,“ oznamoval.

„Pojď dál, drahý,“ zvolala Harriet a vyšla mu z kuchyně naproti.

„Přivedl jsem s sebou Adu. Jsou tady ještě Chris s Jackem?“

Věděla jsem, co v následujících okamžicích přijde.

2

Ada Starková byla vysoká žena a ve věku maximálně pár let po šedesátce jí to pořád moc slušelo. V

hustých na-krátko ostříhaných šedočerných vlasech stále mnohem víc převládala černá barva, a až na jemné linie rtěnky byla dnes zcela nenalíčená.

Všichni jsme se vzájemně představili a pak jsme se přemístili do obývacího pokoje, kde jsme minulý večer rozjásaně a plní optimistických nadějí vítali nový rok.

„Před dvěma dny,“ začala Ada.

Přitiskla si konečky prstů na čelo, jako by se snažila vybavit si a urovnat vzpomínky na předposlední noc právě uplynulého roku. „Sešli jsme se s Erniem na Manhattanu, abychom spolu povečeřeli. Tohle všechno už jsme ale s Arnoldem probírali, víte?“

„Udělej nám, prosím tě, tu laskavost a popiš nám to ještě jednou,“

požádal ji Arnold jemně. „Chtěl bych, aby Jack a Chris slyšeli, co se stalo.“

„Nezdrželi jsme se tam dlouho, do devíti, možná do půl desáté. V deset jsem si zapnula zprávy, takže vím jistě, že tou dobou už jsme byli zpátky.“

Eddie se zničehonic rozplakal.

Podívala jsem se na něho. „Je už unavený.“

„Vezmu si ho,“ nabídla se Harriet.

Zdvihla ho do náručí a začala si s ním povídat jako milující babička.

Přestal brečet a důvěřivě si položil hlavu na její rameno. Sledovala jsem je s nadějí, že jí dovolí, aby se o něho postarala, a nepřepadne. ho nějaký neočekávaný výbuch roztrpčení z toho, že si někdo dovolil úspěšně převzít posvátnou úlohu, která náležela jenom mamince.

„Pokračuj,“ pobídl Adu Arnold.

„Byla jsi doma před desátou, o tom není pochyb, jak tvrdíš. Věděla jsi, že Susan měla v plánu tu noc přespat doma?“

„Neměla jsem o tom nejmenší tušení. Má svůj klíč, svůj pokoj a v něm skříň na oblečení, ložní prádlo si mění, kdy chce. Někdy mi zavolá, že přijede, jindy se prostě objeví na prahu bez ohlášení. Tentokrát nevolala, takže mě vůbec nenapadlo, že by chtěla přijet.“

„Zastavil se u vás někdo během dne, nepřišly nějaké zásilky?“

zajímal se Jack.

Zavrtěla hlavou. „Ani odčítání elektroměrů.“

„Všimla byste si, že jsou dveře jejího pokoje zavřené, kdyby tam byla?“ zeptala jsem se.

„Ne, nevšimla. Náš dům je starý a prostorové rozvržení místností zůstalo původní. A musím říct, že je mírně řečeno nestandardní. Když se chcete dostat k ní do pokoje, musíte na chodbě zahnout za roh. Neměla jsem jediný důvod, abych ji tam hledala, a také jsem to neudělala.“

Jestli tomu dobře rozumím, my vlastně nemáme šanci zjistit, jestli ve vašem domě přespala nebo se tam jen na chvíli zastavila a odešla ještě před tím, než jste se vrátila.“

„My dokonce ani nevíme, jestli do domu vůbec vkročila,“ upřesnila mou úvahu Ada. „Kevin to neviděl, takže nemůže potvrdit, že by otevřela dveře a vešla dovnitř.

Nebo to možná udělala, ale hned se otočila a odešla pryč.“

„Proč jste ji vezl?“ zeptala jsem se Kevina.

„Skončil jsem v práci o chvíli dřív.

Byl to náš poslední pracovní den.

Včera jsme měli celý den zavřeno.

Ráno mi Susan řekla, že se potřebuje dostat do Brooklynu, a tak jsem ji tam odvezl. Chtěl jsem ji prostě ušetřit toho, aby se musela trmácet metrem.“

Jakou měla náladu?“

„Skvělou. Je to pohodářka, většinou pozitivně naladěná.“

„O čem jste spolu mluvili?“

„O večírku, kam jsme se chystali.

Jestli se ti dva, co ho pořádali, vůbec někdy vezmou.“ Na chvíli se zamyslel. „Pak jsme probírali ještě nějaké soukromé věci. Myslím si, že by vás to nezajímalo.“ Obrátil se k Jackovi. „Co se stane, když nahlásím její zmizení na policii?“

„Vůbec nic, pokud nevznikne podezření na spáchání trestného činu. Když se ztratí dítě, začne se okamžitě s pátrací akcí, aby se pokud možno co nejdříve našlo. Ale u dospělých je obvyklý jiný postup.

Jsou svéprávní a odpovídají sami za sebe, mají právo odejít, kam se jim zachce, a nemusí nikoho žádat o povolení, ani nemusí nikomu podávat zprávu, kde jsou.“

Podobná slova už jsem slyšela dříve několikrát a věděla jsem, že jsou pravdivá. I když jste vnitřně přesvědčeni, i když vám srdce napovídá, že váš přítel, milenka, bratr, sestra by nikdy nikam sami neodjeli, aniž by vám o tom napřed řekli, policie to posuzuje jinak. Oni nemůžou jen tak vtrhnout do soukromí dospělého člověka s tím, že ho vyhledají, když on si nepřeje být nalezen, a docela jistě ho nemůžou nutit, aby se vrátil na místo, kde on už být nechce, přestože tam strávil celý život.

„Když jsem ji vyložil u matčina domu, neměla s sebou žádné zavazadlo, takže určitě neplánovala, že by jela někam do hotelu. Susan by se jen tak někam nevydala, kdyby si předtím nesbalila nejnutnější věci.“

„Kevin má pravdu,“ přidala se Ada.

„Susan je velice puntičkářská. Ráno si chce obléknout čisté věci a nesnáší spaní na podlaze, když pro ni kamarádka nemá volnou postel.“

„Mohla si sbalit tašku u vás v domě?“ zeptala jsem se.

Ada se zamyslela. „Věci na sebe tam měla, to je pravda. Ale jestli měla ve skříni i tašku, to opravdu nevím. Žijeme v nezávislém svazku a jedna druhé se do života nepleteme. Neprohrabuju se jí v šatníku a ona nechává na pokoji můj.“

„Takže vlastně ani nevíme, jestli je nezvěstná jeden nebo dva dny,“

konstatoval Jack.

Nikdo neodpověděl. Pak se ozval Kevin: „Tohle nikam nevede. Jak zjistíme, co se jí stalo?“

„Už jsem volala všem, co mě napadli,“ povzdechla si Ada.

„Někteří mi to vůbec nezvedli, protože po včerejším Silvestru asi ještě vyspávají, ale ti, kterým jsem se dovolala, ji neviděli. Susan se stýká se spoustou lidí, které jsem v životě neviděla. Možná Kevin by mohl někoho z nich znát.“

„Takhle se nikam nedostaneme,“

opakoval znovu. „Susan neodjela, aby navštívila kamarádku. Něco se jí muselo stát. Kdyby přespala u kamarádky, zavolala by. Je někde, odkud nemůže telefonovat. Copak sakra nikdo nevidí, že je tady vážný problém?“ Otočil se nasupeně na Jacka. „A vy mi říkáte, že policajti ji nebudou hledat, protože její soukromí je důležitější než její bezpečnost? Jaký to dává smysl?“

Jack mu začal cosi vysvětlovat, ale přerušila jsem ho. „Kevine, můžeme si spolu promluvit někde o samotě?“

Rozhlédl se kolem, jako by hledal někoho, kdo mu poradí, jak má na mou výzvu zareagovat. Pak utrousil: „Jistě,“ a odešli jsme do kuchyně.

Zavřela jsem za námi dveře a posadili jsme se ke stolu.

„Jaký je váš vztah se Susan?“

začala jsem.

„Pokud se ptáte, jestli spolu spíme, pak odpovídám ano, spíme.“

„To je jenom část toho, co jsem měla na mysli. Žijete spolu?“

„Víceméně.“

„Má Susan svůj vlastní byt?“

„Už ne. Čas od času zůstane na pár dní u rodičů.“

„Takže kdybych Susan požádala o telefon, daly by mi číslo do vašeho bytu.“

„Přesně tak.“

„A jak dlouho to takhle funguje?“

„Skoro rok. Pustila ten byt loni na konci ledna.“

„A je to běžné, že občas odjede domů a přespí tam?“

„Úplně běžné. Udržuje s rodinou úzký kontakt.“

„Když jsem se ptala, jestli spolu žijete, proč jste odpověděl ‚víceméně‘?“

„Protože…“ Ta otázka mu byla očividně nepříjemná. „Protože to mezi námi nebylo nic oficiálního.

Chvíli jsme hráli takovou hru jednou-u-mne-jednou-u-tebe a pak, když se přiblížil termín prodloužení nájemní smlouvy, Susan nadhodila, že je blbost platit za dva byty, když může bydlet u mě nebo jet domů do Brooklynu. A tak si přestěhovala věci ke mně.“

Chápala jsem, proč se mu o tom mluví tak těžko. Susan mu totiž nepadla kolem krku a neřekla: „Lásko, už nemůžu dál žít tak daleko od tebe.“ Z její strany to bylo ryze praktické rozhodnutí – nejednalo se o citové strádání, byla to otázka pohodlí a peněz. Nebo to tak aspoň v jeho podání vyznělo.

„Milujete ji, Kevine?“

„Ano,“ odpověděl naštvaně.

„A Susan vás?“

„Oba se milujeme, jasný?“

„Kevine, řekl jste, že cestou do Brooklynu jste spolu hovořili o nějakých soukromých věcech, které se nás netýkají.

„To je pravda.“

„Myslíte si, že by to mohlo mít něco společného s jejím zmizením?“

„Nenapadá mě jak.“ Vstal od stolu, vyndal z kredence skleničku a natočil si vodu z kohoutku. Zůstal stát u linky a pil, zatímco já jsem přemítala, jestli se záměrně snaží pozdržet mou další otázku nebo najít přijatelnou odpověď na tu poslední. Konečně odložil skleničku do dřezu. „Ještě něco?“

„Pohádali jste se?“ zeptala jsem se.

„Ne, sakra,“ vybuchl. „Nepohádali jsme se, ani jsme se neprali. Byli jsme v pohodě a jen jsme si povídali. A kdo vůbec k čertu jste, že se mě vyptáváte na takový věci?“

„Zabývám se vyšetřováním jen amatérsky,“ připustila jsem, „ale už jsem dělala na několika případech a, věřte nevěřte, uspěla jsem. A tak mě napadlo, že se možná budete cítit pohodlněji, když si s někým promluvíte sám a v klidu, než když vás všichni pozorují a poslouchají každé vaše slovo.“

„Promiňte,“ zabručel o poznání smířlivěji. „Jenom ji chci najít.

Mám strašné tušení, že potom, co jsem ji vysadil, tam někdo přijel, pod nějakou záminkou ji přilákal k autu, popadl ji a zatáhl dovnitř.

Myslím si, že do matčina domu tehdy vůbec nevkročila.“

„Proč si to myslíte?“

„To auto, co stálo za mnou,“

připomněl. „To byl hlavní důvod, proč jsem musel odjet dřív, než Susan došla ke dveřím. Za mnou se objevilo auto a nemělo tam dost místa, aby projelo kolem. Když jsem dojel na roh a zastavil jsem na stopce, podíval jsem se do zpětného zrcátka, ale už tam nebylo.“

„Hledal jste ho?“

„Dokonce jsem se ohlédl, jestli ho někde neuvidím, ale bylo pryč.

Vzpomínám si, že mě napadlo, že ten chlápek musel buď najít místo na zaparkování na ulici, nebo odbočil na nějakou příjezdovou cestu. A víc jsem o tom nepřemýšlel. Byla to jedna z těch věcí, které vám proběhnou hlavou a dál se jimi nezabýváte.“ V hlase mu zazníval podtón velikého smutku, možná, pomyslela jsem si, veliké ztráty.

Harriet se vrátila do obývacího pokoje. Eddie nahoře v ložnici klidně usnul, jak mi pošeptala, a ona se u něj na chvilku posadila a se zalíbením ho pozorovala, jak spokojeně oddechuje. Jack si krátce promluvil s Kevinem a navrhl mu, že ho doprovodí na okrsek, kde chce nahlásit Susanino zmizení –přítomnost policisty by přece jen mohla pomoct vyšetřování trochu uspíšit.

Rychle na sebe hodili kabáty a odešli. Arnold a Harriet Goldovi, Ada Starková a já jsme v pokoji osaměli. Ada vypadala ještě utrápeněji, než když jsem odešla do kuchyně. Jako by na ni teprve teď začala plnou vahou doléhat hrozná a nezvratná skutečnost, že jí zmizela dcera.

„Ado,“ obrátila jsem se na ni, „kde je váš muž?“

„Ernie je v kanceláři. Vždycky když se objeví něco, s čím se nedokáže vyrovnat, řeší to prací.“

„Říkala jste, že jste si s ním před dvěma dny domluvila na Manhattanu schůzku, abyste spolu povečeřeli. Jela jste tam autem?“

„Už jsem tam byla. Pracuju na Manhattanu.“

„A váš muž?“

„Ano, ten jel autem. Strašně rád řídí. Parkuje ve stejných garážích už léta a ti chlapi ho tam berou jako živý inventář. Vždycky mu tam toho jeho miláčka naleští, že vypadá jako nový.“

„Takže kdyby si Susan chtěla půjčit vaše auto, nenašla by ho.“

„Přesně tak. Bylo na Manhattanu.“

Svraštila obočí.

„Má Susan od toho auta klíč?“

„Měla ho vždycky.“

„Je to jen vaše auto?“

„Ano.“

„Vy řídíte?“

„Samozřejmě.“ Vyslovila to tak, aby mi dala najevo, že musím být naivní, když jsem připouštěla i jinou alternativu.

„Takže z toho vyplývá, že ať se se Susan stalo cokoli, tvé auto si rozhodně vzít nemohla,“ uzavřel tohle téma Arnold.

„A co včera?“ zeptala jsem se.

„Mohla přespat ve svém pokoji, vstát brzy ráno a nepozorovaně odjet?“

„Včera jsem auto používala.“

„A bylo tam, když jste ho hledala?“

„Ano, bylo.“

„Myslím, že jsme důkladně probrali všechno, co bylo možné,“ podotkl Arnold. „Teď nám nezbývá než počkat, co ti dva vyřídí na policii.“

Všichni jsme se pohodlně usadili, odpočívali jsme a každý se ponořil do svých vlastních myšlenek.

Harriet nám připomněla, že jakmile někdo dostane hlad, ať se nestydí a hned jí to řekne, že má jídlo v minutce připravené. Byly to vlastně zbytky ze včerejší oslavy, ale v těchto napjatých okamžicích se to náramně hodilo. Na nějaké dlouhé vaření určitě neměla ani pomyšlení.

Nikdo ale hlad neměl, a tak Arnold zapnul rádio, naladil svou oblíbenou stanici, posadil se zpátky do křesla a požitkářsky přivřel oči.

„Je to velice milý a sympatický mladík,“ ozvala se zničehonic Ada.

„Kevin. Je to ten nejlepší chlapec, s kterým kdy Susan chodila.“

„Však ona se brzy ukáže,“

chlácholil ji Arnold. „Miluju Vivaldiho. Mohl bych ho poslouchat celý den.“

„Odpočiň si chvíli, Arnolde,“ řekla mu Harriet. „Moc jsi toho na dnešek nenaspal a od rána jsi na nohou.“

„Už bych měla jít,“ nadhodila Ada a vstala.

„Počkejte, až se vrátí Jack,“ navrhla jsem jí. „Odvezeme vás.“ Udělala jsem to hlavně kvůli Arnoldovi, aby se nemusel zvedat ze židle. A navíc jsem si pomyslela, že by nebylo špatné vědět, kde Starkovi bydlí.

„Pro vás je to ale z ruky.“

„Ale není. Jen si sedněte a poslechněte si tu krásnou hudbu.“

„Mám takový strach, že se nedokážu na nic soustředit.“ Posadila se a pevně stiskla rty.

„Neměla Susan nějaké starosti?“

zeptala se Harriet. Chtěla jsem se zeptat na to samé, ale bylo určitě lepší, když tu otázku položila její stará přítelkyně.

„Prosím tě, s čím může mít starosti mladá úspěšná holka, která má celý život před sebou?“

„Třeba jim to skřípalo ve vztahu s Kevinem,“ nadhodila jsem.

„To si opravdu nemyslím. Naopak, řekla bych, že jim to báječně klapalo.“

„A co váš muž? Byl by s vámi v téhle věci zajedno?“

„Má Kevina moc rád.“

Nechala jsem to být. Čeho je dost, toho je příliš. Arnold měl pravdu: Udělali jsme všechno, co bylo v tuhle chvíli možné. Informace, které jsem se chtěla o Susan dovědět, jsem nehodlala páčit z její matky nebo z přítele. Možná kdyby byl Kevin opravdu hodně zoufalý, tak by mi prozradil, o čem si povídali se Susan v autě, a třeba bych nakonec uznala, že to skutečně nemělo s jejím zmizením nic společného. Ada ale o tom rozhovoru nevěděla, a pokud výraz v jejím obličeji odrážel její niterní pocity, byla k smrti vystrašená.

Nakonec jsem nakrmila Eddieho a Harriet nakrmila nás. Jackovi a Kevinovi to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale přestože ve svátek nebyl na ulicích téměř žádný provoz, byrokracie zůstane byrokracií v kteroukoli roční dobu a okrsek pravděpodobně navíc trpěl chronickým nedostatkem personálu.

Když se konečně vrátili, Ada nervózně přecházela po pokoji, zatímco Arnold na židli spokojeně pochrupával.

Jack nepohrdl zdravou svačinkou, a dokonce i Kevin se s chutí pustil do toho, co zbylo na stole. Já jsem zatím balila naše věci a připravovala Eddieho na cestu.

Poněkud dlouho jsme se loučili, Arnold se vzbudil právě včas, aby nás ještě viděl.

„Nech to na policii, ať si s tím poradí,“ kladl mi na srdce. „Ty máš svých starostí dost.“

„Mám telefon, Arnolde, takže můžu něco vyřídit z domu.“

„Promluvíme si.“

Když jsme vyšli ven k autu, Jack mi zašeptal do ucha. „Až přijedeme k nim domů, doprovoď ji dovnitř a pokus se od ní získat Susaninu fotografii. Kevin tu svou, kterou vyndal z peněženky, nechal na stanici.“

„OK.“

„A snaž se taky zjistit, kde pracuje.“

„Dobře.“

„Je jí osmadvacet a je to moc pěkné děvče. Nelíbí se mi to ani za mák.“

Ani mně se to dvakrát nelíbilo a navíc jsem si nebyla jistá, jestli těm lidem vůbec dokážu nějak pomoct.

Dům Starkových stál v tiché jednosměrné ulici a vypadalo to tam přesně tak, jak to popsal Kevin.

Všechny domy v ulici byly staré a jeden od druhého se více či méně lišily, zřejmě byly postaveny ještě v dobách před tím, než urbanistické vývojové firmy začaly chrlit po tuctech identické návrhy architektonických řešení staveb.

Následovala jsem Adu dovnitř a počkala jsem, až mi vybere vhodnou Susaninu fotografii; nakonec se rozhodla pro tu, kterou měla v rámečku na stole.

„Krásná dívka,“ řekla jsem.

Ada jenom smutně pokývala hlavou a oči se jí zalily slzami.

Porovnala jsem jejich obličeje.

„Jako by vám z oka vypadla. Lidé si museli té podoby všimnout.“

„To ano,“ připustila, z hrdla jí vyšlo jenom zastřené zachraptění. „Pojďte se mnou nahoru.“

Vystoupaly jsme do prvního patra po schodišti z naleštěného tvrdého dřeva a okamžitě mi bylo jasné, co měla na mysli, když mluvila o Susanině pokoji. Byl opravdu schovaný za rohem.

„V létě sem občas zajdu a otevřu okno, abych vy-větrala. Ale v zimě se tady moc často neukážu. Chodí nám sem uklízečka, aby utřela prach a poklidila, co je třeba, ale včera neměla směnu. Chris, Susan se muselo něco stát. Tady určitě nebyla. Jen se rozhlédněte kolem.

Vypadá snad ten pokoj na to, že ho někdo používá?“

Musela jsem s ní souhlasit; nic tomu opravdu nenasvědčovalo. Byl uklizený, postel ustlaná, na podlaze žádné boty, na psacím stole žádné pohozené tužky. Připomínalo mi to spíš pokoj pro hosty, který je připraven přijmout návštěvníka.

Přešla jsem ke skříni. „Smím?“

„Samozřejmě.“

Na ramínkách tam byly pověšené jarní a letní šaty.

Susan zjevně tuhle skříň používala k uskladnění oblečení, pro které skončila sezóna. Na dně ležel pár obnošených tenisek. Zvedla jsem je.

„Nechala si je tady, aby se měla do čeho přezout,“ vysvětlovala Ada.

„A tady v šuplíku jsou džíny.“

Udělala pár kroků ke komodě a vytáhla jednu zásuvku.

Byly v ní naskládané džíny, trička, svetry a všechno se zdálo být trochu obnošené, ale pohodlné. V další zásuvce byly ponožky a spodní prádlo. Přešla jsem k psacímu stolu a prohledala jsem všechny šuplíky.

Neobsahovaly ovšem běžné kancelářské potřeby, jak to bývá u psacích stolů obvyklé, ale převážně sloužily k uskladnění nejrůznějších věcí, které Susan připomínaly dětství; modrá stuha z táborové soutěže, věcná cena za středoškolskou esej, štos starých vysvědčení ze základní školy.

„Některé z těch pokladů pocházejí už z mateřské školky,“ povzdechla si Ada smutně.

„Prohlíží si je často?“

„Pochybuju. Potřebovala jenom bezpečné místo, kde by si je mohla uložit. Susan si důsledně zakládá na tom, kdo je a odkud pochází.“

„To je hezké.“

„Ano, to je. Hledáte něco speciálního?“

„Víte, já nikdy přesně nevím, co hledám,“ přiznala jsem se jí. „Když ale zavadím očima o něco důležitého, většinou to vycítím.

Myslím si, že tady už opravdu nic nenajdu, pokud jsou tohle veškeré osobní věci, které si nechala na památku.“

Ada otevřela prostřední vrchní šuplík. „Tady má nějaká pera a tužky a měl by tady někde být i její zápisník.“ Nenašla nic, a tak ho zavřela a vytáhla jiný nalevo, který jsem neprohlížela. „Tady je.“

Držela v ruce notes s bílými linkovanými listy a s černým nápisem Poznámky Susan Starkové na první straně. „Používá ho na běžné poznámky. U Kevina v bytě toho má mnohem víc.“

Moc jsem ze zápisníku bohužel nevyčetla. Rychle jsem prolétla zbývající šuplíky, ale přitom jsem už začínala mít starosti o Jacka, kterého jsem nechala s Eddiem samotného v autě. Jak to tam spolu asi zvládají? Kdybyste se mě ale zeptali, o co konkrétně jsem se ale strachovala, musela bych pokrčit rameny a odpovědět: „Nevím.“ Z

Jacka se totiž doslova přes noc stal skvělý táta, oplýval tak železnou trpělivostí, že mě to nepřestávalo udivovat.

„Můžu si z toho bloku vzít jednu stránku?“ zeptala jsem se.

„Ale ano, proč ne?“

Vytrhla jsem tu vrchní a schovala jsem ji do kabelky k Susanině fotografii. Ještě jednou jsem se rychle rozhlédla po pokoji. Na nočním stolku stál elektrický budík.

Vzala jsem ho do ruky. Byl nastavený na sedm hodin. „Vstávala Susan v sedm, když chodila do práce?“

„Asi tak.“

„Předpokládám, že včera ráno jste budík neslyšela.“

Ada zavrtěla hlavou. „Vím, že to bude znít divně, ale tohle je velice bytelně stavěný dům, staré poctivé zdi, a přes ně jsem Susanin budík neslyšela nikdy, ani když ještě chodila do školy, ani v poslední době.“

„Kdy jste včera vstávala?“

„Kolem osmé. Ernie potřeboval odjet na chvíli do práce a já jsem nám připravila snídani.“

„Bylo v dřezu nějaké nádobí?“

zeptala jsem se rychle s nadějí.

Znovu zavrtěla hlavou a zatvářila se provinile. „Kéž bych mohla říct aspoň něco, co by vám pomohlo.“

„Nedělejte si s tím starosti. Ozvu se vám, Ado.“

„Děkuju vám.“ Vyšly jsme z pokoje.

„Mohla byste mi dát nějaká jména a telefonní čísla Susaniných přátel? A také kde pracuje?“

„Dám vám všechno, co mám. Kevin by vám asi poradil mnohem víc.

Určitě má větší přehled o tom, s kým se Susan stýká.“

Nepochybovala jsem o tom, že Jack s Kevinem tyhle otázky probíral, nicméně jsem jí poděkovala za tip a řekla jsem, že mu určitě zavolám.

Sešly jsme do přízemí. Ada se posadila v obývacím pokoji za stůl, a zatímco sepisovala jména a čísla přátel své dcery, já jsem přešla k oknům, jimiž se dalo vyhlédnout na ulici. Uviděla jsem Jacka, jak pohodlně sedí za volantem, což znamenalo, že Eddie je v klidu a nepláče. Zaparkovali jsme vedle auta, které už stálo u obrubníku, a když zleva přijížděl jiný vůz, musel trochu vybočit do strany, aby se nám vyhnul. Řidič ale zvládl manévr bez sebemenších obtíží, takže vozidla se rozhodně nemíjela tak těsně, aby vzniklo nebezpečí nějaké kolize.

„Tohle jsou asi nejlepší kontakty, které vám můžu nabídnout.“ Ada mi podala list papíru. „Její nejlepší kamarádka ze střední školy, telefonní číslo do práce, jméno člověka, s nímž úzce spolupracovala. Pracuje pro nějaký nový časopis, který se jmenuje Single Up. Tohle poslední jméno patří učitelce paní Hallidayové, kterou měla v páté třídě. Oblíbila si ji a dodnes jsou si hodně blízké.

Řekla bych, že si padly do oka, když bylo Susan deset. Teď už bude nejspíš v důchodu, ale jistě to nevím. Susan má ještě spoustu dalších přátel, ale bohužel je nemám ve svém adresáři.“

„Chápu. A děkuju vám, Ado.

Uděláme, co bude v našich silách.“

Přikývla a strojeně se usmála. Z

náhlého popudu jsem ji objala. Pak jsem odešla ven k autu, kde jedna třetina mé rodiny spala a druhá držela stráž.

3

„Kevin mi řekl, že Susan něco trápilo.“

Jeli jsme domů a Jack začal mluvit první o tom, co se dnes dopoledne dověděl.

„Takže o tom se bavili v autě, když ji vezl ke Starkovým?“

„Možná jo. Zas až tak vstřícný nebyl.“

„Jsem ráda, žes měl příležitost promluvit si s ním o samotě. Když jsem se ho vyptávala já, vypadal dost naštvaně. Ale nic mu nevyčítám. Jenom jsem si myslela, že mohl být otevřenější, když jsme spolu mluvili mezi čtyřma očima, beze svědků.“

„S něčím se mi cestou na okrsek svěřil. Ale určitě je ještě dost toho, co si nechal pro sebe.“

„Jako třeba to, co trápilo Susan?“

„Přesně tak. Je možné, že to sám neví, Chris, a je možné, že se spolu chytli kvůli tomu, že to před ním zatajila. Dověděla ses něco od Ady?“

„Dala mi fotografii a tři telefonní čísla, jedno z nich na učitelku z páté třídy.“

„Děláš si legraci.“

„Ada tvrdila, že se seznámily, když bylo Susan deset let, a od té doby zůstaly jejich kontakty stále velice srdečné a přátelské. Když nic jiného nevyjde, zavolám jí. Nejdřív chci ale zkusit její nejlepší kamarádku a taky kolegyni z práce.“

„Myslím, že pro začátek je to skvělá volba. Nejsem si jistý, jestli newyorské policejní oddělení bude moct s něčím pomoct. Detektiv, který přebíral oznámení o pohřešování, mi připadal, že se právě probudil a ještě si nestihl dát kafe. Trochu jsem se porozhlédl v místnosti pro mužstvo a na ubytovně a zjistil jsem, že tam znám jednoho kolegu, který před lety sloužil na šest-pětce. Požádal jsem ho, jestli by nám s tím nemohl trochu píchnout. Něco mi slíbil, ale víš, jak to chodí. Kdoví?“

„Když mi Ada psala ta jména, dívala jsem se ven z předních oken Starkova domu. Všiml sis, jak snadno tě to auto objelo?“

„Všiml a to mi dělá starosti. Kevin přece tvrdil, že vysadil Susan před domem a hned musel pokračovat dál, protože za ním stálo jiné auto a nemohlo projet.“

„A když dojel ke stopce na rohu, auto už za ním nebylo. Možná se za ním objevilo jedno z těch monster s pohonem na všechny čtyři kola.

Možná měl jenom dojem, že řidič za ním nemůže projet, a byl natolik ohleduplný, že pokračoval hned dál, aby ho nezdržoval.“

„A možná nám neřekl pravdu.“

Chvíli bylo ticho. Pokud Jackovi nebyla dána podezřívavost do vínku hned při porodu, jeho práce ho v tom dokonale vycvičila. Představa, že mladý milenec provede své přítelkyni něco strašného, mě trápí.

Jestli to trápí i Jacka, nevím, ale každopádně bere v úvahu všechny možnosti. „Možná,“ utrousila jsem s nelibostí.

„Pořád nás to ale nepostrčí o nic blíž místu, kde ta dívka je. A dokonce i kdyby jí udělal něco, o čem ani nechceme uvažovat, sám a dobrovolně přece oznámil její zmizení světu včera odpoledne, když zavolal Starkovým a sháněl se po ní.“

„Což mu poskytlo čtyřiadvacet hodin času.“

„Víc než dost k tomu, aby uskutečnil spoustu věcí, na něž se zdráháme třeba jen pomyslet.“

„Přestaňme se bavit o těchhle nepříjemnostech. Pokud jí něco udělal, je už stejně příliš pozdě, abychom jí pomohli. Zkusme se raději zamyslet nad tím, na koho se mohla obrátit, když ji něco trápilo.“

„Nejlepší bude začít u ní doma.“

„A tam nešla.“ Popsala jsem mu dívčinu ložnici, kterou jsem si na vlastní oči prohlédla. Zmínila jsem se i o zvláštní poloze pokoje v domě, o téměř zvukotěsných zdech.

„Teda aspoň její matka tvrdí, že ji ani neviděla, ani neslyšela.“

„S otcem ještě nikdo nemluvil.“

„Já vím. Ale kdyby se něco doslechl, copak by s tím neběžel nejdřív za svou ženou, když vidí, jak je ze zmizení dcery vyděšená?“

„To zní rozumně.“

„Ten pokoj vypadal tak, že v něm nikdo nebyl, Jacku. Jediná věc nevybočovala z normálu, žádné použité ponožky, které někdo svlékl a pohodil na podlahu, ani rozečtená knížka na nočním stolku.“

„Nezapomínej, že o ní všichni říkali, jak je puntičkářská. Třeba špinavé věci ráno sbalila a vzala je s sebou.“

Eddie si ve spánku vzdychl a já se otočila, abych se na něj podívala.

Vypadal uvolněně, jeho bezelstnou duši určitě nic netrápilo. Obrátila jsem se zpátky. „Chtěla bych zavolat několika lidem, Jacku.

Zatím nevím, jak daleko za tím mám jít, možná, že se Susan mezitím objeví sama a ušetří tak všem spoustu utrpení, ale já mám strach.“

„To nejsi sama.“

„Začnu s tím hned, jak se vrátíme domů. Zavolám té její dávné kamarádce a uvidíme, co mi poví.“

Chvíli jsme pokračovali v jízdě mlčky. Byl Nový rok a právě probíhalo několik zápasů amerického fotbalu, což je jeden ze sportů, které mě vůbec nevzrušují, ale můj muž mu zcela propadl.

Zapnul rádio, aby mohl přenosy poslouchat a na dálku nesmyslně své barvy povzbuzovat, zatímco já jsem pouštěla drmolení komentátora jedním uchem tam a druhým ven.

Mě mnohem víc znepokojovalo, co se stalo se Susan Starkovou. Měla jsem v hlavě spoustu otázek, na něž jsem neznala odpovědi, ale z toho, co jsem se dosud dověděla, se svému okolí jevila jako nenápadná mladá žena, která má zajímavé povolání, žije s přitažlivým mladým mužem a s rodiči si rozumí. Pokud brala drogy nebo si občas trochu víc přihnula ze skleničky, dokázala to udržet v takových mezích, aby jí to nebránilo v práci a aby vedla navenek obyčejný bezkonfliktní život. Když jsem se naposled zabývala pátráním po zmizelé ženě, ukázalo se nakonec, že je mrtvá, a já jsem neměla nejmenší chuti dopracovat se ke stejnému výsledku u Susan Starkové. Dokonce ještě víc než to, nechtěla jsem být tím člověkem, který ji najde mrtvou.

„Vím, co se ti honí hlavou,“ usmál se na mě Jack.

„Neumím to moc skrývat, viď?“

„Chris, to, že zmizela, nemusí nutně znamenat, že je mrtvá.“

„Ale nevěští to nic dobrého.“

„Možná bys byla překvapená, kolik mladých žen najednou znejistí, když se ocitnou v situaci, kdy mají svému příteli něco závazného slíbit, a často to pak vyřeší tím, že na chvíli zmizí někam, kde budou samy, aby si mohly všechno pořádně promyslet a srovnat v hlavě.

Samozřejmě,“ dodal v lehčím tónu a se čtveráckým úsměvem na rtech, „tys o mých kvalitách nikdy žádné pochybnosti mít nemusela, protože já jsem byl po všech stránkách skvělá partie.“

Usmála jsem se proti své vůli. „To zavinily ty tvé kudrliny.“

„A neodolatelný úsměv. Očaroval jsem tě. Tak to přiznej.“

Plácla jsem ho přes kabát po stehně.

„Kevin se zdá být velice milý kluk.“

„To my všichni, miláčku. Když balíme holku, cvrlikáme ty nejsladší písničky.“

Chtěla jsem s ním nesouhlasit a poukázat na to, že Susan s Kevinem bydlela, takže ho musela dobře znát, ale ten argument se mi zdál prázdný.

Až se dostaneme domů, budu mít práce dost a dost.

Eddie si naspal hodiny na celý den dopředu, spokojeně se vrtěl v sedačce a rozhlížel se kolem.

Dneska mě nečekalo žádné vaření, protože Harriet nám s sebou nabalila tolik jídla, že z toho pohodlně vyžijeme několik dní, a tak jsem si chvíli povídala se svým synkem a pak si ho vzal Jack nahoru. Jack měl za sebou další semestr na právnické fakultě, ale podle svého zvyku si rád udržoval při studiu knih určitý náskok pro případ, že by mu během nového semestru nezbýval čas. Občas se totiž vyskytly dny, kdy ho odvolali k případu a on se nestihl do večera vrátit, takže buď propásl všechny hodiny, nebo přišel na nějakou přednášku pozdě, což rozhodně není příjemný zážitek. Slyšela jsem ho, jak povídá Eddiemu, že teď půjdou spolu nahoru a tatínek se musí vrhnout na čtení. Já jsem se rozhodla, že se vrhnu na telefonování.

Vytočila jsem číslo Ráchel Stoneové, Susaniny nejlepší a také podle všeho nejstarší kamarádky.

Telefon několikrát zazvonil, než ho zvedla.

„Haló?“ Byl to mátožný, trochu nevrlý hlas člověka, který ještě napůl spí. Pocítila jsem záchvěv provinění. Lidé, kteří si silvestrovskou oslavu protáhnou trochu déle, se obyčejně na Nový rok povalují v posteli hodně dlouho. Ale takhle dlouho?

„Mluvím s Ráchel Stoneovou?“

„Hm.“

„Mé jméno je Chris

Bennettová.Jsem přítelkyně maminky Susan Starkové.“

„Stalo se něco?“

„Susan se posledních pár dnů nikde neukázala a rodiče si o ni dělají starosti.“

„To není možné.“ Hlas byl nyní plně při vědomí. „Vždyť jsem s ní nedávno mluvila.“

„Kdy to bylo?“

„No, předevčírem.“

„To byl také poslední den, kdy byla spatřena.“

„Mluvila jste s Kevinem?“

„Kevin je poslední člověk, který ji viděl.“

„Tomu nevěřím. Měli spolu jít na silvestrovský večírek. Den předtím zůstala přes noc u rodičů v Brooklynu. Řekla mi to, když mi ve středu volala.“

„Tvrdila vám, že chce ve středu přespat v Brooklynu?“

„Ano. Dokonce ještě říkala –vydržte minutku. Dala byste mi své jméno a telefonní číslo, prosím?

Chci jen zavolat paní Starkové, abych si ověřila, že vás zná.“

Hláskovala jsem jí potřebné údaje a pak jsme zavěsily. Trvalo to dobrých patnáct minut, než zavolala zpátky. Nejspíš se rozhovor s Adou Starkovou trochu protáhl.

„Ubezpečila mě, že je všechno v pořádku,“ navázala Ráchel na svá předchozí slova. „Musíte mě pochopit. Moc jsem toho na dnešek nenaspala a člověk dneska opravdu neví, s kým mluví.“

„To je v pořádku. Jsem ráda, že jste si to ověřila. Opatrnosti nikdy nezbývá. Máte teď trochu času, abychom si promluvily?“

„Ano. Jenom jsem si udělala kávu a za pár minut ze mě zase bude člověk. Paní Starková mi řekla, že Susan se ve středu doma ani neukázala.“

„Všechno tomu zatím nasvědčuje.

Matka ji ani neviděla, ani neslyšela a v ložnici to vypadá tak, že se tam v poslední době nikdo nezdržoval.“

„To nic nedokazuje, její pokoj je vždycky perfektně uklizený. V době, kdy člověk kolem sebe naráží jenom na samý nepořádek, je Susan naprostou výjimkou.“

„Nebyla to práce a nebyl to Kevin.

Osobně bych se přikláněla k tomu, že se za tím skrývaly hlavně její niterné soukromé obavy.“

Nebyla to zrovna příjemná poznámka. „No, moc mi to neulehčujete,“ poznamenala jsem co nejklidněji, přestože mi do smíchu rozhodně nebylo.

„Víte, já opravdu nevím, jak to mám přesně říct, a to, co mám na mysli, možná s jejím zmizením vůbec nesouvisí. Susan prostě měla takovou dětskou obavu, která s ní ale rostla a přetrvala až do dospělosti, možná spíš jako neurčitý strach nebo utkvělá představa. Zkrátka a dobře, když byla malá holka, vzala si do hlavy, že byla adoptovaná.“

„Vždyť je to skoro přesná kopie své matky,“ namítla jsem, ale hned jsem si uvědomila, že můj argument je zbytečný, protože Ráchel tomu nevěřila o nic víc než já. „Mám její fotografii.“

„No, samozřejmě, to ona dobře ví.

Člověk se nemusí zabývat genetikou, aby na první pohled viděl, že Susan je dcerou Ady Starkové. My tady ale nemluvíme o prokazatelných faktech, mluvíme o přebujelé dětské fantazii.“

„Ráchel, pamatujete si, kdy se vám poprvé se svými obavami svěřila?

Nevzpomenete si, jestli se tehdy nestalo něco, co by ji mohlo vystrašit?“

„Už je to strašně dávno. Byly jsme ještě děti.“

„Co třeba její matka? Nemohla se na ni rozzlobit a v návalu zlosti ji urazit něčím, co neměla říkat?“

Sama jsem téhle možnosti nevěřila, ale pro klid duše jsem se raději zeptala.

„Paní Starková? To je nejcitlivější ženská, kterou jsem kdy potkala.

Tak to určitě nebylo.“

„No, a Susanin otec?“

„On je taky správný chlap. Myslím, že ne.“

„Znáte ho dobře?“

Jak jsem vám řekla. Když Susan nebydlela u nás, bydlela jsem já u nich. Viděla jsem je v pyžamu, viděla jsem, když se zrovna nepohodli, zažila jsem je v každé situaci, kterou si dokážete představit.“

„Ptám se jenom, protože to vypadá, jako by se pan Stark stáhl do své kanceláře a izoloval se od okolního světa. Jeho žena říkala, že to tak praktikuje vždycky, když má nějaké starosti.“

„jo,“ přisvědčila Ráchel. „To je asi pravda. On je uzavřený člověk –Susan je fyzicky možná podobná matce, ale jinak je to tátova holka.

Povahu zdědila po něm. Až bude mít něco na srdci, vyleze ze své ulity.“

„Pojďme se vrátit k Susaniným obavám,“ navrhla jsem. Kdesi vzadu na periferii vědomí začala dotírat jedna neodbytná představa.

Co když i mé malé děťátko jednoho dne pojme podezření, že jsem ho neporodila, ale adoptovala? Postačí mu pak rodný list, aby rozptýlil jeho obavy? A co je vlastně prvotní příčinou takových nočních můr? Má snad každé dítě v hlavě zakódovanou určitou dispozici k chorobné paranoii, která se postupem let v drtivé většině případů sama vytratí a zůstane po ní, jak pevně doufám, sebevědomý dospělý jedinec, který netrpí žádnou neurózou? „Pokuste si vzpomenout, Ráchel, i kdyby vám to mělo trvat několik dní. Co mohlo vést Susan k pochybám o tom, že je skutečnou dcerou svých rodičů?“

„To vám můžu říct hned. Myslím, že jsme si jednou hrály a ona zničehonic povídá: ‚Napadlo tě někdy, že bys mohla být adoptovaná?‘ Popravdě řečeno, já jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Ona se ale té představy nemohla zbavit. Vsugerovala si, že to je možné, a začala tomu věřit. A teď se k tomu asi vrátila. Trápilo ji to.“

Navrhla jsem teorii, která byla trochu přitažená za vlasy. „Myslíte si, že je možné, aby se vydala hledat svou biologickou matku?“

Chvíli bylo ticho. „Když žádná skutečná matka neexistuje, jak by ji mohla hledat?“

„Jak jste sama před chvílí trefně poznamenala, tohle není otázka logiky. Poslouchejte mě, Ráchel, kdyby vás něco napadlo, kdyby se vám Susan ozvala, zavolejte mi, prosím.“

Zavěsila jsem s velice nepříjemnými pocity. Tohle nebylo téma, které bych chtěla rozebírat s Adou Starkovou.

4

Potichu jsem došla ke schodům a poslouchala, ale nic se neozývalo.

Po dokončení přístavby k našemu domu – od kterého sice uplynulo už více než tři měsíce, ale pro mě to stále byla novinka – už naše ložnice nebyla jen pár kroků od schodiště.

Přestěhovali jsme ji do horního patra nad rodinný pokoj stranou od kuchyně a musím přiznat, že to byla ta nejluxusnější místnost, která mi kdy říkala paní. Rychle jsem vyběhla několik schodů, až jsem uslyšela tlumený hlas svého muže, jak o čemsi debatuje se synem.

Usmála jsem se a chvíli jsem je poslouchala. Zdálo se, že se oba velice dobře baví, přestože konverzace sestávala pohříchu vlastně jenom z Jackova monologu.

Dokud ale všechno probíhalo v klidu, mohla jsem se vrátit do kuchyně a podívat se na stručný seznam, který mi napsala Ada.

Problém s druhou osobou na seznamu, Jill Bradyovou, byl ten, že jsem znala jenom její číslo do zaměstnání, a dneska byl pátek, prvního ledna. Bylo vysoce nepravděpodobné, že by se objevila za svým pracovním stolem dřív než v pondělí, což byla v tuto chvíli tak daleká budoucnost, že jsem se s tím nemohla smířit. Vytáhla jsem telefonní seznam Manhattanu a začala hledat Jill Bradyovou.

Žádnou jsem nenašla. Zkusila jsem Brooklyn, ale dopadlo to stejně.

Nepřekvapilo mě to. Mladé svobodné ženy se obyčejně snaží svá jména do telefonních seznamů neuvádět, aby se vyhnuly nechutnému obtěžování nebo něčemu ještě horšímu. No co, budu si muset vystačit s číslem, které zatím mám. Jinde začít nemůžu.

Po jednom nebo dvou zazvoněních se telefon přepnul na záznamník a ve sluchátku se ozval naprosto neprofesionální mužský hlas: „Dovolali jste se do kanceláře společnosti WJC. V tuto dobu máme zavřeno. Naše pravidelné úřední hodiny jsou od pondělí do pátku od devíti dopoledne do půl šesté odpoledne. Pokud se jedná o naléhavý hovor, zavolejte prosím…“ a následovalo číslo s předvolbou na New Jersey, „a zanechte nám vzkaz. Spojíme se s vámi, jakmile to bude možné.“

Zapsala jsem si číslo, zavolala jsem na něj a nadiktovala vzkaz, který, jak jsem doufala, vyburcuje majitele k co nejrychlejší reakci.

Nespletla jsem se.Telefon zazvonil dřív, než jsem si stačila rozmyslet, co podniknu dál.

„Paní Bennettová?“

„Ano.“

„U telefonu W. J. Childs. Nechala jste mi vzkaz týkající se Susan Starkové.“

„To je pravda. Dva dny ji nikdo neviděl a zmeškala dokonce i domluvené schůzky. Pokoušela jsem se najít Jill Bradyovou, jestli nemá nějaké bližší informace, které by mi mohly pomoct.“

„Někde tady mám číslo na Jill domů. Vydržte chvilku.“ Položil sluchátko, z něhož se ozývaly zvuky typické pro domácnost, pravděpodobně z vedlejší místnosti.

Během pár minut se vrátil a nadiktoval mi číslo, které jsem chtěla.

„Jak dlouho Susan znáte, pane Childsi?“

„Asi rok.Takovou dobu pro mě pracuje.“

„Jak k tomu došlo, že jste ji přijal?“

„Věřte nebo nevěřte, ale našel jsem ji přes inzerát v New York Times.

Rozjížděl jsem vydávání nového časopisu a potřeboval jsem člověka, který zastane víc činností –spisovatele, redaktora, průzkumníka trhu – a vejde se do určité věkové skupiny. Nemohl jsem si dovolit najmout celý personál, a tak jsem se rozhodl pro Susan. Dělá ode všeho trochu a vede si velice dobře.“

„Kdy jste ji viděl naposled?“

„Hm, včera? Ne, to muselo být o den dřív. Včera jsme měli volno.

Mluvila jste s jejím přítelem?

Myslím, že spolu žijí. Ten by mohl vědět, co s ní je.“

„Mluvila,“ přisvědčila jsem.

„Vyzvedl ji v kanceláři a odvezl ji do Brooklynu, kde ji vysadil před domem rodičů. Od té chvíle ji nikdo nespatřil.“

„To na Susan vůbec nesedí. Je to absolutně klidná, vyrovnaná dívka.“

„Jaká se vám zdála, když jste ji viděl naposled?“

„Jako Susan. Asi nejsem ten správný člověk, kterého byste se měla ptát na názor. Mám práce nad hlavu a nezastavím se sedmdesát minut za hodinu osm dní v týdnu.

Nemám čas si všímat, co má kdo na sobě, nebo zkoumat, jak asi strávil předešlou noc.“

„Ale že má Susan přítele, to přece víte.“

„Představila mi ho na jednom večírku a já v podstatě vím jenom to, že žijí spolu. Zkuste štěstí u Jill.

Té nic neunikne. Když si vezmu do práce novou kravatu, vždycky si toho všimne. A psací stoly mají blízko sebe. Kdyby si Susan chtěla s někým promluvit o sobě nebo se svěřit se svými problémy, prostě cokoli, nejspíš by se obrátila na Jill.“

Dobrá, pomyslela jsem si. To bude příští tah.

„Můžete mi to zopakovat?“ Byl to dívčí hlas, sice poněkud zmatený, nicméně zcela při vědomí.

„Pan Childs mi dal vaše telefonní číslo. Jmenuju se Chris Bennettová a jsem přítelkyně maminky Susan Starkové. Susan poslední dva dny nikdo neviděl a všichni si o ni děláme veliké starosti. Napadlo mě, protože ji znáte z práce, že byste možná mohla vědět, kde ji hledat.“

„Nevím, kam jela. Řekla mi jenom, že potřebuje skoro na celý den sehnat auto.“

„Vy jste jí půjčila auto?“

„Ano. Teď ho nepoužívám a je lepší, aby bylo v provozu, než aby jen tak celé dny nečinně zahálelo v garáži. Když s ním jezdíte, aspoň se nevybije baterie.“

„Kdy jste jí ho předala?“

„No, klíče jsem jí přinesla třicátého, takže před dvěma dny.

Nevěděla jsem, jestli s ním chce vyjet hned ten den nebo až zítra nebo oba dny. Jenom mi řekla, že si musí něco nutně vyřídit a k tomu potřebuje auto. A protože sama žádné nemá, bude prý muset zajít do půjčovny. A tak jsem jí navrhla, jestli si nechce vyzkoušet moje.“

„Vrátila vám to auto, Jill?“

„Doufám, že jo., Slíbila to.“

„Chcete říct, že jste ji neviděla?“

„Řekla mi, že s ním zajede do garáže, až si to vyřídí. Zatím jsem se tam nedívala, protože ho nepotřebuju. A s vrácením klíčů chvátat nemusí. Do pondělka je času dost, až se sejdeme v práci.“

„Parkujete auto daleko od místa, kde bydlíte?“

„Je to pár bloků. Pronajala jsem si garáž od jednoho staršího páru, co bydlí v rodinném domku. Před několika lety své auto prodali, takže ji měli prázdnou. Takhle si aspoň přijdou k nějakým penězům navíc.“

„Je to moc daleko, abyste tam došla a přesvědčila se, jestli Susan to auto skutečně vrátila?“ oťukla jsem ji opatrně.

Slyšela jsem, jak vydechla. „Můžu tam zajít, pokud je to opravdu tak naléhavé. Ale venku se už stmívá a je tam pěkná zima.“

„Vezměte si taxíka, Jill. Zaplatím ho.“ Má nabídka rozhodně neznamenala, že bych byla tak štědrá; jenom mě napadlo, že pokud odmítne, budu nucena to ohlásit na policii, a ti se během chvíle objeví u jejích dveří a připraví ji o zbytek dne, který by jinak mohla strávit mnohem příjemněji.

„Podívejte se, já tam teda dojdu, OK? Dejte mi své číslo a asi tak do hodiny vám zavolám. Nemůžu vyrazit hned teď.“

Nadiktovala jsem jí číslo a zdůraznila jsem, aby se nerozpakovala volat na můj účet.

„Naznačila Susan nějak, kam se,chystá?“

„Neřekla mi kam, ale měla v plánu ujet vzdálenost asi kolem sta mil.

Upřímně řečeno, mně to docela vyhovovalo. Je to tátovo staré auto a v zimě mám pořád problémy s baterií. Já sama strašně nerada jezdím na sněhu nebo na ledu.

Vlastně ani nevím, na co ho vůbec mám. Když sečtu peníze, které zaplatím za garáž a pojištění, vyšlo by mě levněji, kdybych si v případě potřeby nějaké auto pronajala.“

„Díky, Jill. Byla jste moc ochotná.

Pokud jde o mě, celý večer docela určitě nevytáhnu paty z domu, takže můžete zavolat kdykoli.“

Schody nahoru jsem vzala po dvou, abych tu novinku zatepla oznámila Jackovi.

„OK. Vypadá to, že jsme trochu pokročili. Víš, kde ta Jillina garáž leží?“

„Zapomněla jsem se zeptat, ale číslo začíná 718 , takže to musí být Brooklyn nebo Queens.“

„Nebo Staten Island,“ poznamenal Jack. „Pamatuješ si to číslo?“

Vzpomněla jsem si jen na první tři číslice.

„Brooklyn. Takže Jill bydlí někde blízko Starkových. Přede dvěma dny Susan vystoupila z auta u matčina domu a odtud buď zamířila rovnou do garáže, nebo přespala u Starkových a pro auto se zastavila až druhý den ráno, to znamená včera.“

„A my budeme přibližně do hodiny vědět, jestli ho vrátila.“

„Pokud to neudělala, budeme muset sehnat státní poznávací značku a vyhlásit po něm pátrání.“

„Tohle se Jill rozhodně zamlouvat nebude.“

„Podívej se, máme tady pohřešovanou osobu a spoustu nezodpovězených otázek. Takže se nemůžeme ohlížet na to, jestli se to někomu líbí nebo nelíbí.“

Já jsem ale s Jill cítila. Udělala někomu laskavost a nakonec ji kvůli tomu bude vyšetřovat policie.

Doufala jsem, že to její život nikterak nenaruší.

Jill volala zpátky, když jsem se chystala s Eddiem zahájit pravidelnou večerní proceduru; koupání, kojení a pak teplá postýlka. Koupel už byla skoro připravená, když zazvonil telefon.

„Není tam,“ oznámila mi stručně Jill.

„To auto nikdo nevrátil?“

„Garáž je prázdná. Poslechla jsem si záznamník, ale nevolala mi. Ale myslím si, že zatím není proč dělat paniku. Věděla, že tenhle víkend auto potřebovat nebudu, a možná se vrátila z cesty příliš pozdě, aby ho tam vrátila včera. A na Nový rok si každý rád přispí. Nejspíš ho nechala stát na ulici a přiveze ho zítra.“

„Jill, můžete mi dát poznávací číslo vašeho auta?“

„Proč?“ V otázce zazněl ostrý nesouhlasný tón.

„Protože si myslím, že by se po něm měla podívat policie.“

„Co to je za nesmysl? Ona ho přece neukradla. Půjčila jsem jí ho. A je mi úplně jedno, jestli je zpátky nebo ne.“

„Ale Susan je nezvěstná a s největší pravděpodobností bude tam, kde je to auto.“

V napjatém tichu jsem cítila, jak ji tahle možnost vyvedla z rovnováhy, jak v ní narůstají obavy. Pak mi číslo nadiktovala a přidala i popis auta. Jednalo se o starý vínově červený chevy s viditelným promáčknutým místem na zadním blatníku na straně spolujezdce, kde, jak mi smutně vysvětlovala, do ní narazil taxík; případ se stále vyšetřuje.

Předala jsem informaci Jackovi.

Okamžitě zvedl telefon a nahlásil číslo na okrsek, kde byli krátce předtím s Kevinem oznámit Susanino zmizení, zatímco já jsem spěchala k Eddiemu, abych ho konečně připravila na naši společnou hodinku, kterou si v poslední době tolik užíváme.

Eddieho tělíčko se pěkně zakulacovalo a začínalo nabírat rozkošně buclaté tvary. Také se na nás čím dál častěji usmíval, čímž v nás vzbuzoval nepopsatelný pocit štěstí, absolutně nesrovnatelný s čímkoli jiným. Postupně si také oblíbil koupání, což byl obrovský pokrok oproti prvním dnům doma, kdy tuhle proceduru nesnášel.

Čistý, s tělíčkem vyhřátým z teplé koupele a očividně šťastný se přitulil k mému rameni, když jsem se s ním posadila do starého houpacího křesla, které jsme přestěhovali do jeho pokojíku. Jack přišel za námi, když jsem ho kojila, a řekl mi, že pátrání po autě bude vyhlášeno na území tří států.

„A pravděpodobně se u Jill dnes večer zastaví policie, aby jí položila stejné otázky jako ty a aby dostala ty samé odpovědi.“

„Je mi jí líto,Jacku. Začínám chápat, proč si lidé dvakrát rozmyslí, jestli mají něco ohlásit.“

„Bohužel. Musí to tak být, Chris.

No ne, ten nám panečku roste, co?“

Podívala jsem se dolů na našeho syna a něžně jsem pohladila prsty jeho jemňounké vlásky. „Asi máš pravdu, vyšetřování se jinak vést nedá,“ souhlasila jsem rezignovaně.

„Někde se začít musí.“

„Chtěla bych teď rychle zavolat Arnoldovi. Pochováš ho, než si říhne?“

„Arnold?“

Zasmála jsem se a podala mu Eddieho.

Arnolda jsem zastihla doma, a jakmile uslyšel Harriet vyslovit mé jméno, přišel okamžitě k telefonu.

Stručně jsem ho seznámila s vývojem situace, slyšela jsem jeho uznalé bručení, když vstřebával informace, které jsem zjistila.

„Věděl jsem, že budeš zase světelné roky před policií,“ řekl nakonec.

„Vypadá to, žes opravdu na něco narazila. Ale ten fakt, že si Susan myslí, že byla adoptovaná, mi dělá starosti. Vždycky jsem ji pokládal za naprosto normální holku, ale tohle mi připadá Šílené. Chodil jsem k nim, když byla Ada v jiném stavu, a byl jsem i v synagoze toho večera, když ji křtili. A nikdy jsem neviděl matku s dcerou, aby si byly tak podobné.“

„Arnolde, zapomeň na fakta. Něco ji trápilo a ona si prostě vzala do hlavy, že to je pravda.“

„Myslíš, že včerejšek strávila hledáním své vybájené pokrevní matky?“

„Nemám tušení. Ale pokud vím, nikomu se nesvěřila s tím, kam jede, proč tam jede a co tam chce najít.“

„Jak dlouhý výlet přibližně plánovala?“

„Dohromady asi sto mil. Až se Jack dočká Eddieho říhnutí, zkusíme položit kompas na mapu a nakreslíme tam kruh s poloměrem padesáti mil. Uvidíme, kam nás to dovede.“

„Nevěřím, že vám ten váš kompas ukáže na nějakou konkrétní osobu nebo město, které by bylo nějak povědomé. Navíc je to jenom odhad. A jízda v kruhu mě nikdy nikam nedovedla. Člověku se z ní jen zamotá hlava.“

„Jsem ráda, že tě neopouští smysl pro humor ani v takových chvílích,“

poznamenala jsem.

„Myslíš, že k tobě teď promlouval můj smysl pro humor? Já měl za to, že to bylo mé racionální já. No, možná to stojí za zkoušku. Harriet určitě někde schrastí starý kompas od dětí a nakreslíme si své vlastní kruhy. Kde je výchozí bod? V

Brooklynu?“

„Někde v blízkosti domu Ady Starkové.“

„Vždycky jsem věděl, že Brooklyn je pupkem světa. Díky, Chrissie.

Znovu jsi ve mně vzkřísila víru.“

„V co?“

„V tebe. V inteligenci obyčejných lidí. Ve schopnosti jednoho člověka, kterému to pálí a není líný zvednout telefon, aby dokázal vyhrabat spoustu cenných informací prakticky z ničeho.“

Rozloučila jsem se s ním, vzala jsem si Eddieho a znovu jsem se posadila do houpacího křesla, abychom se před spaním ještě trochu pomazlili.

5

Jack stál u sporáku a připravoval večeři, když jsem sešla za ním dolů; vařečka mu v ruce jen tancovala a jídlo na pánvičce náramně vonělo, až se mi z sbíhaly sliny. „Jdeš právě v čas,“ zavolal na mě. „Posaď se a sněz si grapefruit. Za tři minutky je to hotové. Plus minus.“

Ve svém „plus minus“ se většinou moc neplete. Poslední dva roky vařím pro sebe i pro něho já a v jednom kuse mám nervy z toho, jestli všechno klapne. Pro Jacka je to jako nic, všechno zvládne s úsměvem na tváři a bez ztráty kytičky. A protože jeho sestra úspěšně podniká v cateringu, začínám mít podezření, jestli tyto schopnosti nejsou zakódovány v genech, takže obyčejný smrtelník s tím nic nenadělá, ať se snaží sebevíc.

Posadil se naproti mně a začal vydlabávat svůj grapefruit. Koupili jsme jich celou krabici od studentské organizace místní střední školy, čímž jsme přispěli do jejich fondu na výlet, který každoročně pořádají před koncem roku. Byly to nejlepší grapefruity, které jsme kdy jedli, dovezené z Floridy právě před Dnem díkůvzdání, všechny krásně růžové a šťavnaté. Příští rok asi koupíme dvě bedny, čímž zdvojnásobíme množství vitaminů v naší stravě a také příspěvek do studentského klubu.

Jack byl plně zaneprázdněn prací s mapou a kompasem. „Na jihu se dostaneš až do Trentonu v New Jersey,“ ohlásil mi, „což je napůl cesty před New Jersey, na severu do Poughkeepsie možná až k Norwalku v Connecticutu, napůl cesty před Long Island a dál na moře, když budeš mít zájem.

Všechno v okruhu padesáti mil. My se samozřejmě pohybujeme v tomhle okruhu, ale myslím si, že naše postupy se se Susaninými plány protínat nemusejí. Nebo tomu až doteďka tak bylo.“

„A pokud vzdálenost jen odhadovala, mohla jedna cesta měřit klidně jenom čtyřicet nebo taky šedesát mil.“

„Přesně tak.“

„Takže jela navštívit – nebo hledat – někoho nebo něco za hranicemi těchto pěti čtvrtí, což je výlet, který se dá hravě zvládnout za den, i kdyby jedna cesta trvala dvě hodiny. A z nějakého důvodu se nevrátila zpátky,“ dodala jsem.

„Možná se jí zalíbilo to, co našla.“

„Pak ale měla zavolat.“

„Dovol, abych ti podal malou přednášku o dětech, jak volají domů. Znáš mou úžasnou matku, v současné době nejšťastnější babičku na světě, tu, která zastává názor, že koťata by měla občas zamňoukat, aby o nich kočka měla přehled. Víš, že když jsem bydlel v Brooklyn Heights, pouhé dvě míle od našich – a to ještě musíš vzít po objížďce – a tři dny jsem se neozval, urazila se tak, že se se mnou nechtěla vůbec bavit? A jistě si uvědomuješ, kolik mi tehdy bylo.“

Dostala jsem dobrý nápad. „Říkáš, že rodiče jsou nervózní, když o sobě nedají děti vědět, a děti naopak neustálé volání domů otravuje. To, co říkám já, je –“

„Susan měla zavolat domů, to je pravda. Ale důvod, proč se děti občas neozývají, je prostý – rodiče jim to připomínají tak dlouho, až se naštvou, postaví si hlavu a telefon naschvál ignorují.“

„A co Kevin? On je její kluk a ne táta.“

„Trefa. Jedna nula pro tebe.“

„A půjčila si auto,“ pokračovala jsem.

„A to od kamarádky a ne od matky.

Zase máš pravdu. Snažím se přijít na důvod, proč nemůžeme najít tělo.“

Bylo to poprvé, co to někdo z nás vyslovil nahlas. Naskočila mi z toho husí kůže. „Po večeři znovu zavolám Ráchel. Když teď máme trochu víc informací, třeba bude moct doplnit nějaké další detaily.“

Odklidila jsem prázdné slupky od grapefruitů a položila jsem na stůl mísu s těstovinami, zatímco Jack servíroval maso na zelenině.

„Předpokládejme, že opravdu jela navštívit svou biologickou matku,“

uvažoval Jack.

„Jacku, kdo by takovou možnost připustil, jestliže to nebyla pravda?“

„Další zásah. Určitě někdo, kdo by z toho mohl něco vytěžit.“

„Kdo by ale mohl těžit z toho, že je biologickou matkou nějaké dívky?“

řekla jsem si. Kdyby se zčistajasna vynořila nějaká žena a představila se jako má matka, jaký by jí to mohlo přinést prospěch?

„Teď se najíme, aby nám to nevystydlo. Promyslíme to později.“

Později jsem zavolala Ráchel a pověděla jsem jí, co se stalo.

„Ona si půjčila auto?“ podivovala se Ráchel, jako by to byla ta poslední věc na světě, kterou si někdo může půjčit.

„Od kamarádky z práce.“

„Proč by to dělala? Kevin má přece taky auto. Mohla si vzít jeho. Beztak s ním pořád jezdí. Ledaže by jí opravdu záleželo na tom, aby i před ním udržela v tajnosti, co se chystala udělat.“

„Vypadá to tak, viďte?“

„A ta místa, o kterých jste se zmínila. Trenton. Kdo by chtěl jet do Trentonu? Nebo do Norwalku?“

„Jsou to jenom možnosti, Ráchel, jenom místa, která jsou v okruhu padesáti mil od Brooklynu. Mluvila s vámi někdy o něčem nebo o někom, co by zhruba odpovídalo této vzdálenosti?“

„Mluvila o Evropě, o Kalifornii.

Myslím, že loni byli s Kevinem na výletě v Kanadě. Vzpomínám si, že když byla malá, jezdila na letní tábor někam na sever. Nikdy jsem tam s ní nebyla, ale několikrát jsem jí tam psala. Adresu už jsem ale zapomněla. Je to víc než patnáct let.“

„Mluvila o tom? Měla na ty doby hezké vzpomínky?“

„Líbilo se jí tam. Skoro každý den se koupali a také se hodně věnovali umění a vyráběli různé ozdobné předměty.“

Možná se mi to zdálo, ale jako bych zaslechla v jejím hlase střípek posmutnělé závisti. Její nejlepší kamarádka ji opustila kvůli letnímu táboru, kvůli jiným dětem a spoustě aktivit, které na špinavých brooklynských ulicích rozhodně dělat nemůžeš.

Rozhodla jsem se změnit téma a zeptat se na jinou věc, která mě právě napadla. „Měla oslava Silvestra v Susanině životě nějaké mimořádné postavení?“

„No, víte, myslím, že měla. Je zvláštní, že se na to ptáte.“

„Povězte mi o tom.“

„Susan vždycky cítila – víte, když jsme byly malé holky, přečetla si někde, jak lidé ve staré Číně na Nový rok vyrovnávali své dluhy. Ve skutečnosti své dluhy odpouštěli.

Na Nový rok začínalo všechno znovu. Susan se ten zvyk strašně líbil. Kdyby se s někým dostala do sporu, na Silvestra by si sedla a jednoduše by tomu dotyčnému napsala dopis. Jejím krédem bylo, že chce vždycky začínat nový rok s čistým štítem.“

„Takže se mohla včera snažit urovnávat nějaká nedorozumění nebo problémy,“ nadhodila jsem s nadějí.

„To je možné. To je opravdu možné.“

„Pomozte mi přijít na to, co by to mohlo být.“

Nastalo ticho. „Nic mě nenapadá.

Musím se nad tím zamyslet, Chris.

Ptala jste se na to Kevina?“

„Ještě ne.“

„Možná byste měla začít u něho.

Víte, jsme si se Susan velice blízké, ale když uděláte ten veliký krok, celý váš život se změní. Loňský rok strávila s Kevinem mnohem víc času než se mnou. Pokud ji něco trápilo, musí o tom vědět především on.“

Připadalo mi, jako bychom kráčely v kruhu a právě jsme dospěly zpátky do výchozího bodu. „Jeho auto si nepůjčila. Nechtěla, aby se dověděl, kam jede.“

„To je pravda. Nevím, co dodat.“

Jenom se nad tím zkuste zamyslet.

Třeba vás něco napadne,“ požádala jsem ji, ale když jsem zavěsila, cítila jsem se sklíčeně.

Vysvětlení bylo prosté; byla jsem unavená. Pokud jsem nedopatřením navenek budila dojem neohrožené super-matky, která všechno zvládá s obdivuhodnou lehkostí, rozhodně to nebylo záměrně. Skoro šest týdnů jsem se snažila, abych byla svému dítěti tou nejlepší maminkou, ale nedostatek spánku si začal vybírat svou daň. Když jsem o tom přemýšlela – a snažila jsem se, aby to nebylo moc často – nejdelší nepřerušovaný spánek, kterého jsem si v poslední době užila, trval o málo déle než tři hodiny. Zoufale jsem si přála, aby Eddie už konečně zaspal kojení ve dvě ráno a já mohla spát celých neskutečně dlouhých sedm hodin. Dokonce i za šest bych mu byla vděčná. Náš dětský lékař mě nepřestával utěšovat, že jednou ta chvíle opravdu nastane. Jen prý musím být trpělivá.

Doteďka jsem byla schopná si pro sebe tu a tam hodinku během dne ukrást, když jsem ji opravdu potřebovala, protože třída, kterou učím, měla za sebou první semestr a ještě několik týdnů se mě školní povinnosti netýkají. Teď se ale objevila na scéně Susan a všechny zaběhlé rituály vzaly za své. Pokud byla naživu, musí se najít, a jakkoli jsem obdivovala svého muže, jakkoli jsem důvěřovala ve schopnosti policie, že přijde s nějakou spásnou odpovědí, byl to pro ně příliš neurčitý, možná i banální problém, než aby se jím vážněji zabývali. Jistě, promluví si s Jill Bradyovou, ale jen protože jsem jim tu možnost nabídla.

Podrobnosti z jejího výslechu skončí ve statistických složkách D.

D. 5 , kde se shromažďují jakékoli informace o případu Susan Starkové. A co potom? Najde se v nich něco, co povede k zahájení vyšetřování vraždy, nebo se případ uzavře? Všechno to závisí na těch z nás, kteří jsou ochotni zvednout míč a začít hrát.

Chtěla jsem si promluvit se Susaniným otcem, ale nebyla jsem si jistá, jestli stejnou potřebu cítí i on. Chtěla jsem, aby Ráchel přišla s něčím zásadním, co by nám naznačilo nějaký směr. Chtěla jsem, aby se auto Jill Bradyové našlo se Susan za volantem, se Susan zdravou a plnou života, která jediným bezstarostným úsměvem rozptýlí starosti celé rodiny. Ale ze všeho nejvíc jsem chtěla prospat celou noc.

Žádné z mých přání ovšem nedošlo naplnění. Eddie mě opět vzbudil jak jinak než úderem druhé a pak znovu v šest a den pokračoval ve vyjetých kolejích. Byla sobota a já s Jackem jsme se těšili na víkend strávený v rodinném kruhu. V půl deváté jsem zvedla drnčící telefon, abych zjistila, že na druhém konci drátuje má sousedka a skvělá kamarádka Mel Grossová.

„Mel, moc ráda tě zase slyším.

Připadá mi to, jako bychom spolu nemluvily už několik týdnů.“

„Jenom pár dnů. Jak to jde? Eddie už spí celou noc?“

„Kéž by. Doktor Schwarz mi říká, abych byla trpělivá. Dělám, co můžu, ale už mě to začíná zmáhat.“

„Nefňukej. Když jsem to já zvládla dvakrát, dokážeš to i ty. Nemám ani z poloviny takovou vitalitu jako ty.

Byly dny, kdy jsem se do pěti nedokázala obléknout, a pak jsem začala fungovat jenom proto, že mi nějaký vnitřní hlas našeptával, že když budu mít ke svým povinnostem tak politováníhodný přístup, můžu zapomenout na to, že bych se někdy dostala do Síně slávy matek. A to je, jak jistě víš, můj životní cíl. Máš pořád někoho na hlídání, když jdeš k doktorce Campbellové?“

Doktorka Campbellová je má gynekoložka, kterou mi doporučila právě Mel. „Ano, Elsie vždycky ráda pomůže. Jenom ho nakrmím a vyložím ho u ní.“

„Chris,“ pronesla Mel tím nejautoritativnějším hlasem, jakého byla schopna, „jednou za čas můžeš kojení s čistým svědomím vynechat.

Garantuju ti, že se nic strašného nestane. A hlavně tak získáš sedm báječných hodin sama pro sebe.“

„To zní určitě velice lákavě. A podle toho, jak se věci vyvíjejí, k tomu nejspíš dojde co nevidět. Den před silvestrem zmizela známá Arnolda Golda a nikdo neví, kde je.“ Krátce jsem ji seznámila s tím, co se stalo.

„To se mi vůbec nelíbí, Chris,“

zhodnotila situaci bez obalu, jak je jejím zvykem, a pokračovala, „pěkná mladá ženská vyrazí někam sama ve starém vypůjčeném autě, které se může každou chvíli porouchat. Jde mi z toho mráz po zádech, jen si to představím.“

O možnosti, že by auto z jakéhokoli důvodu vypovědělo poslušnost, jsem dosud neuvažovala. Když jsem si ale vzpomněla, co mi o něm Jill vykládala, jak je staré a jaké má problémy s baterií, musela jsem uznat, že taková situace zdaleka není vyloučená. Chvíli jsme si povídaly. Každé téma, které se netýkalo dětí, diet a prohlídky u doktorů, na mě působilo jako blahodárná osvěžující sprcha. Onu dřímající část mé povahy, která nyní ležela ladem, ale stále existovala, ten příjemný telefonát znovu probudil. Když jsem položila telefon, možná jsem nebyla méně unavená, ale rozhodně jsem se cítila živější.

Snídali jsme s Jackem spolu víceméně jako za starých časů.

„Hodlám ještě jednou zavolat Kevinovi,“ nadhodila jsem, když jsem mu dolévala do šálku kávu, zatímco sama jsem zůstala u nízkotučného mléka. „On věděl, že Susan něco trápilo, ale moc velké naděje, že z něho dostanu něco víc než včera, si nedělám. Pokud vůbec něco ví. Přesto se o to pokusím.“

„Chceš, abych to zařídil já?“

„Opravdu budeš pracovat, i když máš volný víkend?“

„Vždyť mám spoustu času.“

„Byla bych moc ráda. Říkal jsi, že jste na tohle téma zavedli řeč už cestou na okrsek. Možná by mu mohlo rozvázat jazyk, kdyby se ti podařilo ho přesvědčit, že věc, která se stala, je velice podivná –Susan si záměrně nevezme jeho auto, ale vypůjčí si ho od kamarádky, aby se nedověděl, že se někam chystá odjet. Jacku, jak vůbec víme, že Kevin vezl Susan do Brooklynu?“

„To nevíme. Ale pokud to tak nebylo, co se stalo s autem Jill Bradyové?“

„To je pravda. Dobrý postřeh.“

„Ledaže by věděl o Susanině plánu, že si ho chce od Jill půjčit. V tom případě nejdřív provedl Susan něco, co ani nechci vyslovit, a pak se postaral i o to auto.“

„Takže nemáme šanci z něj cokoli dostat.“

„Uvidíme. Každopádně to stojí za pokus.“

„Dobře.“ Dopila jsem zbývající půl sklenice mléka a zhluboka se nadechla. Nikdy mi nechutnalo, ale v poslední době už mi doslova lezlo krkem, ta nepříjemná pachuť mi zůstane na jazyku asi navždy. „Já zase udělám to, že si promluvím s Adou, abych zjistila, jestli nemá nějaký tip na místo v okruhu padesáti mil, které by Susan tolik přitahovalo právě poslední den v roce. A pokusím se promluvit se Susaniným otcem.“

„Nebylo na tom seznamu ještě nějaké další číslo?“

Na okamžik jsem se zamyslela.

„Máš pravdu, bylo tam ještě třetí číslo, že jo?“

„Učitelka ze základní školy.“

„To je ono. Paní Hallidayová.“

Chvilkový výpadek paměti pominul. „Opravdu si myslíš, že by mohla vědět něco užitečného?“

„Je to stopa. A nestojí to víc než jeden telefonát. Kdyby to byl můj případ, neváhal bych ani vteřinu.“

Podívala jsem se na hodinky. Byla sice sobota ráno a nerada bych někoho otravovala moc časně, ale usoudila jsem, že tahle hodina už by nikomu vadit neměla. Vytočila jsem číslo, které jsem dostala od Ady.

Ve sluchátku se ozval příjemný hlas starší ženy.

„Paní Hallidayová, jmenuju se Christine Bennettová. Jsem přítelkyně matky Susan Starkové.“

„Ach proboha, stalo se něco?“

„Od třicátého prosince Susan nikdo neviděl. Půjčila si od kamarádky auto s tím, že si potřebuje někam dojet. To místo by mělo být přibližně ve vzdálenosti padesáti mil. Ada se zmínila o vás, že jste byla její důvěrná přítelkyně.

Nemohla byste nám poradit, kam se asi mohla vydat?“

„No –“

Čekala jsem, náhle naplněna novou nadějí. Neodby-la mě přímo obvyklou frází, která se v těchto případech často používá: „Nemám nejmenší tušení, kde by mohla být.“

„Vlastně bych vám mohla pomoct, ale nejsem si jistá, jestli bych měla.“

„Promiňte, nerozumím vám.“

„Susan se mi svěřovala, ale byly to velice osobní rozhovory, víte?

Vždycky mi plně důvěřovala. A já bych rozhodně nechtěla její důvěru zklamat.“

„Paní Hallidayová, Susan nikomu neřekla, že se chystá někam odjet, kromě kolegyně z práce, od níž si půjčila auto. Slíbila jí, že do Silvestra ho přiveze v pořádku zpátky do garáže. Auto se ale nevrátilo a ona také ne. Její rodina si dělá veliké starosti.“

„Řekněte mi prosím ještě jednou vaše jméno a číslo. Ověřím si to u paní Starkové a zavolám vám zpátky.“

Bylo to dlouhé čekání. Přemítala jsem, jestli si to rozmyslela nebo paní Starkovou nezastihla doma nebo se jejich rozhovor protáhl na delší dobu. Než znovu zavolala, stihla jsem uklidit celou kuchyň.

„Promluvíme si, paní Bennettová.

Chris, že ano? Ale nerada bych se o tom bavila po telefonu a také vám nemůžu slíbit, že vám prozradím všechno, o čem jsme si se Susan povídaly. Ale měla bych jeden nápad, kde byste ji mohla najít. Kdy byste ke mně mohla přijet?“

Konečně něco. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. „Asi v deset musím nakojit malého,“ počítala jsem nahlas, „takže bych mohla být připravena vyrazit v jedenáct. Hodilo by se vám to ve dvanáct nebo ve čtvrt na jednu?“

„To mi vyhovuje. Otevřu plechovku tuňáka a můžeme poobědvat spolu.“

„Tuňáka přímo zbožňuju,“ odhalila jsem bezděky svou slabost pro potravinu, která tvořila neodmyslitelnou část mého jídelníčku po mnoho let. „Zatím na shledanou.“

Pro jistotu jsem se nezmínila o tom, jestli přijedu s malým Eddiem nebo bez něho, částečně i proto, že jsem to sama nevěděla.

„Mluvila jsi s ní?“ zeptal se Jack, když vešel do kuchyně.

„Jo. A naznačila, že něco ví. Musím ale jet do města a setkat se s ní osobně.“

„To je skvělý. Takže budu mít zase příležitost užít si s Eddiem chvilku pohody.“

„Opravdu ti to nebude vadit?“

ověřovala jsem si váhavě, jestli jsem se nepřeslechla.

„Vůbec ne. Těším se na to. Kde máme ty pohotovostní láhve pro naléhavé případy, které jsme koupili a nikdy nepoužili?“

„Přímo tady.“ Otevřela jsem skříňku.

„Ohromný. A nemusíš chvátat zpátky. Mám na srdci spoustu věcí, o kterých si s ním musím popovídat jako chlap s chlapem.“

Jsi si jistý, že to zvládneš?“

Objal mě a dlouze políbil. „A o sobě nepochybuješ?“

Uhodil hřebíček na hlavičku –pochybovala jsem.

6

A tak se stalo, že jsem odešla z domu, nechala tam svého muže a syna, kteří spolu pravděpodobně budou muset protrpět první krmení bez mé přítomnosti. Přikázala jsem si, že pod žádnou záminkou nesmím volat domů, abych je zkontrolovala, a že opravdu nebudu spěchat, abych kojení ve dvě odpoledne už obstarala sama. Byla jsem žena, jakých jsou na světě miliony, měla jsem před sebou úkol a hodlala jsem ho splnit. Vyjela jsem dolů ulicí a ani jednou jsem se neohlédla.

Paní Hallidayová bydlela v jiné části Brooklynu a v mnohem menším domě než Starkovi. Musela jsem objet blok, než jsem našla prázdné místo na parkování, a rychlá osvěžující procházka v chladném počasí mě dovedla zpátky k jejímu domu. Malinké obdélníky trávníku před domem byly již před mnoha lety nahrazeny ošklivým betonem, který navíc postupem času popraskal a na mnoha místech se nevzhledně vyboulil patrně díky tlaku kořenů jediného stromu, který tam rostl. Smutně mě napadlo, jestli nepřežil jenom díky tomu, že zatím nikdo nepřišel s vyhovující betonovou alternativou. Zamířila jsem po chodníčku ke vchodu a zazvonila na zvonek.

„Vy musíte být paní Bennettová.

Pojďte dál.“

„Děkuju. Říkejte mi prosím Chris.

Máte to tu hezké a pěkně teploučko.“

„Je to starý dům, postavený jako pevnost. Ukažte, vezmu vám kabát.“

Paní Halclidayová nevypadala tak, jak jsem si ji představovala. Byla vysoká a možná až příliš štíhlá, měla na sobě tmavě hnědé kalhoty, bílou halenku a přes ni světle hnědou semišovou vestu. Nakrátko ostříhané vlasy stále ještě prodělávaly fázi přeměny z tmavých na šedivé a je třeba dodat, že stávající poměr stříbra a havraní černi působil velice atraktivně.

Nebylo na ní nic „malého“ nebo „starého“. Dokázala jsem si docela dobře představit, že tato žena má stálé zaměstnání a ohlédne se za ní nejeden pohledný muž.

„Oběd je na stole,“ usmála se na mě a pokynutím ruky mě nasměrovala ke kuchyni. „Jsem trochu překvapená, že jste přijela sama.

Myslela jsem, že budu mít to potěšení a seznámím se s vaším děťátkem.“

Cítila jsem, že jsem se trochu začervenala. „Nechala jsem ho s otcem. A teď si nejsem jistá, kdo z nás dvou je nervóznější.“

Zasmála se. „Než se vrátíte domů, ani jeden z vás po nervozitě ani nevzdechne.“

Líbila se mi. Její úsměv byl srdečný, hlas upřímný. Kdyby byla mou učitelkou, když mi bylo deset, určitě bych si ji zamilovala stejně jako Susan.

Posadily jsme se za stůl v kuchyni, kde na nás čekaly dva saláty. Každý byl ozdobený půlkou natvrdo uvařeného vajíčka, plátky okurky a listem hlávkového salátu. Na stole stály ještě vyrovnány lahvičky různých salátových zálivek a každá z nás si vybrala jiný druh.

„Kde chcete, abych začala?“

zeptala se má hostitelka poté, co mi vyjmenovala nabídku nealkoholických nápojů.

„Jak se zrodilo vaše přátelství se Susan?“

„Byla to má žačka – tehdy ve věku deseti nebo jedenácti let – a já byla samozřejmě také o patřičný počet let mladší. Bylo to velice talentované dítě, skrývala v sobě upřímné hluboké city a úžasnou vnitřní krásu. Na okolní svět možná působila tak trochu samotářsky, snad až nespolečensky, ale v hloubi svého vědomí jistě prožívala bouřlivý život a řešila spousty zapeklitých problémů, které se snažily prodrat na povrch. Možná byla ohromena svými rodiči, kteří jsou průbojní ambiciózní lidé v pravém slova smyslu. Tím ale nechci říct, že by ji zanedbávali; to rozhodně nebyla pravda. Byla vychována v domě plném lásky a porozumění a vyrostla z ní pozoruhodná mladá žena.“

„Víte o jejím vztahu s Kevinem Angstromem?“

„Ale jistě. Mluvily jsme o něm.“

„Ještě jsem se nesešla s jejím otcem,“ změnila jsem téma. „Víte o něm něco?“

„Myslím, že od té doby, kdy byla Susan má žačka, jsem ho neviděla.

Má ho velmi ráda. Řekla bych, že to je hodný člověk.“

„A paní Starková?“

„Čas od času mám možnost s ní mluvit. Myslím, že to je starostlivá matka a dobrá ženská.“

Měla jsem tu čest s ženou pevných zásad a přesvědčení, ale nedokázala jsem odhadnout, jak přesná její hodnocení jsou. Mnohé z jejích názorů na Susaniny rodiče mohou být pouhým odrazem Susaniných pocitů. Připadalo mi zajímavé, že se vůbec nezabývala Kevinem, pouze připustila, že ho zná.

„Jak často se se Susan scházíte?“

zeptala jsem se.

„Velice nepravidelně. Myslím, že Susan žije v přesvědčení, že jsem osamělá učitelka v důchodu, ale to je pouze polovička pravdy. Odešla jsem do penze před několika lety z několika důvodů, o nichž není třeba hovořit, a sehnala jsem jinou práci na pár dnů v týdnu. Nemám čas být osamělá, ale Susanina zájmu si vážím a moc ráda ji vždycky vidím.

Kdykoli se za mnou zastaví, udělá mi tím velikou radost.“

„Máte rodinu, paní Hallidayová?“

„Ano, mám. Před lety jsem byla vdaná, ovdověla jsem, ale zůstala mi jedna dcera. Nestěžuju si.“

„V telefonu jste se vyjádřila v tom smyslu, že byste mi možná mohla pomoct Susan najít. Byla bych vám vděčná za cokoli, s čím se mi můžete svěřit.“

„Přiznám se vám, že potom, co jsme spolu mluvily, jsem se přikláněla spíš k názoru, že vám nic nepovím, ale paní Starkovou Susanino zmizení opravdu velice znepokojilo, a tak jsem se rozhodla, že vám prozradím dostatek informací k tomu, abyste se měla čeho chytit. Vypadá to, že vám důvěřuje, jste prý přítelkyně jednoho z jejích dávných známých.“

„To je pravda.“

„Jak dalece se o ten případ zajímá policie?“

„Minimálně. Susan je dospělá a má právo jít, kam se jí zachce, aniž by o tom uvědomila rodinu nebo svého přítele. Půjčila si. auto, a přestože ho nevrátila v den, kdy slíbila, majitelka si s tím nedělala žádnou hlavu, protože stejně neplánovala, že by ho o víkendu používala. Takže sečteno a podtrženo to znamená, že Susan zmeškala domluvený večírek na oslavu Silvestra, nevrátila včas auto a nezavolala domů.“

„Jestli si dobře vzpomínám, mluvila jste o padesáti mílích.“

„Majitelce auta řekla, že najede dohromady kolem sta mil.“

„No, to by se jistě do toho okruhu vešlo.“

„Víte snad, kam odjela?“

„Vím, že se Susan mnoho let snažila někoho najít. Nemůžu vám říct, o koho se jedná, protože by to způsobilo v její rodině ohromné zděšení, a navíc ani nevím, jestli ta osoba skutečně existuje. Ale Susan věří, že –“ odmlčela se a pak dodala, „– ta osoba existuje.“

Záměrně se vyhýbala tomu, aby použila slova „on“ nebo „ona“.

„Už je to nějakou dobu, co jsem ji neviděla, měsíc, možná víc,“

pokračovala. „Když jsme spolu mluvily naposled, svěřila se mi, že má dobrou stopu, že to je někde na severu proti proudu Hudsonu.

Možná vás tam těch padesát mil dovede.“

„Nemáte nějaké jméno, město, adresu?“

„Mám, ale nejsem si jistá, jestli to vydoluju z hlavy.“

Seděla jsem a mlčky jsem sledovala, jak paní Hallidayová zavřela oči a sváděla usilovný souboj s pamětí. Pak odsunula židli, rázně vstala, přešla k oknu a upřela zrak na zasněžený dvůr.

„Něco jako Blazerville,“ řekla nakonec a otočila se k oknu zády, jako kdyby náhlý záblesk vzpomínek měl mít pokračování.

Zapsala jsem si to jméno. Nic mi neříkalo. Klášter svatého Štěpána také leží proti proudu Hudsonu a já jsem dlouhá léta jezdila po obou březích řeky oběma směry.

„Blazertown?“ pohlédla na mě tázavě, jako bych já znala odpověď.

„Teď, když mám směr, můžu se podívat do nějaké dobré mapy a třeba v ní podobné město najdu,“

řekla jsem. „Znáte jméno toho člověka?“

„Susan se mi s ním nikdy nesvěřila.“ Stála teď tváří ke mně a zády se opírala o dřez. „Ale je to staré farmářské stavení, kde nikdo nebydlí. Kromě té osoby, samozřejmě.“

„A co jméno ulice nebo jméno souseda? Prostě něco konkrétního, co by mě dostalo blíž než jen do města.“

„Jméno toho farmáře. Znáte tu starou písničku?“ Zanotovala: „Old MacDonald had afarm, Ee-i-ee~i-o.

MacDonald to nebyl, ale něco hodně podobného. Víc si nemůžu vzpomenout. A pamatuju si to ‚Blazer‘, protože jí to jednou vyklouzlo. Nikdy potom už se o tom nezmínila. Většinu let, co jsme se přátelily, jsem tušila, že Susan něco trápí, že někde existuje člověk, kterého potřebuje najít. Několikrát přirovnala svůj život ke skládačce, v níž chybí jeden veliký kus. A ona se snaží ten díl najít. Nikdy ale nepřišla a neřekla něco v tom smyslu jako: ‚Pojedu navštívit tetu Margaret, jestliže je to ta poslední věc, kterou můžu udělat.‘“

„Paní Hallidayová, jedna dívka, která zná Susan velice dobře, mi řekla, že si Susan vsugerovala, že byla adoptovaná.“

Usmála se. „To je ale pěkně ztřeštěný nápad, nemyslíte?“

„Myslím, že jo. A její kamarádka má stejný názor.“

„Co teda přivedlo Susan k takovým myšlenkám? Na to byste se měla zaměřit.“

„Takže vy nevěříte tomu, že odjela navštívit svou biologickou matku?“

„Já jsem přesvědčená o tom, že její biologická matka žije s jejím biologickým otcem v domě, kde Susan vyrostla. A co se týká člověka, jehož jela navštívit, tak to opravdu nevím, Chris, a mám-li nějaké podezření, pramení pouze z několikaletého naslouchání.“

Když jsem slyšela její kultivované vyjadřování a způsob, jak použila slovo jehož‘, znovu jsem si uvědomila, že hovořím s učitelkou ze staré školy dost zkušenou na to, aby dokázala postihnout rozdíly, které má generace už skoro vůbec nevnímá. „Mám tomu rozumět tak, že vám to nikdy opravdu neřekla?“

„Ne tolika slovy.“

„Myslíte si, že její matka by znala nějaké řešení, kdybych přišla na vhodný způsob, jak se jí na to jemně zeptat?“

„Myslím si, že kdybyste teď vyrukovala na paní Starkovou s možností, že byla Susan adoptovaná, přidělala byste jí hodně vrásek na čele. Obzvlášť v této době by ji to určitě hodně rozrušilo. Znamenalo by to pro ni, že její dcera něco ve vzájemném vztahu postrádala. A tak to ona určitě necítí.“

„Z toho, co jsem dosud slyšela, vyplývá, že mezi Susan a jejími rodiči panují velice dobré vztahy.“

„To samé jsem slyšela já. A potvrdila mi to i Susan.“

„Mám takový pocit, že teď jsem ještě víc zmatená, než když jsem kvám přišla.“

„Něco vám poradím. Zkuste den dva počkat. Susan nikdo v práci nečeká dřív než v pondělí. Možná tu osobu skutečně našla a teď potřebuje čas, aby si všechno rozmyslela a srovnala v hlavě.

Možná nenašla nikoho a má toho na přemýšlení ještě víc. Vypůjčila si auto a kamarádce schválně řekla, že s ním najezdí asi sto mil. Ale možná jenom chtěla být jeden nebo dva dny sama.“

„Měla domluvenou schůzku s Kevinem, že spolu půjdou slavit Silvestra,“ připomněla jsem jí.

„Ach ano, Kevin.“

Zase mě přepadl ten zvláštní pocit, že se brání říct o něm něco negativního. „Znáte ho dobře?“

„Jenom to, co mi o něm vyprávěla Susan. Vypadá to, že to je velice milý mladý muž. ‚Mladý muž‘

možná není to nejpřesnější vyjádření. Mám za to, že mu je už přes třicet.“

„Myslím, že jo. Včera jsem s ním hovořila. Působil na mě tak, že se o Susan velice bojí. Věřila jsem mu to. Byl skoro zoufalý.“

„Proč mu ale svůj úmysl vyrazit na výlet zatajila? Proč o tom všem mlčela?“ nadhodila paní Hallidayová. „Mají spolu velice důvěrný vztah. Očekávám, že se co nevidět vezmou. Co na něm ji mohlo odradit, aby se mu se svým tajemstvím svěřila?“

„A proč se nesvěřila vám?“

kontrovala jsem.

„To je správná otázka. V mnoha ohledech jsem pro ni ideální osoba, které to mohla říct. Nepatřím do rodiny. Nejsem unáhleně kritická, nemám předsudky. A hluboce ji miluj u.“

Byla to otázka, nad níž se budu muset zamyslet sama.

Spěchala jsem mrazivým počasím k autu. Bylo už příliš pozdě, abych se pokusila přijet domů před druhou a stihla tak Eddieho krmení, a přestože jsem byla stále trochu nervózní z toho, že jsem nechala doma muže a syna samotné, mé druhé já mě přesvědčilo, abych si z toho nedělala těžkou hlavu. Byla jsem ráda, že mám čas někde zastavit a v klidu si nakoupit. Na vlastní oči jsem viděla doktorku Campbellovou, jak odstřihla pupeční šňůru, čímž mě oddělila od mého dítěte fyzicky. Teď na mě čeká podobný krok, možná ještě složitější; pokusím se poněkud uvolnit těsné citové vazby, které mě poutají k mému sladkému nemluvňátku. Cítila jsem, že cosi závažného probíhá, něco, co si uvědomuju jenom já sama v tomhle obrovském lidském mraveništi, kde se každý člověk během obyčejné slunné zimní soboty ubírá svou vlastní cestou. Prošla jsem kolem ženy s dvěma malými dětmi, jedno z nich sedělo v ko
čárku. Byla i ona tak nervózní a nesvá, když od nich poprvé odcházela? Zamávala jsem tomu staršímu děvčátku, usmálo se a zamávalo mi zpátky. Vytáhla jsem klíče a s povděkem jsem vklouzla do auta. Byla jsem manželkou, matkou a nezávislou ženou. A musím říct, že všechny tři role se mi zamlouvaly.

Cestou domů jsem přemýšlela o paní Hallidayové. Pravděpodobně skrývá v hlavě mnohem víc detailů, z nichž vyvozuje své domněnky, ale dokud nevznikne podezření, že došlo k násilnému trestnému činu, je vysoce pravděpodobné, že z ní víc nedostanu. Měla jsem směr, možná i město a jméno farmáře – ačkoli mi nebylo jasné, jakou roli v tom všem hraje. Jack mi jistě pomůže to město přesně určit a na zbytek poslouží telefonní seznam.

Dorazila jsem domů chvíli po čtvrté s taškou plnou nákupu. Nejdřív jsem obešla dům k předním dveřím, abych se podívala, jestli nepřišla nějaká pošta, a pak jsem jimi vešla rovnou do obývacího pokoje. Od chvíle, co jsme dokončili přístavbu k domu, už ten pokoj tak často nepoužíváme. Neslyšela jsem žádné zvuky a tak jsem se snažila nedělat hluk. Opatrně jsem pověsila kabát, v kuchyni jsem odložila tašku a pokračovala jsem do rodinného pokoje, který je oproti kuchyni o pár schodů níž. Všude bylo naprosté ticho. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla jsem svého muže bezstarostně nataženého na kožené pohovce, jak spokojeně pochrupává. Vtom se ozval sotva slyšitelný zvuk. Okamžitě jsem otočila hlavu. Eddie seděl v dětské sedačce na podlaze vedle pohovky.

Vykročila jsem k němu a on mě odměnil tím nejkrásnějším úsměvem svého života.

„Ahoj, miláčku,“ zašeptala jsem a cítila jsem se absolutně šťastná.

„Tys mě poznal, viď? Maminka se vrátila.“

Nepřestával se usmívat a přitom radostně třepetal rukama i nohama, když jsem se k němu sklonila, abych ho zvedla ze sedačky a stiskla v náručí.

„Chris?“ ozval se Jackův rozespalý hlas.

„On mě poznal, Jacku,“ oznamovala jsem mu hrdě. „Podívej, jak je šťastný, že mě vidí.“

„Páni, asi jsem si musel trochu zdřímnout.“

Sedla jsem si vedle Jacka s Eddiem na klíně. Ten nepřestával mávat drobnýma ručičkama. „Staral se o tebe tatínek dobře?“ vyzvídala jsem na něm.

„Snědl toho za dva, říhl si jako pořádný chlap, spal asi hodinu a pak jsem ho nemohl udržet v klidu.

Utahal mě jako kočku.“

„Běž to dospat, miláčku. Já se o něho postarám.“

„Bála ses?“

„Já. Vůbec ne. Věděla jsem, že ho nechávám v dobrých rukách.“

„Myslím o mě. Tohle bylo poprvé, jak víš.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Věřila jsem ti, že to zvládneš.“ Pak jsem se pohodlně usadila a na tváři mi rozkvetl spokojený úsměv.

7

Když jsem uložila Eddieho do postýlky, Jack mi vyprávěl, co se během dne událo. Zatímco jsem byla pryč, volala Jill a oznámila mu, že k ní přišla včera večer policie, aby ji vyslechla. Asi není třeba zdůrazňovat, že jí to bylo krajně nepříjemné. Měla jediné přání; aby jí všichni dali pokoj.

Hned potom zvedl Jack telefon a zavolal detektivovi, kterému byl případ přidělen, a ten se suverénně vyjádřil asi v tom smyslu, že se nestalo nic zvláštního, to děvče si prostě půjčilo auto, mluvilo o cestě okolo sta mil a vědělo, že auto nemusí do nedělního večera vracet.

Neviděl v tom žádný problém.

Problém tu ale byl. Nezavolala domů a zmeškala důležitou schůzku.

Ale ani tahle skutečnost detektiva nevyvedla z bohorovného klidu.

Copak neznáte žádnou mladou dívku, která přišla domů o chvíli později, než slíbila?

„A tak jsem zavolal Kevinovi,“

pokračoval Jack. „Ale moc jsem si nepomohl; popravdě řečeno to byl úplný propadák. Jestli chceš znát můj názor, ten kluk neví o jediné věci, která se Susan zrodila v hlavě.

Neví, kam odjela. Neví, proč odjela. Pozoroval sice, že se kvůli něčemu souží, ale ona sama se mu nikdy se svým tajemstvím nesvěřila.

A cítil jsem, jak ho žere, že to musí přiznat.“

„Dokonce i tak příjemnému muži, jako jsi ty?“

„Představ si to. A jak jsi pochodila ty?“

Seznámila jsem ho s tím, co jsem se dověděla od paní Hallidayové.

„Vypadá to, že jsi všem svým pronásledovatelům opět nadělila skoro celé kolo. Skočím pro mapu a podíváme se do ní.“

Odešel z pokoje do prvního patra, kde podobné věci skladujeme. Když se vracel, už za chůze netrpělivě nahlížel do mapy. „Možná je to městečko moc malé, aby tady bylo zakreslené. Zavolám na šest-pětku a pozeptám se, jestli by nám někdo nepomohl.“ Šest-pětka je familiární název pro policejní okrsek v Brooklynu.

Hledala jsem v mapě, zatímco on odešel do kuchyně, aby si zavolal.

Nesouhlasila jsem s jeho návrhem, abychom měli v téhle místnosti byť jen přenosný telefon. Od chvíle, kdy jsem se zřekla skromného a prostého života jeptišky, uplynuly teprve necelé dva a půl roku a něco ve mně se stále bouřilo proti pořizování vybavení, které se sice všeobecně už dávno za nadstandard nepovažovalo, ale já ho pořád pokládala za nepodstatné, někdy i zbytečné. Měli jsme teď veliký rodinný pokoj, kde v ohromném krbu plápolal příjemný oheň (i proti krbu jsem bojovala, ale dneska jsem ráda, že jsem tu bitvu prohrála) a kolem zdí stály kusy zbrusu nového nábytku, bez něhož bychom se jistě obešli. Těch pár kroků do kuchyně, aby si člověk zavolal nebo zvedl zvonící telefon, nikoho z nás nezabije.

„Mám to!“ hlásil Jack triumfálně, když se vrátil. „Jak by se ti líbilo jméno Bladesville?“

„To zní dobře. Jak je to daleko od Brooklynu?“

„Plus minus v okruhu padesáti mil.

Mám i číslo na místní úřad šerifa a nejbližší služebnu státní policie. Je to příliš malé městečko, aby bylo na mapě státu New York. Mám jim zavolat a zeptat se na adresu Old Mac-Donalda?“

„No jistě.“ Vstala jsem a počkala jsem u schodů do kuchyně, abych slyšela, o čem si povídají. Byl to klasický rozhovor dvou policajtů, probíhal hladce, Jack si spoustu informací zapisoval a neustále udržoval se svým kolegou kontakt nezbytným „aha“ a „hm“. Když zavěsil, vypadal spokojeně.

„Mám pro tebe dokonce i popis cesty,“ oznamoval mi. Vrátili jsme se do teplých křesel poblíž sálajícího ohně. „Není to Old MacDonald. Jmenuje se Fred Donaldson.“

„Takže se docela trefila. Jak to vypadá?“

„Farmář Donaldson je v důchodu, před lety prodal část svých pozemků, ale parcelu se starým zemědělským stavením si nechal.

Podle zástupce šerifa Gridleye to ale neudělal ze žádného sentimentu, ale z důvodů ryze obchodních.

Stavební firmy prostě neměly o tyto pozemky zájem.“

„Copak chtějí v Bladesville stavět terasové domky?“

„Vypadá to tak. A taky to vypadá, že to je tvůj člověk.“

„To je jistá věc. Jenom doufám, že neodjel na zimu na jih.“

„Zavolám mu.“

Viděla jsem, jak to Jacka chytlo. A byla jsem ráda, že za mě ty hovory vyřídí. Ještě stále jsem si docela nezvykla komunikovat s cizími lidmi po telefonu.

Z toho, co jsem slyšela, bylo zřejmé, že má na drátě přímo zmíněného farmáře: vymýšlel si krkolomnou historku o tom, že by možná měl zájem o jeho nemovitý majetek. Věřila jsem, že by to pana Donaldsona mohlo udržet doma, přestože až se u jeho dveří objevím já, bude se mu to možná zdát trochu podezřelé. Co se mě týká, já osobně vymýšlení nějakých báchorek z duše nesnáším, přestože vím, že v dnešním světě je to při mnoha jednáních naprosto běžná praxe.

„Bude tam zítra,“ mrkl na mě Jack.

„Žádnou cestu neplánoval. Uděláš si výlet?“

„Myslím, že mi nic jiného nezbývá.

A co ty?“

„Já se nám postarám o syna. A taky se musím ještě trochu kouknout na učení.“

„Jak se mám zachovat, kdybych náhodou zjistila, že došlo k nejhoršímu?“ Nepochybovala jsem o tom, že ví, co mám na mysli.

„To je jednoduché. Co nejrychleji odtud vypadni a upaluj na nejbližší úřad šerifa nebo na policejní stanici. Ničeho se nedotýkej a s ničím nehýbej. Nehraj si na hrdinu, jasný? A řekni jim, ať mi okamžitě zavolají, abych tě měl včas doma na další kojení.“ Naklonil se ke mně a pohladil mě po ruce. „Poznáš to hned, jakmile vejdeš dovnitř –pokud budou odemčené dveře a nikdo ti nebude neodpovídat. Taky bys to měla ucítit. Jestliže tam leží mrtvola tři dny, tvůj nos ti to okamžitě napoví. Prostě odtud odjed a buď to ohlas sama, nebo přijeď domů a na policii zavolám já.“

Ani jsem mu nemusela zdůrazňovat, jak se mi klepou kolena strachem.

Přemítali jsme, jestli máme zavolat Arnoldovi a Adě Starkové, ale rozhodli jsme se, že raději ještě počkáme. Kdyby se Susan objevila, dověděli bychom se o tom. Zatím nebyl důvod nikoho znepokojovat nebo varovat. Do zítřejšího večera budu snad vědět mnohem víc, a pak se o své poznatky podělím.

Naložila jsem prádlo do pračky a připravila Jackovi pár dávek sunaru, aby se o to nemusel starat.

Když se Eddie probudil na pravidelnou desátou, nakojila jsem ho a byla jsem tak akorát zralá do postele. Usnula jsem pár minut po svém synovi.

Spala jsem tvrdě, jako když mě do vody hodí. Když mě pak ve zšeřelém pokoji probudilo slabounké zakňourání, cítila jsem se nezvykle čerstvá a odpočatá. Mrkla jsem na budík na nočním stolku.

Bylo tři čtvrtě na šest. Eddie spal celou noc!

Vypravila jsem se na ranní mši a při té příležitosti jsem se zastavila na návštěvě u svého bratrance Gena.

Žije v Greenwillow, což je sanatorium pro dospělé duševně retardované pacienty pár bloků od našeho domu. Slíbila jsem mu, že jakmile to půjde, vezmu ho k nám na večeři a ukážu mu našeho syna.

Představa, že se mi narodilo dítě, ho na okamžik trochu vyvedla z míry, ale díky své úžasně přátelské povaze se nakonec usmál a zdálo se, že to přijal. Viděl Eddieho všehovšudy jednou při křtu v brooklynském kostele, kam chodí Jackova rodina. Teď nadešel čas mu ukázat děťátko doma, kde se mohou vzájemně lépe poznat, ale budeme to muset odložit na příští týden.

Přišla jsem domů v pozdním dopoledni právě včas, abych Eddieho nakrmila. Ten brzo nato ochotně usnul, jako by věděl, že maminku čeká důležitý úkol.

Spočítali jsme s Jackem, že bych se měla vrátit nejpozději za sedm hodin, ale snad to stihnu i dřív –doufala jsem, že to bude mnohem dřív – a on mi na cestu přibalil pár posledních rad a polibek. Vzala jsem si mapu, popis cesty, jména a adresy, dostala jsem ještě jednu pusu a vyrazila jsem.

Protože bydlíme na severovýchodě Brooklynu, přesně řečeno na severním pobřeží longislandské úžiny, má cesta byla podstatně kratší než ta, kterou musela vážit Susan Starková, pokud se k ní skutečně odhodlala. Jela jsem mírně západním směrem a po chvíli jsem se napojila na silnici vedoucí přímo na sever podél Hudsonu. Farmář Fred Donaldson už v Bladesville nebydlel; přestěhoval se do sousedního města. Nejdřív jsem zamířila tam, protože Jackovi se nepodařilo sehnat od zástupce šerifa adresu toho farmářského domu.

Pan Donaldson vyměnil svou farmu i s obytnou budovou za pěkný jednopatrový dům s přilehlým pozemkem o rozloze přibližně půl akru; podobný typ mohl být postaven i na půdě, kterou prodal.

Na trávníku před domem ležely haldy sněhu, ale chodník ke vchodu byl vzorně odházený stejně jako příjezdová cesta k prostorné garáži pro dvě auta. Zaparkovala jsem před ní a vykročila jsem k domu.

Na zazvonění otevřel dveře vysoký štíhlý muž se zdravě červenou barvou ve větrem ošlehaném obličeji. „Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptal se.

„Doufám, že ano. Jmenuju se Chris Bennettová a hledám mladou ženu, která možná žije na vaší farmě.“

„Nemám žádnou farmu.“

„Myslela jsem –“

„Sháníte ke koupi nějaké pozemky?“

„Ne, ale sháním –“

„V tom případě vám nemůžu pomoct.“

„Pane Donaldsone, je velice důležité, abych tu ženu našla.“

„Včera mi volali nějací lidé. To jste byla vy?“

„Já jsem nikomu nevolala,“

odpověděla jsem vyhýbavě. V

jistém smyslu jsem mluvila pravdu.

Chvíli má slova zvažoval. „Na co tu dívku potřebujete?“

„Hledá ji její matka. A také její snoubenec.“

„Jste její sestra?“

„Ne. Kamarádka.“

„Pojďte dovnitř. Venku je hrozná zima.“

Vešla jsem do malé chodby, kde na mě dýchlo horko příjemně vytopeného domu. „Potřebovala bych od vás adresu vašeho ranče, abych tam mohla zajet a popovídat si s ní.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se mě farmář.

„Susan Starková.“

„To ale není to jméno, které mi dala.“

„A jak se vám tedy představila?“

Aspoň přiznal, že v tom domě nějaká žena žije.

„Sally Smithová nebo takový podobný nesmysl. Měla mě za starého blázna. Žádný průkaz totožnosti. Nic. Řekla mi jen, že potřebuje nějaké místo, kde by mohla chvíli bydlet. A že prý zaplatí předem v hotovosti.“

Otevřela jsem kabelku a vytáhla z ní fotografii, kterou mi dala Ada. „Je to tahle žena?“

Vzal ji ode mě a držel ji v natažené ruce. „Možná jo. Možná ne,“ bručel nepřesvědčivě. Pak otočil hlavou.

„Mámo, pojď sem na chvíli,“

zavolal.

Do předsíně přišla žena asi v jeho věku, v ruce držela utěrku na nádobí. Usmála se na mě a pozdravily jsme se.

„Je tohle ta dívka, co jsme jí pronajali dům?“

Měla na nose brýle a fotografii přiblížila těsně k nim. Jo, to je ona.

Měla na sobě jiné oblečení, ale je to ona.“

„A co měla na sobě?“ zeptala jsem se, ačkoli ta otázka nic neřešila.

„Ach, modré džíny, myslím. Velké těžké boty.“

„Má taky jiné vlasy,“ dodal její muž.

„Mladé holky mění účes a barvu vlasů každou chvíli, Frede. To z nich ale nedělá jiné lidi.“

„Když myslíš,“ ušklíbl se.

„Kdy za vámi přišla?“ zeptala jsem se.

„To mohlo být před pěti měsíci, možná šesti. Zaplatila na celého půl roku. Takže zaplacený nájem vyprší na konci února.“ Slovo únor zvláštním způsobem zadrmolil.

To znamená, že na dům se musela být podívat v červenci. „Jak přišla na to, že zrovna vy byste jí mohl pronajmout dům?“

„Tvrdila, že má kamaráda, který žije někde nedaleko odtud. Nikdy mi ale neřekla, o jakého kamaráda se jedná. Poslyšte, doufám, že nejste od policie?“

„Vůbec ne. Proč?“

„Frede,“ podívala se na něj manželka ostře, „nech to plavat.“

„V tom domě by nikdo bydlet neměl,“ odpověděl po krátkém zaváhání. Jeho žena se zamračila.

„Je to prý nebezpečné.“ Vyslovil tu větu s nesouhlasným sarkasmem, čímž nepřímo naznačil, že to rozhodně nebyla jeho hlava, v níž se toto rozhodnutí zrodilo.

„Můžete mi říct, jak se tam dostanu?“ zeptala jsem se a sáhla jsem do kabelky pro propisku a kousek papíru.

Začal mi vysvětlovat cestu, žena se přidala a občas si neodpustila několik kritických poznámek: „Ta silnice se v zimě pravděpodobně neprohrnuje, neměl bys té mladé paní říct, aby to raději objela z druhé strany?“ Doufala jsem, že po cestě narazím na někoho, kdo by mi v případě nouze mohl pomoct. Když se konečně dobrali konce a podařilo se jim shodnout se na přijatelné kombinaci směrů, s níž víceméně oba souhlasili, poděkovala jsem jim a odešla jsem k autu.

Byl to stále ještě pěkný kousek cesty do Bladesville, což je městečko, které můžete snadno přehlédnout, pokud nedáváte dobrý pozor. Projela jsem kolem malé prodejny potravin, která vypadala jako památka z minulého století, a na dalším nároží jsem zahnula doleva. Možná zde někde bylo ještě jiné, větší nákupní středisko, kam lidé přicházeli, aby si nakoupili všechny potřebné zásoby na týden dopředu, a ten malý obchůdek, který jsem právě minula, přežíval jen díky tomu, že se čas od času vyskytl mimořádný případ, kdy někdo naléhavě potřeboval nějakou potravinu nebo náhle dostal na něco chuť.

Silnice se začala pozvolna zdvíhat do kopce, jak jsem byla upozorněna, a já jsem trochu zpomalila, abych předešla smyku.

Někde přede mnou by měla být zatáčka doprava a pak už bych se měla ocitnout na silnici, kterou doporučovala paní Donaldsonová, protože se domnívala, že z druhé strany bude lepší přístup. Doufala jsem, že se nebudu muset otáčet a vracet se, abych to zkusila znova.

Také jsem přemýšlela, když jsem pozvolna stoupala vzhůru a neustále jsem vyhlížela z okýnka, abych nepřehlédla odbočku, kolik lidí bude ochotných koupit si terasový dům tak daleko od centra města a zda tahle silnice bude dostatečně udržována, aby sem mohl bez problémů a bezpečně zajíždět školní autobus i v zimě, kdy bohatá sněhová nadílka není v této oblasti žádnou výjimkou.

Uviděla jsem, jak se blíží zatáčka doprava, a plynule jsem odbočila.

Silnice byla skutečně prohrnutá tak akorát na šířku jednoho auta, ale nepřipouštěla jsem si žádné starosti; pravděpodobnost, že bych tu potkala nějaké protijedoucí vozidlo, byla velice nízká. Projela jsem kolem jedné farmy, vedle domu stál zaparkovaný terénní automobil s pohonem na všechny čtyři kola a neklamnou známkou obydlení byl také kouř stoupající z komína. Byla to velká usedlost s několika hospodářskými budovami, sněhová peřina pokrývala okolní rozlehlá pole, za domem se zdvíhaly k nebi štíty dobře udržovaných stodol.

A pak jsem spatřila objekt mého zájmu. Zchátralé ošuntělé stavení bylo v dezolátním stavu, na jeho vzhledu se jistě podepsaly jak drsné povětrnostní vlivy, tak léta nezájmu ze strany majitele, který ho zřejmě vůbec neudržoval; neutěšený pohled dokreslovala ještě červená polorozpadlá stodola v pozadí.

Zpomalila jsem a pátrala jsem po příjezdové komunikaci. Objevila jsem stopy pneumatik a odbočila jsem tím směrem, abych se dostala ke stavení co nejblíž. U silnice nestál žádný sloupek s poštovní schránkou, nad střechou se nevznášel žádný kouřový opar, nikde jsem neviděla žádné auto.

Dojela jsem tak blízko k domu, jak jsem se odvážila. Auto sice mělo zásluhou mého pečlivého muže, který vždy na všechno pamatuje, obuté kvalitní radiální pneumatiky, nicméně právě teď a tady jsem je rozhodně testovat nehodlala.

„No, tak to bychom měli,“ řekla jsem si nahlas. Vzala jsem si kabelku, k čemuž nebyl žádný důvod, a vystoupila jsem z auta.

Pod podrážkami mi chroupal zmrzlý sníh; ostrý studený vítr si s ním pohrával, tu a tam ho zvedal a roztáčel v divokých mrazivých vírech z ledových krystalků, které nepříjemně štípaly do tváří. Měla jsem strach. Všechny události, které se od Silvestra staly, mě dovedly až sem, na tohle opuštěné místo, k téhle rozpadající se stodole a k tomuhle zoufale vyhlížejícímu domu.

Přistoupila jsem ke dveřím a zmáčkla jsem tlačítko zvonku.

Neozval se žádný zvuk a tehdy mě poprvé napadlo, že v domě možná ani není připojená elektřina. Jak tady mohla žít beze světla, bez tepla, možná i bez vody? A proč se k takovému nepochopitelnému kroku vůbec rozhodla?

Zaklepala jsem. Přitiskla jsem ucho ke dveřím, ale nic jsem neslyšela.

„Susan?“ zavolala jsem. „Je někdo doma?“

Nic. Udělala jsem pár kroků doleva k prvnímu oknu, ale bylo zatažené záclonou, takže jsem dovnitř neviděla. Stejně tak i další a další.

Vrátila jsem se doprostřed verandy, sešla jsem ze schodů a podél boční stěny stavení jsem pokračovala k zadní části domu. Některá okna měla zatažené záclony; jiná vypadala tak, jako by přes ně někdo kvůli zatemnění napnul prostěradla..Postupovala jsem dál, brodila jsem se hlubokým navátým sněhem a křičela jsem dostatečně hlasitě, abych slyšela sama sebe nebo abych vyburcovala kohokoli, kdo se mohl zdržovat uvnitř.

Objevila jsem zadní dveře, ale ani tady jsem nedosáhla kýženého výsledku. Otočila jsem koulí na dveřích a zatlačila na ně, ale bylo zamčeno. Šla jsem dál a hledala jsem nějaké auto nebo dodávku, prostě nějaký dopravní prostředek, ale za domem nebyly dokonce ani stopy po pneumatikách. Dokončila jsem kolečko kolem domu a vystoupala jsem po schodech zpátky na verandu k hlavnímu vchodu.

Věděla jsem, co teď musím udělat.

Musím otočit koulí a opřít se do dveří, abych zjistila, jestli jsou odemčené.

Buď se k tomu odhodlám sama, nebo budu muset vyhledat úřad šerifa a požádat tam, aby to provedli místo mě, čímž se ovšem vystavuju nebezpečí, že ze sebe udělám totálního blázna, pokud budou muset vážit cestu až sem a nakonec se ukáže, že dveře jsou odemčené. V duchu jsem už slyšela jejich ironické poznámky a cítila na sobě blahosklonné úsměvy. Chcete snad říct, paní, že jste nás sem vytáhla jenom proto, abychom otočili koulí na dveřích? No, pravděpodobně by se vyjádřili trochu zdvořileji, nicméně trapas by to byl kardinální.

Naposled jsem zavolala Susanino jméno. Věděla jsem, že tam uvnitř nikdo není, že mě nikdo neuslyší.

Sevřela jsem kouli a otočila jí. Pak jsem se opřela do dveří. Docela lehce se otevřely.

„Susan?“ zavolala jsem znovu hlasem, který už ale postrádal dřívější odhodlání i jistotu. Je tu někdo?“

Necítila jsem uvnitř žádný zápach, ale nebylo tam ani teplo, a protože venku pořádně mrzlo, tělo by mohlo být dobře konzervované. Zatáhla jsem za dveře, až zámek zaklapl, a vycouvala jsem ven.

8

Ta malá restaurace se zdála být nejvhodnějším místem, kde bych se mohla dostat k telefonu a kde najdu trochu klidu, abych si sedla ke stolu a něco snědla. Nepočítala jsem s tím, že jakmile vejdu dovnitř, zvědavě se na mě přilepí všechny páry očí, ale snažila jsem se zachovat klid a ignorovala jsem je.

Pokračovala jsem k telefonnímu automatu, který byl hned vedle registrační pokladny a samozřejmě v doslechu téměř všech hostů, kteří seděli u stolů.

Rozlomila jsem čerstvou ruličku čtvrťáků a vytočila známé číslo kláštera svatého Štěpána. Žena, která zvedla sluchátko, nebyla má kamarádka Angela – dneska měla asi volno – ale sestra z vily, což je budova pro starší jeptišky v důchodu, které si tam užívají zaslouženého odpočinku. Ze slušnosti jsem chvilku počkala –nebyla to její chyba, že jsem měla nervy nadranc – a pak jsem se zeptala na sestru Josephu, mou nejbližší kamarádku a matku představenou.

Za pár okamžiků jsem už slyšela její uklidňující vyrovnaný hlas. „Chris, to je báječné, že ses ozvala. Jak se má váš drobeček?“

„Utěšeně přibírá a šťastně se usmívá.“

„Skvělá zpráva. Přivezeš nám ho ukázat, až pojedeš na návštěvu?“

„S tím ještě musíme pár týdnů počkat. Josepho, mám ale na srdci něco jiného. Chci tě požádat o laskavost a mám-li být upřímná, docela to spěchá.“

„Ano, samozřejmě. Jen do toho.“

„Volám z telefonního automatu v takové malé restauraci, a jak se tak rozhlížím kolem sebe, všichni hosté mají nastražené uši, aby jim nic neuniklo. Znáš městečko Bladesville?“

„Jednou nebo dvakrát jsem tudy projížděla. Řekla bych, že odtud je to asi hodinku cesty.“

„Můžeš sem za mnou přijet? Sešly bychom se v Rodinné restauraci v Bladesville.“

„Budu tam, jak nejdřív to půjde.“

Když zavěsila, řekla jsem potichu: „Děkuju ti.“

Svlékla jsem si kabát a sundala klobouk a posadila jsem se ke stolu, který byl nejdál od ostatních lidí v místnosti. S úlevou jsem si oddechla. Teď, když mě Josepha ujistila, že mě v tom samotnou nenechá a spěchá za mnou, jsem konečně začala vnímat i impulzy okolního světa – například jsem si uvědomila, že mám příšerný hlad.

Patrně jediná číšnice v restauraci přišla k mému stolu, zdvořile pozdravila a podala mi jídelní lístek, který obsahoval tak bohatý výběr pokrmů, že ho má roztěkaná mysl vůbec nedokázala obsáhnout.

Ochotná servírka si patrně všimla mého váhání a pohotově přispěchala s radou. „Máme tady také několik specialit,“ upozornila mě. „Obložený talíř se salátem z tuňáka, s krevetami a vajíčky, a s –“

„To zní dobře,“ přerušila jsem ji, „přineste mi to, prosím.“ Můj bleskový výběr ovlivnilo jediné slovo – tuňák.

„A co si dáte k pití?“

„Sklenici mléka. Nízkotučného, pokud ho máte.“

„Myslím, že ano. Hned jsem zpátky.“

Neměla jsem nijak naspěch. Znovu jsem se podívala na hodinky a pak jsem se pohodlně opřela do opěradla. Bohužel jsem před odjezdem nepomyslela na to, abych si s sebou vzala něco na čtení, protože mě nenapadlo, že tady budu mít tolik času, abych mohla otevřít knihu. Litovala jsem, že jsem si nesbalila aspoň jeden nebo dva oddíly Timesů. Nakonec jsem vytáhla zápisník, abych ho znovu prolistovala. Byly v něm všechny mé poznámky z rozhovorů s Kevinem, s Adou, s Ráchel, s Jill a s paní Hallidayovou. Zcela zjevně z nich vyplývalo, jak jeden kousek informace vedl k dalšímu a jak jsem se nakonec ocitla v Bladesville, v městečku, o němž jsem před třemi dny, kdy Susan začali pohřešovat lidé jí nejbližší, neměla ani tušení.

Doplnila jsem zpaměti do bloku ještě pár postřehů z rozhovoru s Donaldsonovými. Susan se u nich poprvé ukázala před pěti nebo šesti měsíci, vlasy měla jiné než na fotografii, na nohou měla těžké boty.

Na farmu jí dal tip nějaký kamarád tady z okolí.

„Tak prosím, paní.“ Číšnice přede mě naservírovala nápaditě upravený talíř se salátem, pečivo, máslo a sklenici nízkotučného mléka.

Odložila jsem notes stranou a pustila jsem se do jídla.

Ani jsem si neuvědomovala, jak jsem hladová. Kombinace mořských plodů a zeleniny byla skutečně znamenitá a já jsem si dávala na čas a pomalu jsem si tu lahůdku sousto po soustu vychutnávala, protože mi bylo jasné, že právě prožívám tu nejlepší část dne.

„Vypadáš báječně.“ Objaly jsme se a Josepha se svezla do židle vedle mne. „Už chápu, proč jsi byla v telefonu tak málomluvná. Vždyť tady jako bys současně oslovovala všechny přítomné hosty.“

„Moc ti děkuju, že sis udělala čas a přijela sem. Během pátrání po jedné nezvěstné mladé ženě jsem dospěla ke kroku, který nemůžu udělat sama.“ Zasvětila jsem ji do situace a nakonec jsme se shodly v názoru, že bude lepší, když se do toho domu vrátíme spolu. Už jsem měla zaplaceno, takže jsme se rovnou zvedly a vyšly jsme ven. Otočila jsem auto a vyrazily jsme zpátky k Donaldsonově farmě.

„Tady si může být člověk aspoň jednou věcí stoprocentně jistý; nemusí se bát, že by ho ušlapali v tlačenici,“ poznamenala Josepha lakonicky, když jsme vystoupily z auta. „Napadá tě nějaký důvod, proč si vybrala právě tohle opuštěné místo?“

„Na žádné rozumné vysvětlení jsem prozatím nepřišla. Vidím, že sis vzala pořádné zimní boty.

Zapomněla jsem ti to připomenout.

Dobře, žes na to myslela za mě.

„Víš, z domu matky představené se bez nich daleko nedostaneš. Harold má plné ruce práce, aby odklidil sníh aspoň z chodníků. Zítra začíná nový semestr a studentky budou přijíždět už dneska.“

Místní fakulta je malá budova, která leží na pozemcích kláštera.

Profiluje se výhradně humanitním zaměřením a já jsem tam několik let ještě coby jeptiška učila angličtinu.

„Myslím, že tady nikdo neprohrnoval sníh už pěkně dlouho.

Když jsem přijela, objevila jsem tady stopy po pneumatikách, z čehož jsem usoudila, že by se mohlo jednat o příjezdovou cestu. Žádné auto jsem tady ale nenašla.“

Josepha se rozhlédla kolem.

„Mohlo by být v té staré stodole.“

Vystoupily jsme po schodech na verandu před vchodem.

„Připravená?“ zeptala jsem se.

„Jdeme na to.“

Otevřela jsem dveře a vstoupily jsme dovnitř. Několikrát jsem zavolala, ale žádná odpověď nepřišla, neozval se ani žádný jiný zvuk. „Tohle musel být obývák,“

řekla jsem, když jsme stanuly na prahu prostorné místnosti nalevo ode dveří. Většina nábytku už byla pryč, pravděpodobně ho odstěhovali Donaldsonovi do nového domu, a na zaprášené holé podlaze zůstalo stát pouze několik jakoby náhodně rozmístěných kousků.

Josepha se přesunula dozadu do jídelny. „Tady taky nic není,“

zavolala na mě. Jenom starý lustr, který zjevně pamatuje lepší časy.“

Šla jsem za ní a rozhlížela jsem se po vyklizené místnosti. Nebylo složité rozpoznat na podlaze místo, které kdysi zakrýval obdélníkový koberec; dřevo mělo dva zřetelně odlišné odstíny hnědé, vnější obdélník byl vybledlý světlem.

Podívala jsem se kolem sebe.

Josepha nikde.

„Nechoď sem, Chris,“ ozval se Josephin přiškrcený hlas. Přicházel z místnosti za jídelnou.

Přeběhl mi mráz po zádech, ale s chladem, který nás obklopoval, to nemělo nic společného. „Co je tam?“

„Myslím, že jsem ji našla.“

„Ach bože.“

Josepha se objevila ve dveřích, tvář měla bledou. Opřela se rukou o zeď. „Vypadá to, že ji před smrtí někdo surově zmlátil.“

„Ach, Josepho.“ Přišla jsem k ní.

„Musím se na ni podívat. Počkej tady.“

Barvu v obličeji už měla mnohem lepší, a tak se sebrala a vrátila se se mnou do kuchyně. Na podlaze v levé části kuchyně leželo mezi převrácenými židlemi rozvalené ženské tělo obrácené obličejem dolů. Všude kolem se povalovaly kusy rozbitého nádobí, hrnce a pánvičky – neklamná známka toho, že se ubohá oběť rozhodně nehodlala smířit se svým osudem bez boje. Zdi byly postříkané krví a tenké pramínky se rozlévaly i po podlaze, kde postupně zmrzly a vytvořily odporné rudohnědé trojrozměrné cestičky.

Ta malá část pokožky, kterou nezakrývaly vlasy, získala zsinalý mrtvolný nádech. Jednu ruku měla pod sebou, druhá trčela dopředu, z její modročerné barvy se mi zvedl žaludek.

V pravé části místnosti vedle vnější obvodové stěny asi v polovině délky kuchyně stála vysoká litinová kamna na dřevo s válcovým kouřovodem, který se zdvíhal svisle vzhůru, pak ostře zatočil doprava a zmizel ve zdi. Pokud měl člověk dostatek dřeva na přikládání, musel to být docela spolehlivý zdroj tepla. A naproti stěně kousek od kamen byla provizorní postel, na ní ležel pomačkaný polštář a několik přikrývek na flanelovém prostěradle, které možná zakrývalo tenkou matraci. Když se venku ochladilo, Susan se přestěhovala do kuchyně. Věděla jsem, že místo činu by mělo zůstat nedotčené, přesto jsem udělala pár opatrných kroků ke kamnům a dotkla se jich.

„Studená jako led,“ konstatovala jsem.

„Žádné překvapení. Je tady skoro stejná zima jako venku. Jenom tady nefouká vítr. Ráda bych věděla, jak odhadnou dobu úmrtí.“

„Přijela sem před třemi dny.

Někoho hledala. A nebo se měla s někým sejít.“

„Vypadá to, že ho našla. Nebo si on našel ji.“

„Josepho, ještě než to ohlásím na policii, ráda bych se trochu porozhlédla po domě. I kdyby na něco přišli, nikdy mi to neřeknou, a já vím, jak se mám chovat, abych nezničila stopy.“

„Dobře. Zkusme to.“

Ještě jednou jsem se rozhlédla po kuchyni. Na stole, kde naposled jedla, stál starodávný ruční psací stroj, ale papír v něm nebyl.

Nenašla jsem žádný kufr nebo ruksak nebo dámskou kabelku. Na malém stolku u dveří leželo několik tužek a propisek, ale nikde žádný papír, žádné noviny, žádné dopisy.

Vyšla jsem z místnosti ven.

V patře, kam jsme zamířily, bylo několik ložnic, většina z nich prázdných, a zanedbaná koupelna, která by mohla sloužit jako ideální živné prostředí těm nejodpornějším zástupcům mikrosvěta, kdyby jejich množení nebránil krutý mráz. Jedna ložnice zjevně patřila Susan. Byla tam postel, nyní bez matrací a bez přikrývek, starý prádelník, v němž kromě pár kousků oblečení nezůstalo vůbec nic, šatník s několika drátěnými ramínky na tyči, a na podlaze se mezi útržky hnědého balicího papíru a kousky zmačkaných papírových kapesníků povalovalo několik starých prázdných krabic od bot.

„Jenom pár ponožek a nějaké spodní prádlo,“ utrousila jsem, když jsem zavírala prádelník. „Žádně dopisy nebo papíry.“

„Musela si přestěhovat většinu věcí dolů.“

„Pokud tady něco jiného bylo. Moc času v domě strávit nemohla. Měla svou práci, přítele, rodinu a kamarády.“

„Možná to bylo takové soukromé útočiště na víkendy,“ uvažovala Josepha.

„Ale proč?“

„Přesně na tuhle otázku musíš najít odpověď. A ta tě dovede k vrahovi.“

Vrátily jsme se do přízemí, porozhlédly jsme se po obývacím pokoji a znovu jsme zašly do jídelny. Dokonce i šatní skříň u dveří byla prázdná. Šla jsem zpátky do kuchyně. Na podlaze vedle postele ležela péřová bunda.

Opatrně jsem překročila zmrzlé potůčky krve a sáhla pro ni.

V kapsách jsem našla zmuchlané rukavice, špinavý kapesník a pár drobných mincí. Rukavice byly upletené z šedé vlny, na ukazováčku pravé ruky už se začala klubat díra.

„Pravák,“ poznamenala jsem.

„Nevidíš někde peněženku nebo kabelku, Josepho?“

„Taky se po ní dívám, ale nemůžu ji nikde nejít. Vrah ji pravděpodobně odnesl s sebou.“

„Aby předstíral loupežnou vraždu.“

„Nebo aby nám zabránil ověřit její totožnost. Možná předpokládal, že ji tady nikdo přes zimu nenajde, a na jaře už by ji asi nikdo nepoznal.“

„Ani teď by ji nikdo nedokázal identifikovat, s takhle rozmlácenou hlavou. No, ale obličej možná tak zřízený není.“ Opatrně našlapujíc jsem se vrátila ke dveřím. Myslela jsem na to, že pokud budou potřebovat porovnat otisky prstů, Ada a já jsme je určitě ze Susanina psacího stolu neodstranily, ani jsme je nijak nezničily. A v Kevinově bytě se snad také najde pár věcí, které ještě horlivá paní domácí nestačila přeleštit.

Opustily jsme dům bez jediného slova. V autě jsem Josephě znovu poděkovala za to, že se sem za mnou vydala. „Sama bych to nezvládla.“

„Věděla jsi, že tam je mrtvá?“

„Tušila jsem to. Zmocnil se mě strašně nepříjemný pocit.“

„Je lepší, že ses o tom přesvědčila, Chris. Je lepší mít jistotu než tápat.“

Vycouvala jsem na silnici a otočila vůz. „Ale co její matka?“ opáčila jsem. „Jak to mám říct její matce?“

Bladesville se dělilo o úřad šerifa ještě se sousedním městečkem. K

farmě nás odvezli zpátky v autě zástupce šerifa. Doprovázeli nás dva zástupci v hnědých uniformách a bylo zřejmé, že ani jeden z nich netouží po tom, aby on byl zrovna tím, který půjde do domu sám jako já, přestože ten starší měl podle mého názoru dost zkušeností a za svou kariéru se musel jistě s podobnými případy několikrát setkat. Nabídli nám, abychom počkaly v autě, motor nechali běžet a vykročili k domu. Nezdrželi se tam dlouho; když se vrátili, tvářili se zachmuřeně a barva v jejich obličejích dostala o poznání bledší odstín, než když vcházeli dovnitř.

Seržant Holzer – ten starší – zavolal z auta okresní policejní stanici. Pak nás vzali zpátky k šerifovi, aby s námi sepsali výpovědi.

Trvalo to hodně dlouho, protože mezitím bylo potřeba vyřídit spoustu telefonátů; místnímu koronerovi okresnímu detektivovi, který se právě někde veselil na svatbě bude mít zkaženou neděli, chudákovi panu Donaldsonovi, který jistě nepřestane proklínat den, kdy mi otevřel dveře.Té dívce pronajal farmu načerno. Celý objekt byl totiž z důvodů bezpečnosti určený k demolici, protože podle vyjádření stavebního inspektora bezprostředně hrozilo zřícení celé budovy.

Ptali se mě, což jsem předpokládala, jak se stalo, že jsem se ocitla na té farmě, koho jsem tam hledala, kdo mě navedl na adresu v Bladesville a tak dále. Uvedla jsem zástupci jméno a telefonní číslo brooklynského detektiva, který měl případ na starosti, ale ten samozřejmě nebyl v neděli doma a zřejmě si na místo, kde trávil odpoledne, nevzal s sebou pager.

Totálně znechucený zástupce šerifa strávil na telefonu dlouhé minuty a nakonec se mu podařilo spojit se s nějakým člověkem, který nahlédl do příslušných materiálů a slíbil, že je na oddělení odfaxuje později, jakmile prý bude mašina volná.

S Josephou hovořil někdo jiný a nutno dodat, že přestože svému tazateli mnoho zajímavých informací nesdělila, připravila mu velice krušné chvilky. Měla na sobě hnědý hábit františkánských řádových sester a co chvíli jsem slyšela, jak se policista dušuje, že je oddaný katolík a jak ho velice mrzí, že ji okrádá o drahocenný čas.

Při představě, jak je v rozpacích a čůrky potu mu stékají po zádech, jsem se neubránila úsměvu. Dost možná, že si v paměti vybavil nějaký nepříjemný průšvih ze svého nespoutaného bujarého mládí, za který ho pak před zraky celé třídy nějaká jeptiška nemilosrdně kárala.

Konečně to bylo za námi, a ještě než jsme každá vyrazila opačným směrem, chvíli jsme si o všem povídaly. Pokusila jsem se dovolat Arnoldovi, ale nikdo to nebral.

Zbývalo mi právě tak dost času na to, abych se vrátila do Oakwoodu a vykoupala a nakrmila své sladké děťátko, a tak jsem sedla do auta a zamířila jsem k domovu. Ta nejhorší varianta se nakonec vyplnila a já jsem doufala, že teď už se policie konečně rozhoupe k nějaké činnosti, přestože už bylo příliš pozdě a Susan život nikdo nevrátí.

9

„Jsem rád, žes to zvládla,“ vítal mě Jack, když jsem se objevila ve dveřích. „Už jsem si začínal dělat starosti.“

„Našly jsme ji mrtvou,“ oznámila jsem mu, zatímco jsem ze sebe rychle svlékala kabát. Čekala mě spousta práce.

„My?“

„Radši jsem zavolala Josephě, když jsem zjistila, že jsou dveře otevřené.“

„Takže opravdu došlo k nejhoršímu.“ Vzal ode mne kabát a pověsil ho do šatníku, já jsem už spěchala za Eddiem. Našla jsem ho v rodinném pokoji; brečel, byl hladový a unavený a dožadoval se, aby si ho někdo začal v podvečer konečně všímat.

V následující hodině jsem sice nevěděla kam dřív skočit, ale Jack všechno vyřešil naprosto profesionálně. Zavolal na okrsek a požádal, aby zatím nikdo neinformoval Susaniny rodiče ani jejího přítele o tom, co se stalo, dokud nezavoláme my jako první.

Ať mluvil s kýmkoli, tomu člověku nepochybně spadl kámen ze srdce, protože se zničehonic zbavil té nejnepříjemnější části svých služebních povinností.

Když jsem přišla domů, Jack připravoval v troubě nějakou večeři, a jakmile jsem konečně Eddieho uložila do postýlky asi hodinu a půl potom, co jsem se vrátila, posadili jsme se spolu k dalšímu z jeho oblíbených a znamenitých pokrmů – rostbífu a yorkshirskému pudingu. Měla jsem takový hlad, že jsem se na tu náramně vonící baštu vrhla, jako kdybych nejedla několik dní, a dokud na talíři zůstalo jediné sousto, neutrousila jsem skoro ani slovo.

„To je dobře, že ti přijela pomoct sestra Josepha. Ale taky jsi mohla zavolat policii, víš to?“

„Pořád jsem si říkala, že pokud se ukáže, že v tom domě nic není, udělám ze sebe blázna a Freda Donaldsona navíc dostanu do průšvihu, protože ten barák pronajal načerno. Nakonec jsem to ale stejně musela udělat. Josepha přijela hned a šly jsme dovnitř spolu.“

„Muselo to tam vypadat strašně.“

„To jo, ale naštěstí tam nebyl vůbec žádný zápach. Netopilo se tam a tělo bylo zmrzlé.“

„Takže ani nedošlo k nějakému pokročilejšímu rozkladu.“

„To opravdu nemůžu tvrdit. Ležela obličejem dolů, proto všechno, co jsem viděla, byla jedna namodralá ruka, která už začínala černat, džíny, svetr a rozcuchané vlasy. Někdo ji praštil do hlavy. Doufám, že větší část tváře zůstala ušetřena, aby ji mohli identifikovat.“

„Jsou i jiné prostředky,“ podotkl Jack. „Mimochodem, Melanie dneska pekla a přinesla nám na ochutnání pár koláčků.“

„Požehnej pánbůh. Té ženské by měli ruce pozlatit. Kde jenom na to bere pořád čas, když teď začala učit?“

„Říkala, že se do toho odpoledne pustila a nevěděla, kdy přestat.

Měli bychom je někdy večer pozvat k nám, Chris. Myslím, že vy dvě už jste si nezdrbly pěkně dlouho a já si s Halem taky vždycky rád popovídám.“

„Melanie ale bude potřebovat hlídání,“ připomněla jsem mu.

„No vidíš. Úplně jsem zapomněl.“

Obvykle jsme chodili my ke Grossovým. Bylo to snadné, prostě jsme zamkli dveře a popošli pár kroků přes ulici. „Promluvím s ní.

Máš pravdu, už mi fakt chybí. Od té doby, co máme Eddieho, jsem ještě nebyla na ranní procházce.“ S Mel jsme se seznámily před více než dvěma roky právě při jedné z našich pravidelných ranních vycházek.

„Začneš s nimi zase na jaře.“

„Musím zavolat Arnoldovi, Jacku.

Myslím, že on je ten nejvhodnější člověk, který by měl promluvit se Starkovými. Koláčky budou muset počkat.“

„Člověk by si řekl, že jakmile objevíš mrtvé tělo, máš tu nejhorší část za sebou,“ filozofoval zachmuřeně. „Pak ale musíš sednout k telefonu a zvednout sluchátko. A teprve potom zjistíš, co je mnohem těžší a nepříjemnější.“

Měl absolutní pravdu. Šla jsem k telefonu a mé srdce plakalo.

„Tys našla její tělo?“ ubezpečoval se Arnold hlasem plným nedůvěry.

„Ano. A je mi to líto. Bylo v polorozpadlém domě na jisté farmě na severu proti proudu Hudsonu.“

„To je strašné. Nechápu, jak se to mohlo stát. A jak ses tam proboha ocitla ty, Chris?“

„Měla jsem zajímavý a plodný rozhovor se Susaninou starou učitelkou. Susan před ní neměla žádné tajnosti, probírala s ní všechno o svém soukromí, co měla na srdci, co ji tížilo. Nikomu jinému se takhle otevřeně nesvěřovala. To, co mi vyprávěla, přesně odpovídalo tomu, co jsem se dověděla od dívky, která půjčila Susan své auto; že se někam chystala jet a mělo to být ve vzdálenosti maximálně padesát mil od Brooklynu.

Sledovala jsem tu stopu a dovedla mě až k té farmě. Sestra Josepha tam přijela za mnou a do domu jsme šly společně. Sama jsem se dovnitř jít neodvážila.“ Arnold Josephu dobře znal; seznámil se s ní na naší svatbě a vedl s ní dlouhý zanícený rozhovor, který si tehdy oba zjevně užívali.

„Už někdo o té tragédii uvědomil Starkovy?“

„Jack požádal policii, aby s tím ještě počkali. Chceš, abych to udělala já?“

„Byl bych nejradši, aby to udělal kdokoli jiný než já, ale je mi jasné, že ta povinnost leží na mně jako na rodinném příteli.“

„Je mi to moc líto, Arnolde.“

„Našla jsi tam to auto?“

„Nikde kolem domu jsem ho neviděla. Ale je tu ještě možnost, že je schované v jedné z hospodářských budov.“

„Děkuju, Chris. Ještě si o tom promluvíme.“

Následujících deset minut života jsem mu rozhodně nezáviděla.

Znovu jsme se k tomu vrátili, když jsme si pochutnávali na Meliných skvělých koláčcích.

„Měla svůj tajný život, Chris,“ řekl Jack. „Možná se zapletla do nějaké špinavé nebo nelegální akce, a ať už to bylo cokoli, zabývala se tím v tom domě na severu.“

„Máš na mysli drogy?“

„A proč ne? Ale nemusí to být zrovna drogy. Mohla třeba řešit nějaký vztah. Jak vůbec to místo našla?“

„Ten farmář mi řekl, že jí musel dát tip někdo místní, koho znala a kdo věděl, že ten dům je prázdný.“

„To je ale spousta dveří, na které bude potřeba zaklepat,“ podíval se na mě očima policajta. „Každý v Bladesville plus všechny okolní osady.“

„Chceš říct, že někdo, koho znala, ji k tomu domu záměrně nasměroval, aby ji tam mohl zabít?“

„Je to jen nápad. Kdybys neoslovila tu učitelku, nikdo by její tělo nenašel do té doby, než by farmář začal ten dům ukazovat potencionálním kupcům. Což by mohla být zatraceně dlouhá doba.“

Uvažoval logicky a měl pravdu.

Lepší část majetku už byla prodána; samotná farma byla úředně ohodnocená jako neobyvatelná. „A než by ji tam našli, kdo by si tělesné pozůstatky člověka ve vysokém stadiu rozkladu spojil s pohřešovanou dívkou z Brooklynu?“

„Tak si to asi vrah naplánoval.

Musím říct, že to měl chytře vymyšlené. Není to sice dokonalý zločin, ale má k tomu sakra blízko.“

„Ale nedopadlo to tak, Jacku. On totiž nepočítal s dvěma drobnostmi: že budu mluvit s paní Hallidayovou a že tělo oběti najdu už tři dny po vraždě. Myslím, že policii se tím otevírá dost velká šance.“

„Doufejme.“

Asi v devět hodin volal Arnold.

„Tohle je určitě jeden z nejhorších dnů mého života,“ povzdechl si, jeho energický tón hlasu byl ten tam. „Udělali krevní zkoušku a je opravdu Susan. Ada a Ernie teď hledají doma věci, z kterých by se daly sejmout její otisky.“

„Možná by bylo lepší

porozhlédnout se v Kevinově bytě.

On už o tom ví?“

„Ano. Osobně jsem mu volal. Je z toho úplně vyřízený stejně jako Ada s Erniem.“

Nebo je tak dobrý herec, pomyslela jsem si nemilosrdně. „Arnolde, nenapadá tě nějaký důvod, proč potřebovala Susan bydlet v polorozpadlém domě na opuštěné farmě? Pronajala si ho před pěti měsíci a zaplatila hotově na půl roku dopředu.“

„No, to samozřejmě nevím. Možná Kevin bude znát nějaké podrobnosti, ale ten se uzavřel do sebe a vůbec s nikým nekomunikuje.

A z Ady a Ernieho teď taky nechci nic tahat. Jsem si jistý, že důvod chápeš. A myslím si, že to je pro ně stejně nevysvětlitelná záhada jako pro mě.“

„Měla tam na severu nějaké kontakty, Arnolde. Kamarádku nebo kamaráda, prostě někoho, kdo v té oblasti žije a kdo věděl, že ta farma je prázdná. Takže to nemůže být člověk, který jen občas projede kolem. Ta osoba musí dobře znát místní poměry.“

„Nepochybuju o tom, že máš pravdu, Chrissie, ale můj mozek se už dneska brání jakékoli další činnosti. A věř nebo nevěř, zítra ráno musím být u soudu.“

„OK. Promluvíme si jindy. Dej mi vědět, kdyby se něco objevilo.“

Pondělí se neslo ve znamení návratu k pracovním povinnostem. Jack odjel do Brooklynu na šest-pětku a Mel byla ve škole, kde sehnala úvazek najeden rok. Já jsem se také chystala na to, že se vrátím k učení na místní fakultě, ale bohudíky jsem si tím ještě pár týdnů nemusela zatěžovat hlavu. Mé učení v praxi představovalo pouze jeden kurz, který se konal každé úterý dopoledne, a dávná maminčina přítelkyně Elsie Riversová mi před nějakým časem slíbila, že nám Eddieho pohlídá. To byla ideální konstelace. Plně jsem jí důvěřovala, s radostí dokázala převzít roli babičky a bydlela kousek od nás.

Zítra, až půjdu ke gynekologovi na komplexní šestinedělní prohlídku, nechám jí tam Eddieho poprvé a uvidíme, jak to bude fungovat. Byla jsem si jistá, že všechno proběhne bez problémů.

Dneska jsme si ale museli vystačit s Eddiem sami dva, možná ještě pozdě odpoledne navštívíme Mel.

Jack na večeři doma nebude, protože mu znovu začalo večerní studium práv, což znamenalo návraty v pozdních večerních hodinách, ale na to jsme si zvykli nedlouho poté, co jsme se seznámili. Uklidila jsem celý dům, zavolala jsem Elsie, abych si ověřila, že domluva na zítřek platí, pak jsem vzala Eddieho ven na procházku, aby mu trochu v mrazivém zimním vzduchu zčervenaly tvářičky, a po pravidelném kojení ve dvě odpoledne jsme si lehli, abychom si na chvíli zdřímli; potřebovali jsme to oba. Po třetí hodině mě vzbudil telefon. Byl to Arnold.

„Místní koroner se rozhodl, že po Starkových raději nebude vyžadovat identifikaci těla,“

informoval mě. „Její obličej je znetvořený, moc toho z něj nezůstalo.“

„Toho jsem se bála.“

„Rovnou se pokusí porovnat otisky.

Kevin má spoustu věcí, o nichž stoprocentně ví, že s nimi přišla do styku, takže je chtějí použít, jestli najdou shodu.“

„Co testy DNA?“

„Trvá to dost dlouho, ale přesto je asi udělají. Pokud se jim podaří najít identické otisky, bude to asi stačit. Shoda v krevní skupině už se potvrdila. Ada nemá nejmenší tušení, koho mohla Susan v těch končinách znát. Kevin taky ne.“

„Arnolde, Kevin věděl, že Susan něco trápilo, ale nechce o tom mluvit. Možná v sobě skrývá mnohem víc, než o kolik se s námi byl ochoten podělit.“

„Vezmu to v úvahu.“

„Má policie nějaké stopy?“ zeptala jsem se.

„Co jsem slyšel, tak nemají nic.

Obávám se, že jste se spolu s těmi zástupci šerifa, které jsi do domu přivedla, postarali o dokonalé vymazání stop po pneumatikách.“

„Uvědomila jsem si to, až když už bylo příliš pozdě.“

„No, nic si z toho nedělej.“

„Chceš, abych na tom dál dělala, Arnolde? Občas se můžu od Eddieho na pár hodin utrhnout.“

„Počkáme a uvidíme, s čím přijde šerif.“

Pro tuhle chvíli se to zdálo jako nejlepší řešení. Na zítřek jsem měla dojednanou návštěvu u doktora, což mi sice na jedné straně nedovolí odjet z města, ale na druhé straně mi to vůbec nebrání v přemýšlení.

Kromě únavy a vyčerpání mě od přemýšlení odradí velmi málo věcí.

Potřebovala jsem rozlousknout jeden oříšek; musím najít člověka, který poskytl Susan informaci o Donaldsonově farmě. Kdyby měla v oblasti Bladesville příbuzného, rodiče by o něm jistě věděli. Pokud existoval nějaký kamarád, o němž mluvila, věděl by o tom Kevin.

Ledaže by tím kamarádem byl on sám.

Odpoledne po čtvrté se u nás zastavila Mel s dětmi a všichni jsme se přesunuli do rodinného pokoje. Zatímco my jsme se okamžitě daly do řeči, její dva školáci si hráli. Nedávno jsem sehnala nějaké hračky, takže se při návštěvě u nás neukoušou nudou, a navíc se zdálo, že jejich novota a neokoukanost obě děti dokonale zaměstnaly. Poznávala jsem velice rychle, že být matkou znamená mnohem víc než se jen starat o dítě.

„Ty koláčky jsou skvělý,“

pochválila jsem Mel její práci.

„Upekla jsem jich snad milion, ale po čtyřiadvaceti hodinách jich zůstala sotva polovička. Jenom se po nich zaprášilo. Víš, opravdu si strašně cením toho, že můžu být zpátky ve třídě, ale představa, že bych existovala bez mikrovlnky, mě děsí.“

„To chápu. Obzvlášť proto, že jídlo z tvé domácí dílny je naprosto geniální. Máš k tomu prostě buňky.“

„Ale teď se podrž; co jsem začala učit, trochu jsem zhubla. Ve škole totiž nejsou v dosahu žádné sladkosti, abych si občas zobla, jako jsem to dělala doma. Tolik let už se ráno co ráno trápím při běhání a výsledek nikde, a nakonec člověk začne shazovat kila, až když se vrátí do práce!“

„Já zase doufám, že když své ranní procházky v poslední době trochu šidím, neprojeví se to na mě opačně.“

„Ty ses narodila hubená, Chris, takže ti nic nehrozí,“ uklidňovala mě Mel. „Ale já mám úplně jinou postavu, tloustnu i z vody,“

povzdechla si, ale hned dodala: „Radši mi rychle řekni, jak dopadl tvůj výlet na sever.“

Podstatnými detaily jsem ji navnadila už po telefonu, což byl také jeden z důvodů, proč k nám přišla. Teď jsem jí dopověděla zbytek a vyprávění jsem zakončila přáním, jak ráda bych přišla na to, kdo přivedl Susan k nápadu, aby si pronajala tu farmu.

„Možná nějaká učitelka v důchodu,“

nadhodila Mel. „Udržovala přátelský vztah s jednou, proč by tady nemohla být další?“

„Dobrá. Uznávám, že to stojí za zamyšlení. Mluv dál. Už teď jsi měla o jeden nápad víc než já.“

„Podívala bych se taky, jestli neexistuje nějaký dřívější přítel.

Její matka by si možná vzpomněla na jméno.“

„Proč by mladý člověk utíkal z velkého města na vesnici s maximálně pěti sty obyvateli? Pryč od rodiny, pryč od všech přátel?“

„Možná tam nahoře vznikla nějaká komunita. A jak jistě víš, mnoho mladých rodin se pustilo do farmaření, aby se oprostilo od našeho přetechnizovaného světa, prostě od všeho, co souvisí s městským životem konzumní společnosti, a vrátilo se k půdě.“

„Tak tohle mě opravdu nenapadlo.“

„Nebo mohla mít umělecké sklony, mohla být malířka nebo spisovatelka, a potřebovala sehnat nějaké klidné místo, kde by mohla nerušené tvořit, ale pracovnu ve městě si nemohla dovolit. Však víš, jak jsou v New Yorku šíleně drahé podnájmy.“

„V tom máš stoprocentní pravdu.

Pokračuj,Mel. Musím říct, že ti to jde fakt skvěle. Možná bych ti měla ten případ přenechat.“

„To sotva. Kdy bych na něm asi dělala, nevíš? Od půlnoci do šesti do rána?“

Trable pracující matky. Ještě chvíli jsme si povídaly, a pak nadešel čas, abychom se poohlédly po dětech.

Mel si pochovala Eddieho, a než odešla, něco mu šeptala do ucha, což se mu očividně líbilo.

Vyprovodila jsem ji i s dětmi ke vchodu a dívala jsem se za nimi, jak hopsají dolů po Pine Brook Road.

Pak jsem se vrátila k Eddiemu, abychom zahájili naši oblíbenou večerní hodinku.

Když šťastně usnul, ohřála jsem si pár zbytků od neděle a s chutí jsem je snědla. Jack se vrátil později a já jsem si sedla ke stolu s ním, když se pustil hladový do jídla. Pobavila mě myšlenka, že naše rodina se teď skládá ze tří členů a každý má úplně odlišný denní rozvrh. Během patnácti let, kdy jsem bývala jeptiškou v klášteře svatého Štěpána, jsem se musela řídit podle všeobecně platného časového rozvrhu kláštera. Vstávaly jsme ve stejnou dobu, absolvovaly jsme ranní modlitby, vykonávaly jsme své povinnosti, vyučovaly jsme ve škole, přicházely jsme a odcházely podle zaběhlého, efektivního a v podstatě neměnného řádu. Můj současný život se převrátil vzhůru nohama.

Při jídle jsem četla knihu, pak jsem umyla nádobí a vzala do ruky Timesy. Topení v novém rodinném pokoji bylo součástí odděleného okruhu, nezávislého na zbytku domu. Mohla jsem uložit Eddieho do tepla v prvním patře a sama se ohřát v rodinném pokoji, zatímco kuchyně, jídelna a obývák zůstaly chladné. Bylo to skutečně dobře vymyšlené; Jack mohl například sníst svou pozdní večeři v rodinném pokoji, aniž se muselo topit v kuchyni a ve zbytku přízemí.

Odmalička jsem zvyklá šetřit a tyhle maličkosti, které ovšem ve výsledku znamenají nemalé peníze navíc, mě naplňují když ne radostnou blažeností, tak aspoň pocitem uspokojení.

Posadila jsem se s novinami a pustila jsem se do čtení. Dveře byly zavřené, aby neutíkalo teplo, takže mi pár okamžiků trvalo, než jsem si uvědomila, že v kuchyni vyzvání telefon. Odložila jsem noviny a spěchala ho zvednout.

„Haló?“

„Chris? Tady Jill Bradyová. Dneska jsme se v práci doslechly o Susan.“

„Ano. Našla jsem její tělo včera na severu asi padesát mil od Brooklynu.“

„Byla tady policie a všechny nás vyslýchali. Budu jim muset zavolat, ale myslím, že byste to ráda slyšela jako první.“

„Slyšela co?“ Nedokázala jsem si představit, co mi chce říct.

„Dneska večer cestou domů jsem se zastavila v garáži. Někdo přivezl mé auto zpátky.“

„To auto, co jste půjčila Susan?“

„Ano. Podívala jsem se na tachometr, ale opravdu si nemůžu vzpomenout, kolik mil tam bylo předtím, takže nedokážu říct, jak daleko s ním jela. Jste si jistá, že je mrtvá?“

„Tak jistá, jako že je nebe nade mnou. Její obličej byl sice tak potlučený, že nebylo možné ji identifikovat, ale krevní skupina souhlasí a barva vlasů taky. Co jsem mohla vidět, měla na sobě džíny a svetr.“

„To opravdu vypadá na Susan. No, takže já teď zavolám detektivovi a řeknu mu o tom autu. Možná ho tam vrátil někdo jiný a na volantu se najdou jeho otisky. Ničeho jsem se nedotýkala. Jenom jsem otevřela dveře a podívala se dovnitř.“

„Děkuju, že jste mi zavolala dřív než policii, Jill. To je opravdu velice zvláštní. Je možné, že vrah věděl, že si vypůjčila auto a kde bylo garážované.“

„Jak by to mohl vědět?“

„Někdo ji opravdu surově zmlátil.

Možná ji před vraždou donutil, aby mu prozradila pár věcí.“

„Příšerná představa. Mimochodem, volala jsem lidem, od nichž mám tu garáž pronajatou. Nevšimli si nikoho, kdo by tam auto vracel, takže s jistotou víme jen to, že je zpátky od včerejška od večera.“

„To je možné. My dokonce zatím ani neznáme přesnější dobu vraždy.

V domě není topení a tělo bylo zmrzlé.“

„To je hrozný rozhovor,“ vzdychla Jill. „Myslím, že teď raději zavolám na policii.“

„Vypadá to, jako by na tu farmu odjela spolu se svým vrahem,“

uvažoval Jack, když jsme se o tom později bavili.

„Že jo?“

„Jinak máš další nevyřešenou záhadu s jedním autem navíc, pokud by jel vrah svým.“

„Doufám, že tam nechal nějaké otisky,“ utrousila jsem.

„S tím nepočítej. Mohl to auto schovat někam, kde by ho nikdo pár týdnů nenašel, ale ani se o to nesnažil. Máš tu čest s protřelým, mazaným člověkem. Ví toho o Susan tolik, že mu neuniklo, že si hodlá vy půjčit auto, a když se vrátí zpátky, doveze ho do garáže v noci, aby si toho nikdo nevšiml. Má rukavice, aby mu bylo teplo, takže v autě se nenajdou žádné otisky, a odejde pěšky k nejbližší stanici metra. Předpokládejme, že žije sám, takže v klidu vejde do svého bytu jako muž, který se vrátil z pozdního rande. Zůstaly klíčky v zapalování?“

„Nezeptala jsem se.“

„Pořád je toho zatraceně hodně, co ještě nevíme. Na kdy jsi objednaná u doktora?“

„Zítra před polednem. Nakojím Eddieho a zavezu ho k Elsie.“

„Ten náš malý cestovatel se ale najezdí, co? Silvestr v New Yorku, zítra dopoledne zase Elsie. Myslíš, že to na něj nějak působí?“

„Kéž bych to tak věděla.“

…3

10

Vrácené auto aspoň vyřešilo hádanku, proč se poblíž farmy žádné nenašlo. Kdyby vrah přijel sólo, jedno auto by na místě přebývalo. Takhle se vše vysvětlilo.

Buď doprovázel Susan už z Brooklynu, nebo ho naložila někde po cestě – mohla to být stejná osoba, která jí před pěti nebo šesti měsíci řekla o opuštěném domě na farmě? – a pak ji zavraždil, jednoduše sedl do jejího auta a odvezl ho do garáže. Jak Jack správně poznamenal, kdo by si ho v noci všiml?

„Tak vidíš, Eddie,“ usmála jsem se na syna, když jsem ho v úterý ráno navlékala do jeho mrňavé zimní kombinézy, „malou záhadu jsme rozluštili, ale odpověď na tu velkou zatím nemáme.“

Na moment se na mě podíval ospalýma očima a pak je zavřel.

Bříško měl plné mléka a byl příliš ospalý na to, aby poslouchal maminčino nesrozumitelné plácání.

Když jsem ho odnášela do auta, už nevěděl o světě.

„Ach, Chris, ten je tak rozkošný,“

rozplývala se Elsie Riversová, když si vzala z mé náruče malý uzlíček a přivinula ho k sobě. „A podívejme se, jak vyrostl. To je opravdu požehnaný kluk.“

Elsie byla nejbližší přítelkyně a důvěrnice mé maminky během mého dětství a patří mezi ty pozoruhodné ženy, které považují každé setkání s malým děťátkem za zbrusu novou zkušenost, a nezaleží na tom, kolik takových drobečků už viděly a kolik jich milují. Samozřejmě, že pro mě byl Eddie úplně první zkušenost.

Během dvaatřiceti let svého života jsem s dětmi prakticky nepřišla do styku, ale Elsie jako by se babičkou přímo narodila; malé děti ji přitahovaly stejně jako mě sladkosti. Když jsem viděla její nelíčenou radost z toho, jak Eddie pěkně vyrostl, musela jsem se usmát. Myslím, že by jí nečinilo nejmenších obtíží vysypat z rukávu statistiku, o kolik má normální zdravé dítě průměrně přibrat na váze za den, za týden nebo za měsíc. Já sama jsem nevycházela z úžasu nad tím, jak náš syn den po dni víc a víc vyplňuje všechny rukávy a nohavice svého oblečení, které na něm ještě nedávno volně plandalo, aniž by se musel cpát steaky a bramborami jako jeho rodiče.

Prohodily jsme spolu jenom pár slov; měla jsem naspěch, abych přišla ke své gynekoložce včas.

Když jsem se vracela k autu, ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že jsem svěřila Eddieho do těch nejlepších rukou. Při troše štěstí se stihnu vrátit dřív, než se probudí, ale pokud to nevyjde, Elsie se o něho jistě postará. O tom jsem byla přesvědčená.

Čekala mě komplexní lékařská prohlídka po šestinedělí, která by mi měla potvrdit, že jsem stoprocentně zdravá a že se můžu vrátit ke všem obyčejným věcem, na něž jsem byla zvyklá, včetně sexu.

Když jsem odcházela z ordinace, napadlo mě, jestli se ještě někdy budu cítit plně bdělá na to, abych se uvolněná a natěšená oddala sexuálním radovánkám v intervalech relativního klidu mezi posledním a následujícím kojením Eddieho. Upřímně, zatím jsem si to nedokázala představit, přestože svého strádajícího muže nade vše miluju. Fyzicky jsem ovšem byla naprosto v pořádku a doktorka Campbellová mi na odchodu potřásla rukou a popřála šťastné a spokojené mateřství. Příjemná paní, pomyslela jsem si, když jsem si oblékala kabát. A má také krásné povolání, pečuje o ženy, které jsou v podstatě zdravé, a snaží se jim pomáhat s tím, na co se všechny těšíme.

Využila jsem příležitosti a udělala jsem si potřebné nákupy dřív, než jsem se vrátila k Elsie, kde na mě čekal Eddie a neměl nejmenší tušení, že ho maminka na chvíli přenechala tetě opatrovatelce.

Ujistila mě, že od okamžiku, kdy jsem ho k ní donesla, neotevřel oči.

Jack volal odpoledne, aby se mě poptal na výsledky prohlídky. Když se ujistil, že je vše v nejlepším pořádku, změnil téma: „Myslím, že brzy budeme s naprostou jistotou vědět, že se jedná o Susanino tělo.

Mluvil jsem s detektivem, který má případ na starosti, a ten mi oznámil, že výsledky kontroly otisků očekávají co nevidět.“

„Už byla provedena pitva?“

„Pochybuju. Tělo musí nejdřív roztát, aby mohli začít. Vyřídí to na místě. Ten detektiv z Brooklynu se doví výsledky, jakmile něco bude.

Jak se daří mému synkovi?“

„Má se fajn. Ale Elsie byla chudák docela zklamaná – Eddie totiž prospal celou dobu, co ho hlídala.“

„No, vidím, že jablko nepadlo daleko od stromu.“

„Což je v mnoha ohledech docela příjemné zjištění.“

„Musím už jít. Uvidíme se později.“

Ozvaly se jakési zvuky v pozadí, které naznačovaly, že se něco děje.

Nakonec to byl Arnold, který mi zavolal, aby mě informoval o nejžhavější novině. „Ta mrtvá není Susan,“ prohlásil lakonicky.

„Cože?“

„Z porovnání otisků jednoznačně vyplývá, že nepatří Susan.“

V hlavě se mi roztočil kolotoč otázek. „Arnolde, mohl by Kevin záměrně předat policii nějaké jiné otisky, o nichž věděl, že nejsou Susaniny?“

„Mohl by, ale neudělal to. Ada poskytla policii ke kontrole pár Susaniných věcí a některé z těch otisků se shodují s otisky od Kevina, což je dost přesvědčivé. A žádný z nich se neshoduje s otisky na těle.“

„Kdo to potom je?“

„Zdá se, že tohle nikdo neví.

Neexistují žádné záznamy o jejím zatčení. Žena přibližně stejného věku a postavy jako Susan, s podobnou barvou vlasů, měla na sobě stejný druh oblečení, jako nosí Susan – ale copak džíny dneska nenosí skoro všichni? Jo, a ještě záznamy od zubaře. Skoro bych na ně zapomněl. Ada sehnala od Susanina zubního lékaře nějaké rentgenové snímky a neexistuje žádná shoda.“

„To je šílený.“

„Je to ještě mnohem horší než šílený. Policie je přesvědčena, že Susan na sever opravdu odjela.

Také to vypadá, že to byla ona, kdo si loni v létě pronajal tu farmu. A přestože to nikdo přímo nevyslovil, z jejich jednání jsem vycítil, že se přiklánějí k verzi, že vrahem mohla být Susan.“

„To je strašný. My přece vůbec nevíme, jestli v tom domě byla.

Našly se tam nějaké otisky, které by mohly patřit jí?“

„Zjistíme to. Nenechala jsi tam nějaké otisky ty nebo sestra Josepha?“

„Nevím. Ale možné to je. Měly jsme rukavice, protože venku byla pěkná zima, ale odešla jsem do prvního patra a tam jsem prohlížela jedinou obydlenou ložnici – no, někdo v ní pravděpodobně bydlel, jenom když bylo vlídnější počasí.

Vypadalo to, jako kdyby se Susan –nebo ta oběť – přestěhovala do kuchyně a přespávala tam. Možná tam jsem sundala rukavice. Může to způsobit nějaký problém, jestli jsem někde nechala nějaké otisky?“

„Vůbec ne. Policie ví, že jste v tom domě byly.“

„Arnolde, Susan možná do toho domu na Silvestra vůbec neodjela.“

„To víš ty a vím to i já. Ale zdá se, že tam nějaké kontakty musela mít; pronajala si od Donaldsonových dům, půjčila si auto a majitelce řekla, že se chystá na cestu asi padesát mil od Brooklynu, a od té doby ji nikdo neviděl. Jsou to sice všechno nepřímé důkazy a pro ty z nás, kteří máme v hlavě mozek a občas ho používáme, jsou navíc nepřesvědčivé a nedostatečné, ale sama dobře víš, jakými nepředvídatelnými cestami se ubírají myšlenkové pochody našich moudrých v New Yorku.“ Arnold byl proslulý tím, že newyorské policii rozhodně nikdy nepochleboval, a než osobně poznal Jacka, nenechal nitku suchou ani na něm.

„Jak chtějí, pro všechno na světě, zjistit, kdo ta ubohá žena je? Nikde jsem tam nenašla ani peněženku, ani kabelku nebo nějaký průkaz totožnosti.“

„Zkontrolují počítače a prověří všechna hlášení o pohřešovaných ženách. Nakonec možná budou muset použít i testy DNA, přestože teď mají otisky prstů, což by mohlo stačit.“

„Tohle je prostě šílená situace.

Máme tělo oběti, které zatím nikdo neidentifikoval, máme pohřešovanou Susan, která podle všech předpokladů stále žije, ale nemáme motiv, nemáme spojitosti.“

„A máme ještě přítele, který není ochoten spolupracovat a který pravděpodobně zamlčuje mnohem víc, než byl ochoten prozradit.“

„Kdyby se něco objevilo, pamatuj na mě, Arnolde. Nevím, co k tomu víc dodat.“

„Ani já ne. Jak se daří malému?“

„Má se fajn. A pořád se něčemu řehtá.“

„Nediv se, když má takovou matku.

Taky bych se neudržel.“

Arnoldův suchý humor je jedním z důvodů, proč ho tak miluju.

Jack se tu zprávu doslechl, ještě než dorazil domů ze školy, ale měl moc práce, aby mi zavolal.

„To ale vrhá na všechno úplně jiné světlo, viď?“ nadhodil.

„Podle mého názoru to spíš na všechno vrhá ještě větší stín. Kdo je ta žena? A kdo si vlastně pronajal ten dům, Susan nebo oběť? A proč?

Byl to Susanin známý nebo přítel té zavražděné, kdo přišel s tou farmou?“

„Všechny otázky perfektně sedí.

Možná si Susan pronajala dům pro sebe a ta žena ji tam přijela navštívit.“

„A kde je Susan?“

„Víš, musíš vzít v úvahu i tu nepříjemnou alternativu, že vraždit mohla právě ona.“

„Ale Jacku.“

„Snažíš se vyloučit Susan z okruhu podezřelých, protože to je dcera přátel tvého přítele?“

„Musím přijít na kloub tomu, co se tam děje – co se tam odehrálo,“

řekla jsem, aniž bych odpověděla na jeho otázku. „Vydírání? Jak se může mladá dvacetiletá dívka zaplést s vyděrači? Nebo je v tom něco jiného?“

„Mezi ženami existují jisté vztahy, které někteří lidé stále považují za zvrácené. Možná ani tyje nebudeš chtít brát v úvahu,“ poznamenal Jack opatrně a podíval se na mě.

Nadechla jsem se. „Hřích odmítej, ale hříšníka nezatracuj,“ citovala jsem známý výrok Máhatmá Gándhího. „Ona ale měla přítele, Jacku. Žila s mužem.“

„V poslední době žila s mužem. Ale co dělala, řekněme, před dvěma lety? Před třemi?“

Čtyřmi, pěti, šesti.

„Chceš na tom stále dělat?“

„Byla zavražděna žena, Jacku,“

reagovala jsem prudce. „Není nic horšího než vražda. Včera jsem mluvila s Mel a ta mě přivedla na několik zajímavých nápadů, jak bych mohla najít člověka, který dal Susan tip na tu farmu. Asi se na to podívám trochu důkladněji.

Susanina kamarádka Ráchel mi možná taky bude schopná pomoct.“

„Možná taky bude vědět víc o Susanině sexuální orientaci.“

„Možná.“

„A když už mluvíme o sexuální orientaci, o sobě ani o své ženě ani v nejmenším nepochybuju, kam nás pudy táhnou.“

Cítila jsem, jak se stín únavy jako mávnutím kouzelného proutku rozplynul. „Moc pěkně se to poslouchá a moc příjemně to na mě působí.“

„No, to byl taky hlavní záměr, miláčku. Už je to tak dlouho.“

„To jo.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Pocítila jsem neodolatelné vzrušení a touhu, které nebyly uspokojeny od posledních měsíců těhotenství.

„Myslíš, že náš malý nahoře bude spát až do rána?“

„Na to se můžeš spolehnout.“

Něžně mi ovinul paži kolem pasu a zbytek, jak se říká, je už sladká historie.

11

Zavolala jsem Ráchel Stoneové ve středu časně ráno, ještě než odešla do práce. Byla zrovna na odchodu, takže neměla moc času se se mnou vybavovat, což mě nijak nepřekvapilo, ale já jsem ji potřebovala zastihnout dopoledne a nečekat až do večera. Zavolala mi zpátky krátce poté, co dorazila do práce, což bylo chvíli po deváté.

Eddie už nespal, ale byl klidný, takže jsem se mohla soustředit na rozhovor. Ráchel už věděla tu strašnou novinu o Susanině smrti, ale včera se Starkovými nemluvila, takže jsem to byla já, kdo jí mohl podat mnohem povzbudivější zprávy, že Susan je zřejmě naživu, i když se stále pohřešuje.

„Bože, to mi spadl kámen ze srdce.“

Jako bych tu ránu slyšela až k nám.

„Ví vůbec někdo, co se stalo?“

„Všechno, co můžeme s jistotou tvrdit, je, že nějaká žena přibližně v Susanině věku byla nalezena mrtvá na farmě v Bladesville. Zatím se neví, kdo to je, ale zcela určitě se nejedná o Susan, protože se neshodují otisky prstů. Ráda bych vám položila několik otázek, Ráchel, několik nepříjemných otázek, a doufám, že na ně pravdivě odpovíte.“

„Nemám co skrývat,“ odpověděla.

To samozřejmě nebyl hlavní problém. „Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu přímo na věc.

Myslíte si, že by Susan mohla mít vztah, chci říct sexuální vztah, s jinou ženou?“

Rozhostilo se zvláštní ticho.

Nakonec se zeptala, jako by nevěřila vlastním uším: „Susan?“

„Ano, Susan.“

„Tomu nemůžu uvěřit – Chris, co vás vede k tomu, že se ptáte na takovou věc?“

„Víte, snažím se na ten případ nahlížet z různých úhlů, snažím se naslouchat pocitům. Někdo zavraždil mladou ženu. Susan si půjčila auto na výlet asi padesát mil od Brooklynu, což je přibližně vzdálenost k té farmě. Vypadá to, jako by Susan pronajala dům pro sebe nebo pro oběť asi před pěti měsíci. Ty dvě ženy se znaly. Kdyby se nám podařilo zjistit totožnost oběti, možná by nás to dovedlo k Susan a možná i k vrahovi.“

„Myslíte si, že tu ženu zavraždila Susan?“

„Nemám tušení, kdo ji zavraždil.“

„Protože pokud míříte tímhle směrem, já už vám neřeknu ani slovo. Susan je moje kamarádka.

Moje nejlepší kamarádka. Nevěřím tomu, že by byla schopná někoho zabít, snad leda v sebeobraně, kdyby ji někdo napadl.“

„To se klidně mohlo stát, rozumíte.“

„Třeští mi hlava. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem se dověděla, že je Susan naživu, a vy mi nasadíte do hlavy dalšího brouka, že možná spáchala vraždu; a to všechno během několika minut. Ale vraťme se k vaší otázce. Ne, Susan je normální heterosexuálka. Začala randit v pubertě. S klukama. Miluje Kevina a věřím, že mají dobrý, zdravý vztah, samozřejmě i co se sexu týká. Je to dostatečná odpověď na vaši otázku?“

„Ano, je.“ Znamenalo to, že pokud existoval nějaký intimní vztah mezi Susan a jinou ženou, Ráchel o něm nevěděla. „Ráchel, nevybavíte si, jestli Susan v posledních šesti měsících jezdila někam sama na výlety?“

„Bez Kevina? Ne, ledaže by odjela někam na den a neřekla mi o tom.

Ale Kevin by to určitě věděl.“

„Napadlo mě,“ uvažovala jsem nahlas, „jestli třeba nemohla Kevinovi namluvit, že zůstane přes noc u rodičů, a pak odjet na tu farmu.“

„Myslím – připouštím, že se to stát mohlo. Ale strašně by tím riskovala.

Kdyby se jí Kevin chtěl na něco zeptat a u Starkových by ji nezastihl, víte, jaký by z toho byl poprask?“

„Přesně to se stalo na Silvestra.“

„Chápu. Ano.“

„Takže je možné, že to udělala už i dřív, ale jenom shodou šťastných náhod se na to nepřišlo.“

„Ze všeho, co tady naznačujete, mi vychází, že se v Susanině životě odehrávalo něco nekalého nebo nepoctivého. Nevěřím, že to je pravda. Tajemství? Proč ne? Ale nečestnost? V žádném případě.“

„Nakonec se pravdy dopátráme, Ráchel. Děkuju vám za vaši nevšední otevřenost.“

Eddie se tvářil docela spokojeně, a tak jsem využila příležitosti a vytočila číslo Single Up, což je redakce časopisu, kde Susan a Jill pracovaly. Telefon zvedla Jill a já ji informovala o novinkách.

„Takže to nakonec byla Susan, kdo vrátil auto do garáže,“ řekla a s ulehčením si oddechla.

„To ještě nevíme, ale já doufám, že ano. A pokud tomu tak je, někde se musí skrývat.“

„No, řeknu vám, že kdybych našla mrtvolu, asi bych se zachovala stejně.“

„Jill, chtěla jsem se vás zeptat, jestli si od vás Susan někdy půjčila auto i před minulým čtvrtkem?“

„Nikdy. Dokonce si myslím, že ani nevěděla, že nějaké mám. Jenom se náhodně zmínila o tom, že si chce pronajmout auto – ne, tak to vlastně nebylo. Slyšela jsem ji, jak telefonuje do půjčovny, a když skončila, nabídla jsem jí, jestli si nechce půjčit mé. Ze začátku trochu váhala, ale ujistila jsem ji, že mi to vůbec nevadí, naopak, že pro auto je rozhodně lepší, když jezdí, než když stojí nečinně v garáži. A tak souhlasila.“

„Nevzpomenete si, jestli si Susan v posledních několika měsících nevzala nějaké volno z práce?“

„Teda teď jste mě dostala.“ Slyšela jsem, jak si odfoukla. „Víte, my v práci docela často jezdíme. Občas musíme vyrazit udělat s někým interview nebo pořídit pár fotografií nebo doplnit zásoby.

Opravdu vám to nedokážu zodpovědně říct. Jak víte, Susan s někým žije. Kdybych byla na vašem místě, zaměřila bych se na něj.“

Pokud by mi řekl všechno, co ví, tak zcela nepochybně, pomyslela jsem si. S tím ale nemůžu počítat.

„Děkuju za pomoc, Jill,“ rozloučila jsem se.

„Doufám, že mi dáte vědět, kdyby se objevila.“ Slíbila jsem jí to. A přála jsem si, abych to mohla dodržet.

Bála jsem se ale, že se to nestane.

Nabízela se tady totiž další velice temná alternativa, že člověk, který plnil funkci spojovacího článku mezi Susan a obětí, zavraždil tu ubohou ženu na farmě a Susan pak odvezl s sebou v Jillině autě, zranil ji nebo nakonec také zabil. Mým prvořadým úkolem je teď zjistit, jaký kontakt mezi oběma ženami existoval a kdo se skrývá za tajemným „přítelem“ z oblasti Bladesville. Když jsem kojila Eddieho, přemýšlela jsem o Meliných návrzích; ještě jedna učitelka v důchodu. Mohla by mi s tím pomoct paní Hallidayová.

Komunita? Zavolám Jackovi, aby se pozeptal u místního šerifa. Tam budou jistě vědět, jestli v Bladesville nějaká podobná skupina funguje. Avšak už samotná představa nějakého společenství zněla naprosto nemoderně a beznadějně zastarale, jako jeden z fenoménů, který prožíval boom někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Tehdy skutečně rostly jako houby po dešti. Dneska jsem to ale viděla tak, že většina z nich už dávno ztratila své kouzlo a přitažlivost, pozemky ležely ladem a protagonisté se pravděpodobně víceméně ochotně začlenili do anonymního středního proudu americké společnosti. Ale kdo ví?

Položila jsem si Eddieho na rameno a poklepávala jsem ho po zádíčkách, na krku jsem cítila jeho horkou hlavičku. Když jsme se konečně dočkali nezbytného říhnutí, řekla jsem: „Tak, miláčku, pokračujeme dál,“ a začala jsem ho kojit z druhého prsu.

Mladá rodina vracející se k matičce zemi? Někdo, s kým chodila do školy? Někdo, koho by možná znali Ráchel nebo Kevin? Tyhle věci ale nebylo snadné ověřit. Napadlo mě, že vlastně ani nevím, čí oblečení jsem to na farmě viděla. Patřilo Susan nebo oběti? Která z nich tam skutečně bydlela? Byly jsme si s Josephou tak skálopevně jisté, že mrtvá žena v kuchyni je Susan, že jsme jednoduše předpokládaly, že všechno patřilo jí. Nyní se už nic nezdálo tak samozřejmé.

Pozorovala jsem Eddieho, jak saje.

Jeho kukadla se celou dobu upírala na mě, ale teď začala ospale pomrkávat, intervaly, kdy byla zavřená, se prodlužovaly. Než jsem ho začala krmit, byl vzhůru dost dlouho, takže teď už nedokázal udržet svá jemná víčka otevřená a kouzlo klidného dětského spánku mu je sklížilo pevně k sobě. Přišla jeho oblíbená hodinka, kdy spal nejtvrději za celý den; pro mě to naopak znamenalo vzácné okamžiky, kdy jsem se mohla věnovat jenom sama sobě. Ještě než odplul do těch nejzazších hlubin dětských snů –jaké asi jsou? –jsem počkala, až si znovu říhne, a opatrně jsem ho uložila do postýlky. Spokojeně si povzdechl a uvelebil se na matraci.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Pak jsem sešla dolů, abych se pustila do práce.

Jack mi volal téměř vzápětí. „Pokud tam existuje něco jako společenství, šerif o tom nic neví, což je prakticky vyloučené pro člověka, který v tom kraji žije a pracuje.

Sleduješ mě? Co tě přivedlo na takovou myšlenku?“

„To byl Melin nápad. Myslela si, že by se Susan mohla seznámit s někým z té komunity, kdo by věděl o té prázdné farmě. Byl to jenom nápad, Jacku. A taky se to nejjednodušeji ověřovalo.“

„Obzvlášť když jsem to ověření udělal za tebe já, že jo? Je mi líto, miláčku, ale vypadá to, že se budeš muset spolehnout na další mimořádnou inspiraci.“

„Kromě toho vyptávání se po sousedech je mnohem náročnější.

Mel taky přišla s návrhem, že by tu mohla figurovat ještě jedna učitelka v důchodu. Zavolám paní Hallidayové a zeptám se jí. Nebo třeba nějaký umělec nebo spisovatel z New Yorku, s nímž se Susan seznámila, který se odstěhoval na sever, kde by mohl v klidu pracovat a v porovnání s cenami ve městě by tam bydlel za hubičku.“

„Musíš si prostě promluvit se Susaninými přáteli a pokusit se z nich vytáhnout, kdo by to mohl být.

Je to fakt dost zvláštní.“

„Neřekneš mi něco o tom, jestli se v domě nebo v autě našly Susaniny otisky?“

„Snad později. Dám ti vědět. Jak se má náš jedlík?“

„Nakrmený, přebalený, spí jako špalek. Což jsou okamžiky, kdy se probouzí můj mozek.“

„Malá svačinka by možná probudila i můj.“

„To je opravdu plodná myšlenka.

Zavolej, jak to dopadlo s těmi otisky.“

„Spolehni se.“

12

Mohla jsem se tam s Eddiem vydat sama a obcházet dům za domem podél silnice, v níž stojí ta farma, a vyptávat se. Možná bych narazila na rodinu, která Susan nebo zavražděnou ženu znala. A pokud ne, možná se s nimi aspoň během posledních šesti měsíců potkala.

Možná na Susan někdy v noci přišly chvíle, kdy ji přemohl smutek, kdy ji roztřásla zima a cítila se tak zoufale osamělá, že zatoužila po teple sálajícího krbu a přívětivých slovech sousedů. Možná jim pak vyprávěla, kdo je a proč sem přijela. Kdybych s sebou vzala Eddieho, snad bych někde našla vhodné místo, kde bych ho v klidu nakojila, kdyby se během odpoledne hladem probudil. Zdálo se mi to jako celkem dobrý a uskutečnitelný nápad.

Přichystala jsem si sendvič se salátem z tuňáka, svou osvědčenou spolehlivou rezervu pro případ potřeby, a termosku jsem naplnila nízkotučným mlékem. Ještě pár plenek a byla jsem připravena. V

autě bude teplo a Eddieho navíc obleču do teplé zimní kombinézy.

Kdyby nakonec opravdu došlo k tomu, že ho budu muset kojit v autě, nechám běžet motor a zapnuté topení.

Ještě jsem narychlo zavolala do Brooklynu, abych Jackovi oznámila, kam se chystám, ale nezastihla jsem ho v kanceláři, a tak jsem sbalila dítě, potřebné vybavení a vyrazila jsem k autu.

Byl krásný, i když stále hodně mrazivý den a tady na severu několik desítek mil proti proudu Hudsonu bylo počasí ještě mnohem chladnější, než na jaké jsem zvyklá u nás v longislandské úžině. Celou zimu tu muselo hodně chumelit, protože silnice po obou stranách lemovaly vysoké bariéry zledovatělého sněhu a na polích ležely panensky nedotčené hluboké závěje jako prachové nadýchané peřiny. Tak oslnivě jiskřivou bílou barvu jsem v životě neviděla.

Světlo, které sníh odrážel, bylo tak intenzivní, že by se hodily sluneční brýle, ale nechala jsem je bohužel doma.

Zamířila jsem k domu, který byl nejblíže Donaldsonově farmě, a zabočila jsem na příjezdovou cestu.

Eddie spal v dětské sedačce a zdálo se, že nic nebrání tomu, abych ho vzala ven. Pokud mě pustí dovnitř, můžu ji položit na podlahu, rozepnout mu kombinézu a víc s ním nehýbat. Když jsem sedačku uvolnila a opatrně ji vysunula z auta, párkrát zlehka zavzdychal, ale to bylo vše. Studený vzduch mu očividně nevadil. Kráčela jsem ke vchodovým dveřím a v duchu jsem se přesvědčovala, že žena s nemluvnětem musí být ta nejvíce odzbrojující osoba na světě.

Zmáčkla jsem tlačítko zvonku.

Dveře otevřela malá holčička a vzhlédla ke mně nahoru. Měla dlouhé blonďaté vlásky a sytě modré oči. „Ahoj,“ pozdravila mě a stydlivě se pousmála.

„Máš doma maminku?“ zeptala jsem se.

„Hm.To je tvoje dítě?“

„Ano, je.“

„Je krásná.“

„To je chlapeček,“ opravila jsem ji.

„Aha.“

„Můžeš zavolat maminku?“

„Hm.“ Otočila se, rozběhla se a zmizela za rohem.

O minutku později se objevila žena, jejíž podoba s dcerou byla až zarážející; měla naprosto stejnou barvu pleti, vlasů i očí. V ruce držela kus látky, která mohla být; plenka nebo utěrka. „Ahoj,“ řekla a zastavila se pár kroků přede mnou.

„Ahoj, jsem Chris Bennettová.

Chtěla jsem vás požádat, jestli bychom si nemohly na chvíli promluvit.“

„Prodáváte něco? Protože pokud ano –“

„Nic neprodávám. Potřebuju jenom pár informací.“

„Tak pojďte dál. Právě krmím dítě.“

„Díky.“ Zavřela jsem dveře a následovala ji. „Můžu tady nechat syna?“

„Jistě. Je ještě malinký, viďte?“

„Šest týdnů. Mé první. Měl by teď vydržet chvíli spát a já vás určitě nechci dlouho zdržovat.“ Rozepnula jsem patentky na Eddieho kombinéze a sundala mu z hlavičky kapuci. Pak jsem se chvíli potýkala s rukávy, ale nakonec se mi podařilo uvolnit mu i ruce. Když jsem přišla do kuchyně, uviděla jsem malého chlapce ve vysoké dětské židličce, kterého už maminka krmila, a vedle za stolem seděla jeho sestra a dojídala oběd.

„Já se jmenuju Dawn D’Agatiová,“

představila se má hostitelka, přičemž nabrala plnou lžíci dětské výživy ze skleničky a nasměrovala ji do dokořán otevřených chlapcových úst. „O co se jedná?“

„O ten incident vedle na farmě,“

odpověděla jsem neurčitě, protože jsem před tou malou nechtěla být příliš konkrétní.

„Aha, ale s tím raději chvíli počkejte,“ opáčila Dawn a mrkla na svou dceru. „Patti? Jak jsi daleko s obědem, miláčku?“

„Už jsem skončila.“

„A mléko nedopiješ?“

„Chtěla bych k němu sušenky.“

„Vypij mléko pěkně tady a sušenky si můžeš vzít nahoru. OK?“

Patti zdvihla hrneček a hlasitými doušky zápasila s jeho zřejmě neoblíbeným obsahem, její krásně modré oči mě zvědavě pozorovaly přes porcelánový okraj. Když dopila, sotva dechu popadala. „Dáš mi teď ty sušenky, mami?“

„Počkej chvilku.“ Dawn udělala pár kroků ke skříni příliš vysoké na to, aby tam dcerka dosáhla, a z horní police vytáhla velikou krabici čokoládových dobrot. „Vezmi si ji nahoru, OK?“

„OK.“

Počkala jsem, dokud Pattie neodhopsala pryč, a pak jsem se pokusila podrobněji vysvětlit účel své návštěvy.

„Celá ta věc mi nahání husí kůži,“

postěžovala si Dawn. „V noci se tady sama bojím.“

„Pravděpodobně se nejednalo o náhodný násilný čin,“ snažila jsem se trochu potlačit její obavy.

„Bože můj, to doufám. Fred především neměl ten dům vůbec pronajímat.“

„Slyšela jsem o tom.“

„On chtěl ale vydělat prachy, chápete?“

„Myslím, že jo.“

„A tak ho té holce pronajal a to ji stálo život.“

Nesnažila jsem se uvést na správnou míru její přesvědčení, že farmu si pronajala oběť. „Setkala jste se někdy s tou dívkou, která tam bydlela?“

„Jo, asi dvakrát. Jednou večer k nám přišla, jestli prý nemáme nějaké svíčky. Nevedla tam elektřina, jestli to náhodou nevíte.“

„Doslechla jsem se to.“

„A tak jsme se daly do řeči. Tehdy byla pěkná zima a ona říkala, že jediná místnost, kde si může zatopit, je kuchyně. Jak víte, termostat bez elektřiny nefunguje, takže nemělo smysl mít tam elektrický kotel.“

„Pamatujete si její jméno?“

„Hm –“

„Bylo to Susan?“

„Susan? Ne, bylo to něco jiného.“

Dopřála jsem jí chvíli na rozmyšlenou, zatímco utírala synovi pusu. „Když o tom přemýšlíte –“

„Znělo to jako zkratka, D. D.

myslím. Ano, tak to bylo.“

„Máte na mysli, že to znamenalo písmena D-D, a ne DÍ-DÍ nebo DÉ-

DÉ?“

„Vysvětlila mi, že to je zkratka pro – teď si prostě nevzpomenu. Takový módní výstřelek, řekla bych. Ale je to ono.“

„A co její příjmení?“

„Pokud ho někdy vypustila z pusy, nepamatuju si ho.“

„Byli u vás policisté, aby vám položili nějaké otázky?“

„Přijeli sem, když jsem nebyla doma. Mluvil s nimi manžel.“

„Neptala jste se D. D. na to, co tady vlastně dělala a proč si vybrala zrovna tu starou farmu?“

„Prý pracovala na nějaké knize.“

„Mluvila o ní nějak podrobněji?“

„Ne. Spíš naopak. Připadalo mi, že by se o ní raději nebavila.“

„Zmínila se někdy o dívce jménem Susan?“

„Pokud si vzpomínám, nemluvila o nikom.“ Znovu otřela synovi obličej. „Tak a máme to v bříšku, kocourku. Půjdeme spinkat?“

Rezolutně zavrtěl hlavou, ale natahoval ruce nahoru, aby ho maminka vysvobodila z těsné židličky, a když ho měla Dawn v náručí, položil si hlavu na její rameno a strčil si palec do pusy.

Dávala jsem mu maximálně několik minut, než usne.

Dawn se ke mně otočila a gesty mi naznačila, že ho odnese do postýlky, jako by se obávala, že kdyby promluvila nahlas, zhatilo by to nadějné vyhlídky na chlapcův klidný spánek.

Vyšla jsem z kuchyně spolu s ní, abych se podívala na své dítě.

Eddie spal tvrdě a nevěděl o světě; mohla jsem bez obav počkat, až Dawn sejde zpátky dolů.

„Všude ticho,“ prohlásila triumfálně, když se vrátila.

„Pojďme si sednout do kuchyně.

Vypadá to, že všechny ostatní místnosti obsadily naše děti.“

Posadily jsme se v kuchyni za stůl, až když Dawn uklidila nádobí po své dceři a utřela vysokou židli.

„Vzpomenete si, jaké měla auto?“

zeptala jsem se.

„Ani nevím, jestli vůbec nějaké měla.“

„Jak se sem dostala?“

„Nemám tušení. Někdo ji sem asi musel dovézt. Jela jsem kolem mnohokrát, ale nikdy jsem si žádného auta nevšimla.“

„Ani na Silvestra?“

Chvíli o té otázce přemýšlela.

„Myslím, že na Silvestra jsem kolem vůbec nejela. Proč se ptáte?

Mělo tam snad nějaké auto být?“

„Někdo ji mohl navštívit.“

„A zabít ji, že jo?“

„Možná. Nevíte, jak se vůbec dostala k Fredovi Donaldsonovi?

Jak se dověděla, že je ta barabizna na farmě prázdná?“

„Nemluvila o tom. Na tohle téma jsme se nebavily. Potřebovala svíčky a já ji pozvala dál, aby se posadila, než je najdu. Pro jistotu jich mám v zásobě několik krabic –když je totiž u nás špatné počasí, výpadky elektřiny jsou téměř na denním pořádku – a tak jsem jí celou jednu krabici věnovala. Pak jsme se všichni dali do řeči a ona nám prozradila, že pracuje na té knize, a pak najednou prohlásila, že už musí jít. Moc dlouho se tady nezdržela.“

„Jak se sem dostala?“

„Musela jít pěšky. Jo, šla pěšky.

Protože Jeff ji pak vezl zpátky. To je můj muž. Je moc hodný.“

„Je to dlouhá cesta?“ zeptala jsem se.

„Zas tak daleko to není. Když se vydáte dolů druhou stranou, tak to je, nevím, asi míli k dalšímu domu, ale tady ne. Nemůže to trvat o mnoho déle než deset minut.“

„Zajímalo by mě, jak si obstarávala jídlo,“ nadhodila jsem, „jestli, jak říkáte, neměla auto. Do města je to přece jen kus cesty.“

„A hlavně zpátky to dá člověku zabrat,“ přikyvovala Dawn.

„Musíte šlapat pěkně do kopce.“

„Takže musela znát někoho, kdo měl auto,“ zkusila jsem štěstí.

„Asi jo. Ale ona nic nenaznačila a já jsem se neptala.“

„Působila na vás, že tady žije nebo že sem jenom čas od času zajede?“

„Podle mého názoru tady žila, ale berte to s rezervou.“

„Jak vypadala?“

„Byla mladá, asi ve vašem věku.

Měla světlejší vlasy než vy, celkem pěkná ženská, ale zase nic výjimečného. Vypadala taková –taková neupravená nebo zanedbaná, jestli víte, co myslím. Prostě spisovatelka, chápete? Copak si tihle bohémové nevybírají k životu výhradně ošuntělé nevytápěné podkrovní prostory?“ Usmála se.

„Možná si ještě nevydělala svůj první milion,“ poznamenala jsem.

„Myslím, že střílíte příliš vysoko.

Podle mě si ještě nevydělala ani první dolar. Za ty svíčky nám nikdy nezaplatila. Teda ne že bych si chtěla stěžovat,“ dodala rychle.

„Člověk by o mrtvých neměl mluvit špatně. Přiznám se vám, že teď s manželem vážně přemýšlíme o tom, jestli si nemáme nechat namontovat do domu poplašný systém. Nikdy nevíte, kdo se tady po nocích potlouká, ajeffse někdy vrací domů hodně pozdě.“

„Zkuste ještě chvilku počkat, Dawn,“ navrhla jsem jí. „Myslím, že byste zbytečně vyhodili tisíce dolarů oknem. Vsadila bych se, že šerifovi lidé dopadnou vraha během několika dní. Spousta vražd je ryze osobního charakteru, jak jistě víte, a spáchá je někdo, kdo svou oběť dobře zná.“

„Myslíte, že ji někdo nenáviděl?“

„To nevím. Já dokonce ani nevím, kdo ta žena byla.“

„Možná se chystala napsat knihu, která by odhalila skandální soukromí nějakého významného člověka a ten se rozhodl jí v tom zabránit.“

„Proč ne?“ Vytrhla jsem ze zápisníku list papíru a napsala jsem na něj jméno, adresu a telefonní číslo. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, zavolejte mi, prosím.

Byla to jediná příležitost, kdy jste se s ní setkala?“

„Občas jsem jí zamávala, když jsem projížděla kolem a ona byla venku.

Za teplého počasí často sedávala na verandě a četla si. A jednou jsem ji taky viděla ve městě v obchodě.“

„Byla tam s někým?“

„To vám nemůžu říct. Možná. Aha, už chápu, ptáte se, protože sama neměla auto.“

„Jenom mi vrtá hlavou, jak by bez auta dokázala dotáhnout tašky plné nákupu až sem nahoru?“

„To nevím. Možná člověk, co tam byl s ní, stál zrovna ve vedlejší uličce.“

„To by mohlo být ono,“ přitakala jsem.

„A představte si, že ani tehdy, když mě tam viděla, si nevzpomněla na ty svíčky.“

Vyrazila jsem po silnici dolů pryč od Donaldsonovy farmy jen s mizivou nadějí, že ve vedlejším domě bude někdo o D. D. nebo o Susan vědět víc. Bez auta existovala jenom malá šance, že by se kterákoli z nich vydala pěšky tak daleko jen proto, aby si něco půjčila nebo aby se sousedy prohodila pár slov. Mé úvahy se nakonec ukázaly jako zbytečné, protože stejně nikdo nebyl doma.

Napadlo mě, že bych se mohla zeptat v té malé restauraci ve městě a možná také v obchodě s potravinami, pokud ho najdu.

Rozhodla jsem se, že ze všeho nejdřív se najím; přišel čas na sendvič s tuňákem. Zatočila jsem na hlavní ulici v Bladesville asi čtvrt míle před blokem, který vytyčoval hranici centra, a vytáhla jsem svůj skromný oběd. Ačkoli během posledních dvou let, kdy jsem žila životem obyčejné Američanky, jsem měla možnost okusit mnohem fajnovější pokrmy, nenapodobitelná chuť salátu z tuňáka mi nikdy nezevšedněla, naopak: přinášela mi uspokojení, a navíc ve mně vyvolávala velice příjemné vzpomínky na dětství. Maminka mi připravovala podobné sendviče k obědu a teta Meg, u níž jsem bydlela následující rok, zůstala té tradici věrná v dobré víře, že mi to potom, co maminka zemřela, bude připomínat šťastný domov a pomůže vyhnat chmury z hlavy.

Než jsem zdolala dávku nízko tučného mléka a nacpala odpadky zabalené do plastového sáčku do kabelky, Eddie se začal vrtět a protahovat a doprovázel to stále výraznějším fňukáním, že už jsem to nemohla ignorovat. „Vsadím se, že náš klouček dostal hlad,“ zamrkala jsem na něho a přitom jsem si ho položila na klín a začala ho přebalovat. Ve stísněném prostoru kabiny auta to nebylo snadné, ale zvládli jsme to, a když už byl konečně v suchu, rozepnula jsem si halenku a začala jsem ho kojit.

Okamžitě přestal vnímat okolí a soustředil se jenom na to, jak si co nejrychleji naplnit žaludek. Když vyprázdnil první prs, pohoupala jsem ho na rameni, dokud si neříhl, a pak jsem si poposedla tak, aby se mohl pohodlně přisát k druhému.

Sotva měl čas začít, když jsem uslyšela důrazné zaťukání na okýnko. Ten pronikavý zvuk ho polekal a zmátl, že začal natahovat.

Přetáhla jsem přes Eddieho a své odhalené ňadro cíp kabátu a otočila jsem hlavu, abych se podívala, kdo nás vyrušuje. Vedle auta stál muž v hnědé uniformě.

Stáhla jsem okýnko o kousek dolů.

„Ano?“ podívala jsem se na něho tázavě a přemýšlela jsem, jestli jsem špatně nezaparkovala, ačkoli jsem stála mimo silnici a žádnou značku jsem nikde neviděla.

„Tohle tady nemůžete dělat,“ vyjel na mě. Vypadal dost rozzlobeně.

„Prosím?“

„Tady nemůžete kojit dítě. Musíte jít domů. Není to povoleno.“

„Já nemůžu jít domů, strážníku.

Bydlím padesát mil odtud.“

„No, na to jste ale měla myslet dřív, než jste se vypravila do Bladesville. Buď to okamžitě přerušíte, nebo budete muset jít se mnou.“

Já rozhodně nepatřím mezi konfliktní typy. Ve skutečnosti se snažím stresovým situacím a střetům vyhnout téměř za každou cenu. Ale náhle do mě vjel vztek.

„Porušila jsem snad zákon?“

zeptala jsem se nejklidnějším hlasem, jakého jsem byla schopna.

„Odhalujete se na veřejnosti. Proti tomu existují zákony.“

„Jsem si jista, že na kojící matky se zákon o obnažování na veřejnosti nevztahuje,“ odpověděla jsem rozčileně.

„Paní, požádal jsem vás, abyste s tím přestala. Opakuji to znovu, okamžitě skončete a upravte si oděv.“

„Upravím se, až se můj syn nasytí,“

odmítla jsem jeho požadavek s předstíraným klidem, ale cítila jsem, že se mě zmocňuje panika.

„Donutila jste mě k tomu, že vás musím předvést na stanici.“ Pronesl tu větu rezignovaně, jako by cítil, že zašel příliš daleko, ale couvnout už nebylo kam.

„Máte v úmyslu mi nasadit želízka?“ zeptala jsem se ho ironicky, přestože jsem se tak chovat nechtěla.

„Ne, madam. To nehodlám. Teď bych rád viděl váš osobní průkaz.“

Přidržela jsem Eddieho jednou rukou a naklonila se přes něj, abych si podala kabelku. S obtížemi jsem z ní vyndala peněženku a podala jsem strážníkovi svůj řidičský průkaz.

Podíval se na něj a opsal si potřebné informace. Pak se vrátil do služebního auta a já jsem ve zpětném zrcátku viděla, že s někým mluví vysílačkou. Napadlo mě, že nejspíš prověřuje, jestli náhodou neřídím kradené auto nebo jestli nejsem hledaná pro ještě větší zločin, než je kojení dítěte na veřejnosti.

Během minutky byl zpátky. „OK.

Musím vás požádat, abyste mě následovala na stanici, paní Brooksová. Nepokoušejte se o žádné hlouposti, protože mám váš řidičský průkaz.“

„Nemáte právo mi ho odebrat,“

protestovala jsem a potlačovaná zlost se mnou jen lomcovala.

„Nejsem účastníkem žádné dopravní nehody.“

„Lituji, madam, dala jste mi ho dobrovolně a já si ho ponechám, dokud tuto záležitost na stanici nevy-řídíme.“

„Pojedu za vámi, jakmile nakojím svého syna,“ odsekla jsem. „Nebo máte strach, že uprchnu z místa činu, strážníku?“ Věděla jsem, že už to přeháním, ale nemohla jsem si pomoct. Ten policista mě opravdu vytočil. Byl to mladý muž, pravděpodobně ne starší než já, a tvrdošíjně si vynucoval dodržování jednoho bodu z kodexu mravních zásad, který asi nikdy nebyl velmi oblíbený a zcela jistě neměl univerzální platnost. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak ostře s takovým ustanovením nesouhlasím.

Vrátil se k autu, najel s ním přede mne a zastavil. Ed-die se pomalu nasytil a krátce usnul. Položila jsem si ho na rameno a s vědomím, že mě policista sleduje ve zpětném zrcátku, jsem ho něžně poplácávala po zádíčkách. Pak jsem ho začala přebalovat a schválně jsem si dala záležet na tom, abych tuto důležitou činnost v žádném případě neuchvátala, přičemž jsem se bavila škodolibou představou, jak musí strážník při nekonečném čekání pěnit. Když jsem Eddieho uložila do sedačky na zadním sedadle a pečlivě ho v ní zajistila, ustrojila jsem se konečně i já sama. Pak jsem nastartovala motor. Věřte nevěřte, ale ten idiot v autě přede mnou doopravdy spustil majáky a vyrazil na stanici, kde nade mnou bude vyřčen ortel.

13

Seržant sedící za vyvýšenou přepážkou v malé staniční budově policie v sousedním městě vypadal jako starý unavený buldok. Měl mohutnou hlavu, tmavé vlasy byly už lehce prošedivělé a z plochého povadlého obličeje zbrázděného četnými hlubokými vráskami vyzařovaly smutek a skleslost. Jeho neutěšený vzhled ještě nabyl na intenzitě, když si vyslechl hlášení a stížnost horlivého zástupce a když se letmo podíval na mě a na dítě na mém rameni.

„Jste si tím jistý, Kovaczi?“ upřel na něho zrak.

„Absolutně, pane,“ odpověděl předpisově zástupce Kovacz a citoval číslo nařízení, které jsem podle něho porušila.

„Mohl bych vidět nějaký průkaz, paní?“ požádal mě seržant, zatímco v duchu zřejmě horečně promýšlel, jak tuhle prekérní situaci elegantně vyřešit.

Obrátila jsem se na zástupce Kovacze: „Pokud se nepletu, můj řidičský průkaz máte stále vy.“

Vytáhl ho z kapsy a podal ho seržantovi. Ten ho zběžně přelétl očima, položil na stůl formulář a začal psát. Pak se podíval dolů na mě. „Budeme postupovat následujícím způsobem,“ začal, „nechám vás teď odejít na základě písemné záruky, že v té… činnosti nebudete dál pokračovat. Dostanete předvolání k výslechu, v němž bude určeno datum a místo konání a podle zákona státu New York jste povinna se ve stanovený den dostavit.“

„Můžu si teď zavolat svému právníkovi?“

„Zavolejte si, kam potřebujete.

Telefon je támhle.“ Ukázal ke dvěma telefonním automatům na zdi.

Když jsem se posadila na tvrdou lavici, vytáhla jsem hrst čtvrťáků a přemítala jsem, co se to proboha se mnou děje. Jack mě už minimálně dvacetkrát přemlouval, abych si pořídila telefonní kreditní kartu jen pro naléhavé případy a já to pokaždé kvůli svým stupidním předpotopním zásadám odmítla.

Jaká zásada se asi tak může týkat toho, aby si člověk mohl zavolat z telefonního automatu? V jedné ruce jsem svírala čtvrťáky, druhou jsem přidržovala Eddieho na levém rameni a zpaměti jsem vytočila Arnoldovo číslo. Naštěstí byl u sebe a během okamžiku měl sluchátko v ruce. Když jsem uslyšela jeho hlas, uklidnila jsem se a nervozita začala ustupovat.

„Co se děje?“

„Byla jsem zatčena, Arnolde,“

vyhrkla jsem bez obalu, přestože jsem nevěděla, jestli jsem použila ten správný termín.

„Kde? A za co?“

„Jsem v sousedním městě vedle Bladesville. Myslím, že se jmenuje Silverton. A teď si poslechni, co se mi stalo. Kojila jsem Eddieho v autě, když se tam zničehonic objevil policista a obvinil mě z toho, že se odhaluju na veřejnosti.“

Vydal zvláštní zvuk, který nedokážu blíž interpretovat. „Chceš být hodně bohatá, Chrissie? Zažalujeme je a sedřeme z nich kůži. Neznalost zákona neomlouvá a pro policii by to mělo platit dvojnásob. Kojila jsi totiž své dítě právě v jednom ze tří států naší úžasné unie, která kojení na veřejnosti výslovně a jednoznačně povoluje.“

„Víš to jistě?“ Bylo mi jasné, že ta otázka je zcela zbytečná, ale nechtěla jsem uvěřit tomu, že bych měla takové štěstí.

„Chris, přestože už jsem pán v letech, pořád mám ještě všech pět pohromadě. Dej mi k telefonu někoho, kdo to tam má na starosti.“

Obrátila jsem se na seržanta. „Byl byste tak laskavý a promluvil byste si s mým právníkem, seržante?“

Něco si zabručel pod fousy, ztěžka vstal ze židle, sestoupil ze stupínku a vzal si sluchátko. „Seržant Terence Farley u telefonu. Město Silverton. S kým mluvím?“

Rozhovor netrval dlouho. Zástupce Kovacz ani nedutal a napjatě poslouchal svého šéfa, zatímco já jsem seděla a nálada se mi každým okamžikem zlepšovala. Pro tyhle dva slušně řečeno špatně informované strážce zákona to jistě bude nemilé překvapení spojené s okamžitým vystřízlivěním ohledně svých kompetencí.

Seržant položil telefon, otevřel dveře a zmizel. Za pár minut byl zpátky. „Kovaczi?“ zavrčel a jeho zachmuřený psí obličej nevěštil nic dobrého.

Vyměnili si několik krátkých tlumených vět a pak se seržant obrátil ke mně. „Jste volná, paní Brooksová. Můžete odejít,“ oznámil mi. „A přijměte prosím mou omluvu za naše politováníhodné pochybení,“ dodal rozpačitě, načež zvedl ze svého stolu formulář, který před pár okamžiky vyplnil, a roztrhal ho.

Zástupce Kovacz odešel jako zpráskaný pes bez jediného slova omluvy či rozloučení. Usoudila jsem, že jsme s Eddiem naši návštěvu na stanici také přetáhli víc, než je zdrávo, a následovala jsem ho.

„Ten chlap ze mě chtěl udělat exhibicionistu,“ řekla jsem Arnoldovi do telefonu, když jsem přijela domů. „Použil výrazu ‚odhalujete se na veřejnosti‘, jako kdybych si stoupla na náměstí a začala tam dělat striptýz.“

„No, měla bys od nich určitě dostat písemnou omluvu. Pokud se tak nestane, podíváme se jim trochu na zoubek. Zjistila jsi něco nebo tě sebrali dřív, než jsi vůbec stačila něco udělat? Nepředpokládám, že by ses trmácela nahoru jen proto, abys povozila malého v kočárku ve sněhu.“

Převyprávěla jsem mu podstatné části rozhovoru s Dawn D’Agatiovou.

„Takže máme křestní jméno té mrtvé. Od místních policajtů jsem ho nikdy neslyšel. Asi mají plné ruce práce při zatýkání kojících matek a na nic jiného jim nezbývá čas.“

„Dawn mi potvrdila, že se u nich policie stavila, ale zastihli doma jen jejího manžela a ten si asi na jméno té ženy nevzpomněl. A podruhé už k nim nejeli, aby si promluvili i s ní. Ona si myslí, že D. D. je zkratka pro křestní a prostřední jméno, ale nemůže si na ně vzpomenout. Teď hlavně potřebuju vymyslet, jak najít člověka, který Susan řekl, že ta farma je prázdná. Paní D’Agatiová to nebyla. A vypadá to, že ani D. D.

neznala moc místních lidí.“

„No, přemýšlej dál. Něco tě určitě napadne.“

Když jsem zavěsila, jeho slova se opravdu vyplnila.

Bylo už příliš pozdě, aby se s tím dalo hned něco dělat, ale Jacka jsem sehnala. O svém zatčení jsem raději prozatím pomlčela a nechala to na později, až se vrátí domů.

„Susan možná znala nějakého realitního agenta.“

„Dobrý nápad. Mrknu do seznamu a sepíšu ti je – pokud jich tam vůbec pracuje víc než jeden.“

„ „Skvělé. Myslím, že zítra se tam vypravím znovu.“

„Ten seznam ti přinesu domů. Dej za mě pusu Eddiemu.“

„Určitě.“

Realitní kanceláře. Možná to byla cesta špatným směrem, ale jako začátek to znělo slibně. Realitní zprostředkovatel v té oblasti jistě věděl, kdy byla Donaldsonova farma zařazena na seznam nemovitosti k prodeji, a později by mu určitě také neuniklo, že větší část už byla rozprodána a zůstal pouze prázdný dům na malém kousku pozemku. Mnohem pravděpodobnější se ale jevila možnost, že takový člověk znal celý objekt osobně a dívce z města by neoficiálně prozradil, že dům je prázdný, a při troše štěstí by s ní uzavřel obchod.

Jack přišel domů po desáté a zamířil hned nahoru, aby se převlékl a podíval se na syna, zatímco já jsem mu ohřívala večeři.

Když se vrátil do kuchyně a posadil se k jídlu, prozradila jsem mu svůj nevšední zážitek.

„Cože jsi byla?“ Skoro křičel.

„No, vypadalo to jako zatčení.

Vzali mě na stejnou stanici, kde jsme byly s Josephou. Prostě, drahý muži, v případě, že sis toho ještě nestačil všimnout, tvá manželka je obscénní exhibicionistka.“

„To si sakra piš, že jsem si toho ještě nevšiml.Já tomu nemůžu uvěřit. Přece ve státu New York existuje zákon, podle něhož –“

„Já vím. Arnold už mě informoval a stejně tak toho seržanta, takže mě hned nato propustili. Arnold se mě ptal, jestli je nechci zažalovat o milion dolarů.“

„A ty víš, jak jsem mu odpověděla.

Ale omluvu mi opravdu dluží.

Trvám na ní nejen z toho důvodu, že to, co jsem dělala, bylo legální.

Nebylo na tom morálně nic špatného. Ti lidé mě přivedli do nesmírně trapné situace, byla jsem vyděšená a stresovaná – přemohl mě panický strach, jak jsem tam tak seděla s Eddiem v náručí – a celá ta věc byla absurdní. Dokonce jsem vážně přemýšlela o tom, že celý ten incident poženu až k Nejvyššímu soudu a pozvu všechny jeptišky z kláštera svatého Štěpána, aby při přelíčení zasedly v soudní síni do předních lavic a podporovaly mě.“

„Myslíš, že by tě podporovaly opravdu všechny?“

„S jistotou to tvrdit nemůžu, ale představa to byla skvělá.“

„Proč jsi mi nezavolala, Chris?“

„Protože jsem nechtěla vyhrát jen díky tomu, že jeden policajt udělá službičku druhému. Tady šlo o princip; bylo to něco, v co jsem věřila, chápeš? A byla jsem připravená za to bojovat.“

„Páni! Stále víc a víc mi připomínáš tu tvrdou neústupnou jeptišku z mého dětství, která –“

„Sestru Nemilosrdnou?“

Trochu se začervenal. „Pořád tu samou.“

„Taková já ale nejsem. Jenom jsem ve svém životě dospěla k přesvědčení, že existují nějaké zásady, za které se člověk prostě musí postavit. Myslíš, že takovou změnu postojů mohlo způsobit mateřství?“

„No, já bych to spíš viděl tak, že hlavní příčinou tvého přerodu jsou případy z mé studijní praxe, o nichž ti tak často a barvitě vyprávím, miláčku. Ačkoli je nepopiratelné, že mateřství má na ženy také obrovský vliv.“

„Tak ti pěkně děkuju za vyčerpávající vysvětlení, to by mě skutečně nenapadalo. No, každopádně jsem ráda, že se to vyřídilo poměrně rychle a dostala jsem se domů včas, abych Eddieho připravila do postele. Jenom doufám, že se teď zástupce Kovacz chytne za nos a dvakrát si rozmyslí, než začne znovu otravovat slušné lidi a považovat kojení na veřejnosti za obscénní počínání.“

„Vsadím sto ku jedné, že se nepleteš. Tady je ten seznam realitních agentů v oblasti Bladesville.“

Přelétla jsem ho očima. „Než vyrazím, zavolám tam a zjistím, kdo je ten agent, kterého hledám. A od něho začnu.“

„Vezmeš s sebou Eddieho?“

„Tentokrát ne. Elsie mi nabídla, že si ho ráda vezme k sobě, a pokud se nevzbudí sám od sebe, ani o něm nebude vědět.“

„Vypadá to jako začátek skvělého vztahu.“

Ve čtvrtek v devět dopoledne jsem zavolala do té realitní kanceláře z Jackova seznamu, která se zdála být k Bladesville nejblíže. (Napadlo mě, že kdybych byla pozornější, mohla jsem se podívat na tabulku s nápisem NA PRODEJ přímo před farmou, což by byl mnohem jednodušší způsob). Nejednalo se o kancelář, která by mě zajímala, a žena, s níž jsem mluvila, zjevně netoužila po tom sdělit mi jméno konkurenční společnosti. „S

nemovitostí, o které mluvíte, vám v případě vážného zájmu můžu pomoct.“ Ale nakonec se mi přece jen podařilo ji obměkčit a dostat z ní i jméno – Městské a okresní reality – což se zdálo být pro danou oblast odpovídající. Úřednice ještě pohotově dodala naučenou formuli, že je velice ráda, že mi mohla být nápomocna.

Pak jsem zavolala do Městských a okresních realit a požádala o spojení s agentem, který měl na starosti Donaldsonovu farmu.

„U telefonu George Gleason,“ ozval se hluboký mužský hlas.

„Pane Gleasone, jmenuju se Chris Bennettová a zítra přijedu do vašeho okresu. Budete u sebe mezi polednem a jednou?“

„Samozřejmě, paní Bennettová.

Pokud jsem vás dobře pochopil, máte zájem o dům na Donaldsonově farmě.“

„Ano, mám pár otázek, které se toho objektu týkají.“

„Dobrá, budu vás očekávat.“

Popsal mi cestu a zavěsili jsme.

Přirozeně, jakmile jsem uslyšela název Městské a okresní reality, okamžitě jsem si ho zpětně vybavila v paměti z nápisu na domě.

Pozastavila jsem se nad jednou zajímavou skutečností: George Gleason mi totiž zamlčel velice důležitý detail, že mě nebude moct vzít do domu na prohlídku – bylo to stále místo činu, kde došlo k vraždě, a tedy veřejnosti nepřístupné, pokud jsem měla přesné informace – ale protože mi o koupi vůbec nešlo, výsledek rozhovoru mi bohatě stačil.

Kancelář realitní společnosti jsem našla bez problémů. Měla sídlo mezi malou bankou a prádelnou s výhledem do ulice, která jako by z oka vypadla hlavní ulici v Bladesville. Když jsem vešla dovnitř, od psacího stolu vstal ramenatý muž a s úsměvem mě přivítal.

„Paní Bennettová?“

„Ano. Díky, že jste na mě počkal.“

Posadila jsem se na židli vedle jeho stolu, která byla určena zákazníkům, zády k přední části kanceláře. „Pane Gleasone, hned na začátku se vám musím k něčemu přiznat. Nepřijela jsem za vámi jako potencionální zájemce o koupi. Potřebuju získat nějaké informace, naprosto důvěrné informace, a věřím, že vy byste mi je mohl poskytnout.“

„Pokračujte. Pozorně vás poslouchám,“ pronesl bodře.

„Nedokážu si představit, že z toho, co je mi známo, by vás mohlo něco zajímat.“

„Oba dobře víme, že v tom domě byla minulý týden spáchána vražda.“

Obličej se mu protáhl. „To byla velmi, velmi nešťastná situace.

Představte si, že dokonce ani nikdo nevěděl, že tam ta žena bydlí.

Musela to být snad nějaká squatterka nebo co.“

„To tedy rozhodně nebyla,“ uťala jsem rázně jeho výlevy. „Měla ten dům pronajatý od pana Donaldsona.

A abychom si to ujasnili, v žádném případě nemám v úmyslu dělat kvůli tomu někomu problémy. Jenom se snažím zjistit, kdo ta žena je.“

„Chápu.“ Zavřel oči a pokýval hlavou. „Teď už tomu rozumím.“

„Čemu rozumíte?“

„Fred Donaldson mi loni v létě volal a oznámil mi, že potřebuje vrátit klíč od toho domu. Kdyby se prý na ten dům chtěl někdo podívat, on to musí vědět jako první.“

„Aby ji mohl varovat, ať se rychle sbalí a zmizí.“

„Tak to vypadá, viďte? V tomhle ale prsty nemám, věřte mi.“

A já ani nevím proč, ale věřila jsem mu. Možná na mě zapůsobilo jeho upřímné překvapení, že ta zavražděná žena nebyla squatterka.

„Pan Donaldson mi řekl, že za ním přišla nějaká žena a požádala ho, jestli by jí tu farmu pronajal. To ale není oběť, která byla nalezená v domě. Je to jiná žena, která se teď pohřešuje. Tvrdila mu, že někdo místní, kdo bydlí tady v okolí, jí poradil, že ten dům je prázdný, a také jí řekl, komu patří.“

„Ten dům si pronajal někdo jiný?“

Vytáhla jsem z kabelky Susaninu fotografii a ukázala mu ji. „Pan Donaldson i jeho manželka ji svorně identifikovali jako ženu, která si dům pronajala.“

Chvíli se na ni díval a pak odmítavě zavrtěl hlavou. „V životě jsem ji neviděl.“

Slyšela jsem, jak se otevřely vchodové dveře a nějaká žena zavolala: „Ahoj, Georgi.“

Zamával hlasu za mnou, aniž by ze mě spustil oči. „Pokračujte, je to velice zajímavé.“

„Já opravdu nutně potřebuju najít člověka, kterého znala a který jí dal tip na tu prázdnou farmu. Napadlo mě, že by to klidně mohl být někdo z vaší kanceláře.“

„Skočím si na oběd, Georgi,“ ozval se za mnou pro změnu mužský hlas.

„Uvidíme se později, Larry.“

Rychle jsem se otočila a letmo zachytila pohledem muže, který odcházel. „Vidím, že vás zdržuju od oběda,“ usmála jsem se omluvně.

„Nedělejte si s tím starosti. V téhle branži se člověk může najíst tehdy, když má čas. Vraťme se k věci.

Musím vás ujistit, že v této kanceláři pracují pouze realitní zprostředkovatelé s platnou licencí, kteří by nikdy podobné jednání, jaké naznačujete, neriskovali.

Vystavovali by se tím reálnému nebezpečí, že o svou licenci přijdou. Ten dům byl úředně prohlášen z hlediska statiky za nebezpečný a tudíž neobyvatelný a Fred sám bude mít nejspíš na krku spoustu problémů za to, že ho nelegálně pronajal. A to ani nemluvím o opletačkách, které mu nastanou, až se o tom dovědí na daňovém úřadě.“

„Jsem přítelkyně rodiny té mladé dívky na fotografii. Nemám žádný zájem dostat někoho do průšvihu.

Susan je nezvěstná a všichni její blízcí jsou velice rozrušeni.

Nevíme, jestli je živá nebo mrtvá.

Ona ale zná někoho zdejšího nebo z nejbližšího okolí a nikdo z její rodiny ani její přátelé netuší, o koho se jedná. Rozhodně nepůjdu nikoho udat ani na orgány státní správy, ani na daňový úřad. Jenom potřebuju znát člověka, který ji navedl na tu prázdnou farmu.“

„Věřím vám,“ protáhl George Gleason. „Ale já tuhle ženu neznám a nic o tom nevím.“ Vrátil mi fotografii zpátky.

„Mohla bych si promluvit s ostatními lidmi z kanceláře?“

„Ale jistě. Nemám s tím nejmenší problém. Alice Konigová sedí za svým stolem. Larry Dickens právě odešel na oběd. Je tu ještě pár dalších, ale ty tu teď bohužel nenajdete. Hledáte muže nebo ženu?“

„Kéž bych to věděla.“

Vzal do ruky kousek papíru a napsal na něj jména a adresy. Poděkovala jsem mu, přešla jsem ke stolu Alice Konigové a pár minut jsem si s ní povídala. Tvrdila, že nic neví, a přestože se snažila usmívat, připadalo mi, že jsou jí mé otázky krajně nepříjemné.

Což samozřejmě ještě neznamenalo, že tím člověkem je ona.

Zatímco jsme debatovaly, George Gleason nám oznámil, že odchází na oběd. Pár minut nato jsem usoudila, že nadešel čas, abych také něco snědla. V autě na mě čekal sendvič a já už se nemohla dočkat, až se do něj zakousnu; měla jsem hlad jako vlk. Rozloučila jsem se s paní Konigovou a odešla jsem pryč.

Auto jsem zaparkovala o pár domů níž. Před realitní kanceláří jsem se na chvíli zastavila a hledala jsem v kapse klíče. Pak jsem vykročila dolů podél řady domů.

„Promiňte, prosím.“

Otočila jsem se. Vedle mě stál nějaký muž. Mohlo mu být pár let po třicítce, měl tmavé vlasy a jeho tvář mi byla vzdáleně povědomá.

„Ano?“

„Nikdy jste mě neviděla a já jsem vám tohle nikdy nedal.“ Podal mi malou čtvercovou kartičku z růžového papíru a na ní bylo cosi napsáno. „Já vám nerozumím,“

namítla jsem zmateně.

„Víc vám neřeknu.“ Otočil se, rychle odcházel nahoru ulicí ke kancelářím Městských a okresních realit a vzápětí zmizel uvnitř budovy.

Podívala jsem se na poznámku na papíře. Stálo tam Teddy Toledo a bylo připojeno telefonní číslo a adresa ve městě, jímž jsem projížděla, abych se dostala do Silvertonu a Bladesville.

Udělala jsem pár kroků zpátky k realitní kanceláři a pak jsem se zastavila. V tom okamžiku mi to došlo; muž, co mi předal kartičku se jménem, byl ten Larry, který odcházel na oběd, zatímco jsem hovořila s Georgem Gleasonem.

Určitě náš rozhovor vyslechl.

Tenhle Teddy Toledo musel být tím spojovacím článkem, který jsem hledala.

14

Seděla jsem v autě, přežvykovala jsem sendvič a zapíjela ho nízkotučným mlékem z termosky.

Mimoděk mě napadlo, jestli se náhodou zase nedopouštím nějaké obscénnosti. Podle kousku papíru na sedadle vedle mě bydlel Teddy Toledo ve Stormkillu. Jméno končilo slovem „kill“, což je typická koncovka pro bezpočet holandských měst, jako například Peekskill, a patrně to je pozůstatek po původních osídlencích údolí řeky Hudson.

Otázka zněla; mám zaklepat na dveře Teddyho Toleda sama?

Opravdu jsem vůbec netoužila po setkání s bladesvilleským šerifem, abych mu sdělila, že jsem pravděpodobně objevila stopu v případu vraždy neznámé D. D. Na druhé straně jsem ale nevěděla, co je Teddy Toledo za člověka. Jestli není nebezpečný.

Pro jistotu jsem vyhledala telefonní automat a nechala jsem vzkaz Jackovi, který zrovna nebyl u svého stolu, že jedu navštívit dům jistého pana Toleda. Na nedaleké benzinové pumpě jsem se zeptala, kudy se dostanu do Stormkillu, kde Teddy bydlel.

Byl to veliký starý dům s garsonkou nad garáží a mě napadlo, jestli právě tam není nájemníkem pan Toledo. Nejdříve jsem zkusila zazvonit u hlavních dveří domu a otevřela mi šedovlasá žena ve vlněných kalhotách a ve svetru stejné barvy. Obdařila mě zářivým úsměvem.

„Ach, vy hledáte Teddyho,“

odpověděla, když jsem jí vysvětlila účel své návštěvy. „Bydlí támhle nahoře.“ Vyšla před dům a ukázala ke garáži.

„Nevíte, jestli je doma?“

„Počkejte, myslím, že ano. Támhle je jeho auto. Neřekla bych, že by byl takhle pozdě na procházce.

Jenom jděte nahoru a zaklepejte na dveře.“

Hned jsem se cítila líp, když paní domu věděla, že jsem šla k tomu muži na návštěvu. Schody stoupající ke dveřím garsonky byly pečlivě zametené, nikde ani památka po sněhu, a stejně čistě uklizený byl i chodníček, který vedl od domu.

Přemítala jsem, jestli starost o údržbu chodníků v zadní části dvora nepatřila mezi jednu z povinností plynoucí z nájemní smlouvy. Na konci schodů bylo malé odpočívadlo; než jsem zaklepala, chvíli jsem se na něm zastavila, abych srovnala dech.

„Už běžím,“ ozvala se zevnitř rychlá odpověď a vzápětí se dveře dokořán otevřely. „Ach. Promiňte.

Očekával jsem paní

Andersenovou.“

„Dovolila mi, abych u vás zaklepala, pane Toledo.“

„Jo. Proč ne?“

„Jsem Chris Bennettová. Ráda bych –“

„Pojďte dál. Venku je pěkný mráz.“

„Děkuj u vám.“

Garsonku tvořila jediná prostorná místnost se skromným kuchyňským koutem vpravo ode dveří, se stěnou z vestavěných skříní a s otevřenými dveřmi, které vedly do malinké koupelny, což představovalo skutečně velice efektivní využití plochy, kterou poskytovala jedna dvojgaráž. Ale pouze její nepatrná část byla využívána pro skutečné bydlení. Teddy Toledo, třicátník v džínách a vytahané mikině, s blonďatým plnovousem a s břichem, které se už začínalo kulatit víc, než je zdrávo, byl opravdu umělec každým coulem, což byl mimochodem jeden z Meliných prozíravých tipů. Malířské stojany, hadry na přikrytí podlahy a nábytku, plátna a barvy zabíraly přibližně tři čtvrtiny rozlohy pokoje.

„Vy jste malíř,“ řekla jsem a rozhlížela jsem se kolem.

„Pokud vás poslali z daňového úřadu, pak se pouze zatím snažím se jím stát, pokud jste ale přišla, abyste si něco koupila, pak nezastírám, ano, jsem umělec. A všechno, co tu vidíte, je na prodej.“

„Ani jednou jste se netrefil,“

musela jsem ho zklamat, přestože jeho vystupování se mi docela zamlouvalo. „Chci se vás zeptat na Susan Starkovou.“

„Na koho?“ Odtáhl židli od malého kuchyňského stolku a nabídl mi místo.

„Na Susan Starkovou.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel. Nějaká obdivovatelka mých prací?

„Myslela jsem, že to je vaše kamarádka.“ Svlékla jsem si kabát a on ho ode mě vzal a snažil se ho vměstnat do jedné z nejpřecpanějších skříní, jakou jsem v životě viděla. „Myslela jsem, že jste to byl vy, kdo jí dal tip na Donaldsonovu farmu.“

„Kdo jste?“

„Susan se pohřešuje,“ řekla jsem.

Já ji hledám. Její rodiče jsou zoufalí, její přítel je strachy bez sebe. Chci jenom zjistit, kde je.“ Už už jsem se chystala dodat „ať živá nebo mrtvá“, ale rozmyslela jsem si to.

„To jméno jsem nikdy neslyšel a vůbec netuším, o jaké farmě mluvíte.“

Vytáhla jsem z kabelky Susaninu fotografii a podala mu ji. Chvíli ji upřeně studoval a já skoro očekávala, že jako umělec okomentuje stavbu lícních kostí, ale podal mi ji zpátky. „Je mi líto.“

„Pane Toledo, Susan si pronajala tu farmu v Bladesville asi před pěti měsíci od pana Donaldsona.

Tvrdila, že právě vy jste jí řekl, že je prázdná.“ Byla to samozřejmě lež a já lhaní nesnáším, ale svůj zdroj, realitního agenta, který mi dal Teddyho jméno a adresu, jsem prozradit nemohla.

„Ona mu řekla mé jméno?“

„Ano.“

„A řekla, že se jmenuje Susan Nějaká?“

„Nejsem si jistá, jaké jméno mu uvedla.“

„Vůbec nevím, o čem mluvíte, OK?

A nemám času nazbyt, abych ho tady mohl jen tak zbůhdarma zabíjet.

Takže pokud vám to nebude vadit –“

A vtom mi to docvaklo: ta nejistota Freda Donaldsona, jestli Susan na fotografii je ta samá žena, která si pronajala ten dům. „Pronajala si ten dům D. D.?“

„Jo, byla to D. D.,“ připustil po určité pauze, během níž se patrně rozhodoval, jestli má přiznat barvu.

„Ukažte mi ještě jednou tu fotografii.“

Podala jsem mu ji.

„Určitá podoba tu je, ale tahle dívka D. D. rozhodně není. Mají stejnou barvu vlasů a daly by se vysledovat i některé podobné rysy v obličeji.“

„Ale paní Donaldsonová byla přesvědčena, že tohle je ta osoba, které pronajali dům.“

„Možná kdybyste viděla D. D.

jenom jednou v životě a pak vám o několik měsíců později někdo zničehonic ukázal tuhle fotografii, taky byste se spletla.“

„Nevíte, co se s D. D. stalo?“

„Co tím myslíte? Je pryč? Od minulého týdne jsem ji neviděl.“

Jak člověk pozná, že ten druhý mluví pravdu? Právě jsem na Toleda vyzkoušela jednu nevinnou lež a šance, že to neodhalil, se zdála být velice reálná. Pokud opravdu nevěděl, že je D. D. po smrti, pravděpodobně neměl nic společného ani se zmizením Susan.

Pokud ale byl vrahem, který D. D.

sprovodil ze světa… „Je mrtvá,“

řekla jsem. „A je mi strašně líto, že vám to musím oznamovat právě já.“

Podíval se na mě, v jeho tváři se zračil neskrývaný šok. „Co se jí stalo?“

„Bohužel vám musím říct, že byla zavražděna.“

„D. D. někdo zabil?“

„Přesně tak.“

Zdvihl ramena a otočil ruce dlaněmi ven. „Proč?“ zeptal se, jako by to byla ta nejposlednější věc na světě, kterou by si dokázal představit, že může nastat.

„Doufala jsem, že tuhle hádanku mi pomůžete rozluštit vy.“

„Podívejte se, už ze mě nedostanete ani slovo, dokud mi neřeknete, kdo jste a jaký na té věci máte zájem.“

„Jmenuju se Christine Bennettová,“

řekla jsem. „Znám rodiče Susan Starkové.“

„V jednom kuse tady mluvíte o nějaké Susan Starkové. Kdo to k sakru je?“

„Mladá žena, která den před Silvestrem záhadně zmizela. Mám mnoho pádných důvodů se domnívat, že odjela do domu, který vlastní Fred Donaldson. Ještě před chvílí jsem byla přesvědčena, že tu farmu si pronajala ona, ačkoli vám zatím nedokážu rozumně vysvětlit, proč by to dělala. Dokonce ani nevím, jaké vazby existovaly mezi ní a D. D. Ale minulý čtvrtek si vypůjčila v Brooklynu od své kolegyně auto a řekla jí, že si udělá výlet, který bude celkem asi sto mil dlouhý, což by odpovídalo právě cestě do Bladesville a zpátky. Zdá se, že o Donaldsonově farmě věděla, ačkoli jestliže si ji nepronajala, nevím jak a proč takové informace získala. Obávám se, že to nedává moc smysl, viďte?“

„Velice málo. Pokud v životě D. D.

existovala nějaká Susan Starková, nikdy se o ní přede mnou nezmínila.“

„Můžu se vás zeptat, jak jste se znal s D. D. vy?“

„Seznámili jsme se v New Yorku asi před rokem a půl, možná před dvěma lety. Byli jsme přátelé.

Potřeboval jsem vypadnout z města a doslechl jsem se o tomhle místě, promluvil jsem si s paní Andersonovou, slovo dalo slova a stěhoval jsem se. Jsem tady už přes rok. S D. D. jsem zůstal ve stálém kontaktu, a když si jednoho dne postěžovala, že už má New Yorku po krk a taky by ráda odešla, dal jsem jí typ na tu farmu.“

Všimla jsem si, že se ani slovem nezmínil o tom, jak našel tuhle garsonku nebo kde slyšel o Donaldsonově farmě, a usoudila jsem z toho, že oba objekty mu patrně dohodil kamarád z realitní kanceláře. „Měla D. D. auto?“

zeptala jsem se. „Ne. V New Yorku si auto pořídí leda blázen, kterému nevadí, že stráví celý život za volantem, když ho bude neustále stěhovat z jedné strany ulice na druhou.“ Narážel tím na tolik kritizované střídavé omezení parkování u obrubníků kvůli čištění povrchu ulic. „Takže jste ji sem dovezl vy.“

„Myslím, že si pronajala nějaké kombi, když se sem stěhovala.“

„Jak se dostala do města, když si potřebovala nakoupit? Do centra to je dost daleko.“

„Obyčejně jsem ji tam hodil já. Čas od času jsme se scházeli. Měl jsem se u ní zastavit právě zítra.“

„Měla telefon?“

„Sotva sehnala peníze na jídlo.

Telefon si nemohla dovolit.

Dokonce i elektřinu jí odstřihli.

Bože, já pořád nemůžu uvěřit, že je mrtvá.“

„Pane Toledo –“

„Říkejte mi Teddy, OK?“

„Teddy, D. D. byla zkratka nebo plné jméno?“

„Dejte mi chvíli. Jmenovala se Delilah D. Butlerová. Její matka do ní vkládala veliké naděje, věřila, že ji úspěch nemine. Donna, myslím, bylo její prostřední jméno. D. D.

jméno Delilah nesnášela. Myslím, že trpěla pokaždé, když ho musela napsat.“

„Znáte její adresu? Než se přestěhovala sem?“

„Jo, ale je pryč už od léta. Vydržte minutku. Dám vám číslo ulice.“

Přešel ke skříni a vytáhl něco z police. „Tady. Je to na Lower East Side, což není zrovna místo, kde by se člověk zdržoval zbytečně dlouho.

Všude kolem spousta zvířat.“

Zapsala jsem si to. Lower East Side je jedna ze starších částí Manhattanu, která byla osídlena jako první. Když se civilizace začala stěhovat severněji a rodila se horní část města, staré budovy byly ponechány na pospas času a rozmarům počasí a postupně se rozpadávaly.

„Jak si vydělávala na živobytí?“

„Měl jsem z ní takový dojem, že dělala to, co ji v daný okamžik právě zaujalo. Podařilo se jí udělat pár dobrých fotek nějakých známých lidí a prodala je za celkem slušný peníze, což ji na nějakou dobu zabezpečilo.“

„Takže neměla, jak se říká, pravidelné zaměstnání.“

„Zas tak dlouho jsem ji neznal. Od chvíle, co jsme se seznámili, dělala několik různých věcí, a tohle byla jedna z nich. Pár měsíců třeba pracovala jako kurýr, jezdila po New Yorku na kole křížem krážem a doručovala různé zásilky. Pak udělala obrat o sto osmdesát stupňů a napsala o tom článek, který jí vydali v nějakém časopise. Byla to talentovaná holka, ale –“

„Ale co?“

„Něco ji žralo.“

Přesně tohle říkal Kevin o Susan.

„Netušíte, co to mohlo být?“

„To opravdu nevím. Byli jsme přátelé, ne milenci. Svěřila se mi se spoustou věcí, ale něco si přirozeně nechala pro sebe. Bylo to něco, zdálo se mi, prostě hrály v tom roli silné emoce. Dáte si pivo?“

„Ne, díky.“

Otevřel dvířka malé ledničky, vytáhl z ní láhev, v ruce se mu zaleskl chromovaný otvírák a vzápětí prohnutá zátka s krátkým syknutím spadla na podlahu. Aniž by se obtěžoval hledáním sklenice, napil se přímo z lahve. „Tady poblíž je malý pivovar. Já jsem jejich nejlepší zákazník,“ pochlubil se.

„Kolik jí bylo?“ zeptala jsem se.

„Odhadoval bych ji na třicet, plus minus.“

„Pracovala tady na nějakém projektu?“

„Měla něco v plánu.“

„A to znamená co?“

„To znamená, že přesně to mi řekla, nic víc, nic míň. Taky je možné, že zase něco psala, ale jistě to nevím.

V létě se nastěhovala do jednoho z těch pokojů v patře a udělala si z něj pracovnu, měla tam starý mechanický psací stroj, který používala. Když se ale ochladilo, musela se přestěhovat do kuchyně, kde byla kamna na dřevo. Byla to jediná místnost, kde se dalo zatopit.

Možná si tam přenesla i psací stroj, ale tvrdit to nemůžu. Byl jsem se tam podívat, ale ten pokoj byl tak přecpaný všelijakými zbytečnostmi a odpadem, že vám teď ani neřeknu, co tam opravdu měla.“

„Takže měla něco v plánu,“

opakovala jsem zamyšleně.

„Tak mi to řekla.“

„Jaký jste z toho měl dojem? Bylo to něco, na čem by mohla vydělat peníze? Nebo to měl být akt pomsty? Proslavilo by ji to?“

„Myslím si, že D. D. na penězích nezáleželo. Byla schopná si vydělat dost na to, aby přežila, a to jí stačilo. A jestli se jí někdy zastesklo po drahém oblečení a třpytivých špercích, to já nevím, ale nevypadalo to tak. Takže si myslím, že o penězích to nebylo. Možná se jí zalíbila sláva. Při fotografování celebrit k ní určitě přičichla a takový mladý holce to mohlo zamotat hlavu. Možná se rozhodla, že se stane jednou z nich, ale neumím vám vysvětlit, jak toho chtěla dosáhnout.“

„A co pomsta? Byla na někoho naštvaná? Neudělal jí něco nebo neurazil ji jeden z těch lidí, pro něž pracovala? Nebo nějaký muž, kterého znala?“

„Chcete po mně, abych spekuloval,“

podíval se na mě Teddy, když postavil láhev piva na stůl. „Byla to ženská, kterou jsem moc dobře neznal, než se sem loni v létě přistěhovala. Měl jsem ji rád.

Občas jsme spolu zašli ve městě něco sníst nebo jsme vyrazili ke mně na venkov. Nikdy jsem se ale nesetkal s žádným z jejích přátel, nikdy jsem ji neslyšel mluvit o bratrovi nebo sestře. Víte, co? Mám dojem, že ty fotky prodala časopisu Cool.“

„To je aspoň něco,“ poznamenala jsem vděčně.

„Nebo to možná byl článek. Už si opravdu nevzpomínám.

„Máte tady telefon?“

„Samozřejmě.“ Ukázal paží s nataženým ukazovákem.

Šla jsem tam a opsala si číslo. Pak jsem mu napsala své. „Nezmínila se D. D. o tom, že by se plán, který nosila v hlavě, měl uskutečnit na Silvestra?“

Přemýšlel o tom. „Nevzpomínám si, že by někdy o něčem podobném mluvila, ale pravdou je, že mě upozorňovala, abych se kolem silvestra u ní nezastavoval.“

„Očekávala společnost?“

„S tím se mi nepochlubila. Když jsem ji ale minulý týden vysadil u baráku – bylo to myslím ve středu –řekla, abych za ní přes víkend nechodil. Občas jsem se tam ukázal, ale sám teď mám práce nad hlavu, jinak už bych se za ní vypravil. Už je to přes týden.“

Středa je den, kdy měl Kevin podle své verze dovézt Susan k domu Starkových. Ve čtvrtek přijala nabídku Jill Bradyové, že si půjčí její auto. Že by ji D. D. Butlerová očekávala?

Podala jsem Teddymu papír se svým jménem a telefonním číslem.

Podíval se na něj. „Počkejte moment,“ zarazil se náhle. „Víte, opravdu teď nejsem schopen jasně uvažovat. D. D. nosila kabelku velikou jako lodní kufr. Musela v ní přece mít nějaký průkaz totožnosti a telefonní čísla na všechny, co znala.

Proč se na to potom ptáte mě?“

„V domě se nenašla žádná kabelka, žádný průkaz, prostě vůbec nic.“

„Chcete říct, že vrah to všechno odnesl?“

„Vypadá to tak.“

„Proč by to dělal?“

„Podle šerifa počítal s tím, že právě v zimě se zájemci, kteří by si rádi farmu prohlédli, rozhodně nepohrnou. A proto by při troše štěstí tělo nemusel nikdo objevit několik měsíců a po takové době by to velice ztížilo identifikaci.“

„Já jsem se tam ale stavoval každý týden.“

„Pak o tom ten vrah nevěděl.“

Ledaže by tím vrahem byl sám Teddy. A potom, co D. D. zabil a zbavil se všech jejích věcí, se prostě rozhodl, že už se za ní nezastaví. Už nikdy.

15

„Takže tenhle Teddy Toledo jí sehnal bydlení na Donaldsonově farmě a čas od času ji dovezl do města na nákupy, aby neumřela hlady.“ Jack do sebe s chutí házel pozdní večeři – určitě mu ve škole pěkně vyhládlo – zatímco já jsem dokončila své vyprávění.

„Pokud neřekl její jméno někomu v místní prodejně v Bladesville, mohl být jediným člověkem v okruhu padesáti mil s výjimkou D’Agatiových, kdo věděl, co byla ta dívka zač a kde bydlela.“

„Skvělé. A pak se tam dneska odpoledne zčistajasna objevíš ty a vypadá to, že jsi druhý člověk v okruhu padesáti mil, kdo o D. D.

něco ví. A ona je mrtvá.“

„Mluvíš, jako bys ho řadil mezi podezřelé.“

„To máš zatracenou pravdu, že je ten chlap podezřelý. Sehnal té dívce bydlení na farmě, ale ona to nesmí nikomu prozradit, protože zdržovat se tam je nelegální. Nedostává žádnou poštu. Neplatí žádné účty za vodu, elektřinu nebo teplo. Nemá auto, takže on je její jediná možnost, jak se dopravit z místa na místo. Nemůže zavolat o pomoc, protože nemá telefon. Ještě si myslíš, že není podezřelý?“

„Působil na mě dojmem docela milého chlapíka,“ namítla jsem chabě. Koneckonců, strávila jsem s ním o samotě dobrou půlhodinku a vůbec se mi nelíbila představa, že tím člověkem, který D. D.

Butlerovou tak surově zmlátil a nakonec zavraždil, byl právě on.

„Tohle jsou nejlíp rozdaný karty, co jsem kdy viděl,“ pokračoval Jack zaníceně. „Nikdo kromě tebe ho s domem vůbec nespojuje. Sama jsi řekla, že podle Freda Donaldsona uvedla ta dívka nápadně podezřelé jméno, když si pronajímala dům.“

„To je pravda.“

„A že tě ten chlápek z realitní kanceláře přivedl na Toledovu stopu, byla čirá náhoda. Kdyby se tam zastavili lidé z šerifovy kanceláře, k čemuž ovšem neměli žádný zvláštní důvod, pravděpodobně by jim neřekl nic.“

Souhlasila jsem s ním. „Ať je to jak chce, mám tady adresu nějaké garsonky nevalné úrovně, kde D. D.

Butlerová bydlela, než se přestěhovala do Bladesville.

Pochybuju o tom, že by ji tam vyhledal spolek pro pomoc lidem, kteří procházejí těžkou životní situací, a stejně tak nevím, jestli je to to pravé místo, kde se člověk důvěrně stýká se sousedy.“

„A já zase nevím, jestli je to to pravé místo, které bys chtěla navštívit neozbrojená,“ opáčil Jack, když se podíval na adresu. „Ne, neber mě vážně,“ dodal rychle, „samozřejmě si dělám legraci. Ale každopádně to není zrovna noblesní čtvrť.“

„Přesně ten samý obrázek jsem si vytvořila při Teddyho vyprávění.“

„Ach, už zase ten Teddy. Už se nedivím, že ho nepodezříváš.“

Usmála jsem se. „Máš pravdu, že měl ideální příležitost, zvlášť jestli udržoval v tajnosti místo jejího pobytu a ona sama se nedostala dál než kousek po silnici k domu D’Agatiových. Ale chybí tu motiv, Jacku. A on mi dal za pravdu, že něco plánovala.“

„Co plánovala?“

„To nevěděl a ona mu to neprozradila. Říkejme tomu intuice.

A upozorňovala ho, aby k ní nejezdil přes víkend na Silvestra.“

„Hm.“

Jakmile jsem uslyšela to citoslovce, věděla jsem, že jsem zahrála na správnou strunu. „Dobře. Naposled, kdy ji viděl nebo kdy připouští, že ji viděl, byla středa před Silvestrem. To je den, kdy Susan vystoupila –“

„Údajně.“

„Údajně vystoupila z Kevinova auta před domem Starkových. A tu noc nebo následujícího dne si vypůjčila auto Jill Bradyové, aby se vydala na výlet o celkové délce přibližně sto mil. Zní to skoro tak, jako by D.

D. Susan očekávala.“

„A my nevíme proč.“

„My ani nevíme, jestli to tak vůbec proběhlo. Ale ať už se stalo cokoli, jedna věc je jistá – tu farmu si nepronajala Susan, ale D. D.“

„Takže je možné,“ poznamenal Jack, když si vzal list čistého papíru a začal ho skládat tak, jak to vždycky dělává, „že Susan a D. D. se nikdy nesetkaly nebo se aspoň nesetkaly nikdy před Silvestrem.“

„To je určitě možné.“

„Což by mohlo znamenat, že Susan zjistila, kde D. D. bydlí, úplně stejným způsobem, jako tys našla tu farmu; spoustě lidí položila spousty otázek.“

„S tím rozdílem, že ona hledala D.

D., zatímco já Susan.“

„Takže proč hledala D. D.?“

„To je to, oč tu běží.“

„Mluvíš ústy klasika. Už se těšíš, až se vrátíš zpátky do práce?“

Mou pracovní náplní byly semináře poezie, takže jeho poznámka nebyla vůbec přehnaná. „Myslím, že jo.

Elsie by mi snad byla schopná i zaplatit za to, abych u ní Eddieho nechávala. Vypadá to, že ti dva si náramně padli do noty a celé odpoledne bavili jeden druhého.“

„Co může být lepšího?

Mimochodem, předala jsi všechny tyhle informace Arnoldovi?“

„Volala jsem mu, když jsem přijela domů, ale nechytla jsem ho.

Promluvím si s ním zítra.“

„Dobře, ty si promluvíš s Arnoldem a já zavolám na okrsek, kam spadají Starkovi, a budu je informovat o tom, co jsi zjistila. Detektiv, kterému byl případ přidělený, by měl skákat radostí až do stropu; spis se mu utěšeně plní novými materiály a on pro to nemusel hnout ani prstem.“

„Super. Ať si to s policií v Bladesville a v Silvertonu vyřídí sami. V životě už ty venkovské zabedněnce nechci ani vidět.“

„Chápu a sdílím tvé rozhořčení, miláčku. A navíc jistě nechceš ranit jejich útlocitné povahy tím, že jim položíš na stůl skvělé výsledky svého pátrání, zatímco oni se nestarají o nic jiného, než že pořádají zátahy na kojící matky.“

„Přesně tak.“

„No nic, jsi na hony před nimi, což oni nejspíš nečekají, ale nás zasvěcené to vůbec nepřekvapuje.

Jenom na sebe dávej pozor, OK?

Strávit odpoledne s potencionálním vrahem je nebezpečná hra s ohněm.

Jistě víš, o čem mluvím.

Nezapomínej na Eddieho budoucnost.“

„Na nic jiného nemyslím.“

Rozhodně jsem nepřeháněla.

V pátek dopoledne jsem volala Arnoldovi, ale nezastihla | jsem ho v kanceláři. Vzala jsem do ruky telefonní seznam ] Manhattanu a hledala časopis Cool. Nic jsem nenašla. Lehce mě zamrazilo.

Možná mi Teddy lhal, aby mě odradil od další snahy. Mohla jsem mu zavolat a ověřit si to jméno, ale při rozhovoru s ním jsem nabyla dojmu, že j jako většina umělců patří mezi noční ptáky a ráno si asi rád přispí, takže by ho mé buzení po telefonu jistě nepotěšilo. Položila jsem si seznam na klín a prstem sjížděla dolů po jednotlivých odkazech, které začínaly na Cool.

Byly tam názvy jako Cool Air, Cool Cars, Cool Clothes, Cool HarryJ., Inc., Cool Sound a Cool Times.

Rozhodla jsem se vyzkoušet to poslední číslo.

Na druhém konci se ozval zvonivý mladý hlas: „Dobré ráno, Cool Times.“

„Dovolala jsem se do redakce časopisu?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, paní. Jak vám můžu pomoct?“

„Pokouším se najít člověka, kterému váš časopis nedávno něco publikoval.“

„Moment, prosím. Přepojím vás.“

Další hlas se ohlásil: „Billy Luft.“

„Pane Lufte, jmenuju se Christine Bennettová. Snažím se vystopovat D. D. Butlerovou. Nedávno jí něco vyšlo ve vašem časopise.“

„D. D., jo, vzpomínám si, přinesla nějaké fotografie s návrhem na originální fotoesej. Velice slušná práce. Dostali jsme na to spoustu pochvalných komentářů.“

„Znáte její adresu?“

„Ale jen tu starou.“ Přečetl mi ji.

Byla stejná jako ta, kterou mi dal Teddy Toledo. „Myslím, že už tam nebydlí. Říkala něco o tom, že se chce přestěhovat, ale novou adresu mi nedala.“

„Má nějakého agenta nebo manažera?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Pracuje sama. Seznámili jsme se a tak jsme se vlastně dali dohromady.

Jestli s ní budete mluvit, vzkažte jí, že jestli má něco dalšího, vezmu to od ní.“

Rozhodla jsem se, že si raději nechám pro sebe to, jaký ji potkal osud. „Znáte některé z jejích přátel?

Víte, opravdu mi hodně záleží na tom, abych ji našla.“

„Jednou jsem ji viděl s chlápkem jménem Harlow Sugar.“

„Sugar?“

„Jo. Ten, co si dáváte do kávy.

Číslo na něj nemám, ale myslím, že v seznamu moc takových jmen nenajdete.“

„Děkuju, pane Lufte.“

„Není zač. Víte, něco vám řeknu.

‚Pane‘ mě nikdo neoslovil od doby, kdy mi bylo dvanáct.“

Sotva jsem zavěsila, volal Jack. „V

autě Jill Bradyové se našly Susaniny otisky. Ale moc jich nebylo. Většinu času asi měla navlečené rukavice.“

„Ještě někoho jiného?“

„Pravděpodobně Jilliny. Odmítla si nechat sejmout otisky. Tak jako tak, žádné z ostatních otisků nepatří nikomu z evidovaných v registrech.“

„Takže nikdo ze známých zločinců to auto v poslední době neřídil.“

„Bez rukavic určitě ne.“

„To jsme se toho moc nedověděli.

Moment, slyším nějaký pláč.“

„Tak běž a ujmi se své role.“

Kojila jsem Eddieho, když zazvonil telefon. Sevřela jsem ho v náručí a opřela jsem se o židli, když jsem vstávala; abych mohla zvednout sluchátko.

„Chris? Tady Arnold.“

„Arnolde, od včerejška se ti snažím dovolat. Mám několik novinek, o které bych se s tebou ráda podělila.“

„Ještě než začneš, musím ti něco říct.“ Jeho hlas zněl velice zasmušile a já sebou mimoděk trhla, protože jsem očekávala tu nejhorší zprávu. „Není to pro mě snadné. V

případu Susan Starkové se objevilo několik závažných skutečností a z toho důvodu tě musím požádat, abys veškeré vyšetřování zastavila.“

„Nechápu tě. Našlo se snad její tělo?“

„Susan se včera vrátila domů. Je živá, je v pořádku a všichni jsme si oddechli, že ji zase vidíme.“

„Pak ale –“

„Obávám se, že je nyní hlavní podezřelou v případu vraždy ženy v Bladesville.“

„Už byla obviněna?“

„Je to jenom otázka času. Její otisky se v domě našly a to ji prokazatelně váže k místu činu. Já ji budu zastupovat, a tak tě musím požádat, abys přerušila veškeré aktivity, které jsi dosud v té věci vyvíjela, a abys dál nic nepodnikala.“

„Arnolde, nevím, jak na to mám reagovat.“

„Chris, promluvíme si o tom, až bude po všem. Susan nezabila ani tu ženu, ani nikoho jiného, ale ti zaostalí venkovští balíci z místní policejní stanice nemají žádného podezřelého, jinými slovy nemají na koho to navléct. Oni dokonce stále ani netuší, kdo ta žena je.“

Já to vím,“ řekla jsem suše.

„Možná si myslíš, že to víš, ale je to mnohem komplikovanější, než jak se to zvenčí jeví.“

„Nevím, co na to říct,“ zopakovala jsem.

„Nejlepší bude na celou věc zapomenout. Dobře vím, že sis dělala o Susan starosti jako my všichni. Ale pochop, ona je teď v bezpečí a zdravá a mě teď čeká spousta práce, abych se postaral o to, že nebude neprávem usvědčena ze strašného zločinu.“

„Chápu,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a cítila jsem se na dně jako už dlouho ne.

„Ještě to probereme, Chrissie. Věř mi, není v tom nic osobního.“

„Arnolde, dejme tomu, že můžu dokázat, že je nevinná.“

„Nepřeju si, aby ses v tom případu jakkoli angažovala. OK?“

„OK.“

Eddie se nasytil a já si ho opatrně posunula výš na rameno, k čemuž jsem potřebovala dvě ruce.

Rozloučila jsem se.

Potom, co jsem Eddieho přebalila, jsem ho vzala do náručí, posadila jsem se do houpacího křesla a přituleni k sobě jsme dlouhé minuty odpočívali. Arnold není přesvědčený o Susanině nevině. Z

jakého jiného důvodu by odmítl mou nabídku, že se ji pokusím očistit? Bál se toho, že čím víc se do případu ponořím, čím víc informací zjistím, tím víc bude vyplouvat její vina na povrch. V

této chvíli už jistě Arnoldovi vysvětlila, jaké měla vazby na D. D.

Butlerovou a co se mezi nimi stalo, že se tak narychlo uskutečnilo jejich setkání. Tohle všechno jsem se já mohla zatím jenom dohadovat.

Musím ale přiznat, že mě Arnoldův postoj zarmoutil. Bylo mi elegantně, leč rezolutně dáno na srozuměnou, že mám dát ruce pryč od případu, který byl nejen zajímavý, ale i naléhavý a životně důležitý. A i když se Susan objevila, případ samotný, přestože se podmínky poněkud změnily, zůstal neméně zajímavý a neméně naléhavý a důležitý. Chtěla jsem zůstat jeho součástí a nedokázala jsem se ubránit hryzavému pocitu zklamání.

„Ach, Eddie,“ povzdechla jsem si a láskyplně jsem se podívala na svého syna, který bezstarostně oddechoval na mém rameni, „tvůj život je tak jednoduchý. Dostaneš, co chceš a kdy to chceš, a stačí ti, aby ses jenom usmál a každý je štěstím bez sebe. Tobě nikdy nikdo neřekne ne.“

Odpovědí mi bylo lehké zaškubání, které mu projelo uvolněným tělíčkem, a tichý zvuk, který unikl pootevřenými rtíky.

Zničehonic mi spadla do klína spousta volného času. Naložila jsem do pračky dávku dětského prádla a uklidila jsem kolem domu.

Po obědě jsem si sedla k novinám.

Zazvonil telefon, a když jsem už potřetí volajícímu vysvětlila, že opravdu nepotřebuju služby burzovního makléře, zavěsila jsem a oči mi padly na otevřený poznámkový blok. Harlow Sugar.

Ten muž z Cool Times řekl, že jednou viděl D. D. Butlerovou s mužem, který se nějak zvláštně jmenoval.

Vytáhla jsem manhattanský telefonní seznam, abych se podívala po jménu Sugar. K mému překvapení jich tam bylo několik, ale jenom jeden z nich se jmenoval Harlow.

Vytočila jsem jeho číslo.

„Jo?“ ozval se mužský hlas.

„Pan Sugar?“

„Na drátě.“

Jmenuju se Christine Bennettová.

Pokouším se najít jednu z vašich kamarádek, D. D. Butlerovou.“

„D. D., jo. Odstěhovala se.“

„Takže ji znáte.“

„Znám ji už roky. Možná ještě déle.“

„Nevíte, odkud pochází?“ zeptala jsem se a vzala jsem do ruky pero.

„Já to nechápu. Nejdřív chcete vědět, kam se přestěhovala, a teď zase odkud je. Tak co teda chcete?“

„Odkud přišla. Ještě předtím, než bydlela na Lower East Side.“

„Nebude vám vadit, když budu mít jednu všetečnou otázku? O co se tady jedná?“

„Pane Sugare, jste její kamarád?“

„No jistě že jsem její kamarád.

Znám D. D. od té doby, kdy jí bylo možná dvacet. Je to dostatečně dlouho na to, abyste mi věřila?“

„Ano, to je. Pane Sugare, D. D. se stalo něco velice zlého.“

„Pokračujte,“ řekl sklesle, jako by tušil, co přijde.

„Zemřela. Její tělo se našlo v jednom městě na severu.“

„Co se to tady sakra děje?“ vybuchl vzrušeně. „Kdo jste, madam?

Zčistajasna mi zavoláte, dáváte mi spoustu šílených otázek a nakonec z vás vyleze, že D. D. je po smrti.

Kde jste vůbec sehnala mé jméno?

A co s tím máte společného?“

„Vaše jméno mám od Billyho Lufta z časopisu Cool Times.

„O nikom takovém jsem v životě neslyšel.“

„Řekl mi, že vás jednou s D. D.

potkal.“

„Aha, tenhle. Jo, jednou jsme se viděli. Ten chlápek nosil košili rozepnutou až k pupku a kolem krku měl omotaných dobrých pět metrů zlatých řetězů tlustých jako malíček.

Vím, koho máte na mysli. A kdo jste vy?“

„To je složité.“

„Nepředpokládal jsem, že to bude jednoduché. Poslouchám, vás.“

„Jmenuju se Chris. Chris Bennettová. Jedna dívka, kterou znám, zmizela v době kolem Silvestra. Začala jsem ji hledat a stopa mě zavedla na sever proti proudu Hudsonu do jednoho starého domu. Tam jsem našla tělo D. D.“

„Ale vaší přítelkyně ne.“

„Ne, mé přítelkyně ne. Ale vím, že mezi D. D. a mladou ženou, kterou hledám, existuje nějaká spojitost.“

„A ten čmuchal z Cool Times vám dal mé jméno a vy si myslíte, že vám můžu pomoct.“

„Ano. Jméno D. D. jsem vypátrala teprve včera. Nevím vůbec nic o tom, kdo je, odkud je a proč ji někdo potřeboval zabít.“

„Zabít ji? Tak moment. Před chvílí jste řekla, že je mrtvá, ale o tom, že ji někdo zabil, nepadlo ani slovo.“

„Někdo ji zabil.“

Na půl úst si ulevil nějakou oplzlou nadávkou. „Takže vy vlastně hlavně hledáte člověka, který ji zavraždil.“

„Přesně tak.“

„V tom vám bohužel nepomůžu.

Byla to skvělá holka. Rozhodně si nežila na vysoké noze, ale nemyslím si, že by byla škrob nebo že by se k někomu chovala odměřeně.“

„Nedaří se mi vypátrat její rodinu, pane Sugare. Nevíte, odkud přišla?

Kam chodila do školy? Neznáte nějaké místo, kde by třeba určitou dobu pracovala?“

„V osmdesátých letech, možná i na začátku devadesátých pracovala pár let pro jistou pojišťovací společnost, ale vedení se pak rozhodlo opustit město a ona s nimi neodešla. Kde jsou teď, už si nevzpomínám. Ale odkud je ona, to vím přesně, protože jsem ji jednou vezl domů a přespal jsem tam.

Jedna věc je jistá, určitě to nebylo proti proudu Hudsonu.“

„Mohl byste být konkrétnější?“

„Nějaké městečko v New Jersey.

Počkejte moment. Přijdu na to. No, mám to na jazyku.“ Téměř jsem nedýchala. „Říká vám něco Paramus?“

Netušila jsem, jak mám na takovou otázku odpovědět. „To je to místo, kde žili její rodiče?“

„Jo. Není to příliš daleko od mostu.“

„Vzpomenete si na křestní jméno jejího otce?“

„Ne.“

„Jak vycházela s rodiči?“

„Jak většinou vychází mladí se svými rodiči?“

„Znamená to, že s nimi nevycházela?“

„Znamená to, že spolu vycházeli v pohodě. Snažila se. Byli to příjemní lidé, ale možná trochu staromódní.

Bylo těžké vytvořit si k nim vztah.

Ale jak říkám, byli v pohodě.“

„Pane Sugare, proč D. D. odjela z New Yorku a přestěhovala se na sever?“

„Hledala klid a mír. Jako každý jiný.“

„Pracovala na něčem? Psala knihu?

Skládala symfonii?“

„Líbíte se mi.“ V jeho hlase zazněl smích. „Máte smysl pro humor. Jste inteligentní. Myslím, že jste to trefila. Možná něco psala. Jednou jí už nějakou povídku vydali. Pravda, je to trochu drsné čtení, ale zajímavé. Byla to ženská, která dokázala být sama sebou.

Nepotřebovala kolem sebe davy lidí, aby něco vytvořila. Abyste mě špatně nepochopila, pro tu pojišťovací společnost pracovala ráda, ale především chtěla psát.“

„Dověděla jsem se, že taky udělala nějaké fotografie, které vyšly v jednom časopise.“

„Její talent se nerozvíjel pouze jedním směrem.“

Nebyla jsem si jistá, jestli jeho mnohoznačná poznámka nebyla myšlena jako vtip. „Řekl jste, že jí vydali povídku. Nevíte, kde bych ji mohla sehnat?“

„Mám ji tady u sebe. Když mi dáte svou adresu, hodím vám kopii dneska do pošty.“

Nadiktovala jsem mu ji.

„V pondělí to tam máte.“

„Děkuju vám, pane Sugare. Cením si vaší pomoci.“

„Bylo mi potěšením, madam.“

16

Teď přede mnou stál opravdu zásadní problém. Znala jsem rodinu D. D. Butlerové a víceméně jsem věděla, kde ty lidi najdu, ale nechtěla jsem to být právě já, kdo jim oznámí, že jejich dcera je mrtvá. Navíc dneska už bylo tak jako tak pozdě něco podnikat. Eddie se co nevidět probudí a po pravidelné dávce mléka ve dvě odpoledne se mu určitě nebude chtít spát. Dneska jsme ještě nebyli venku, takže jsem si řekla, že krátká procházka na svěžím chladném vzduchu nám oběma může jenom prospět. Ale ještě před tím, než se začneme věnovat jeden druhému, jsem se rozhodla zjistit, jestli máme telefonní seznam i pro město Paramus.

V přízemí máme seznamy všech pěti newyorských čtvrtí a také westchesterské oblasti, kde bydlíme, ale v pracovně v prvním patře skladuje Jack ještě další seznamy. Vyběhla jsem po schodech nahoru a otevřela jsem skříň, kde na dně leželo několik seznamů naskládaných do komínku. Třetí svazek odspodu zahrnoval i oblast Bergen County, New Jersey.

Příjmení Butler zabíralo jeden a půl sloupce, ale k mému překvapení pouze čtyři rodiny bydlely v Paramusu. Opsala jsem si čísla a stihla jsem to dokončit právě v okamžiku, kdy se z postýlky ozvalo první rozespalé zakňourání mého syna.

Bylo kolem třetí, když jsme se konečně dostali ven. Sníh z příjezdové cesty byl čistě odmetený, takže jsem bez většího úsilí dotlačila kočárek až k obrubníku, kde jsem přece jen musela trochu přidat na síle, abych zdolala hromadu zmrzlého sněhu.

Jakmile jsem byla na silnici, čekala mě už jenom příjemná procházka.

Oakwood naštěstí patří mezi města, která se o blaho svých občanů dokážou vzorně postarat. V noci, když sněží, nás sice často vzbudí hluk sněžných pluhů projíždějících ulicí, ale vědomí, že ulice budou sjízdné a nezmizí pod přívaly sněhu, nám narušený spánek vynahradí.

Chvíli jsem si povídala s dvěma sousedkami, které byly také na procházce s dětmi, a pomalu jsem obešla náš blok kolem dokola. Čas od času jsem se naklonila k Eddiemu, abych s ním také prohodila pár slov, a viděla jsem, jak mu na čerstvém vzduchu krásně zčervenaly tvářičky. Když jsem přicházela k domu, všimla jsem si, že na Melině příjezdové cestě stojí její auto, ale rozhodla jsem se, že ji nebudu otravovat. Teď, když začala znovu učit na plný úvazek, měla každé odpoledne plné ruce práce a já jsem se dokázala vcítit do její potřeby strávit pár chvil s dětmi, nehledě na to, že ji jako každou zaměstnanou ženu čeká ještě spousta povinností kolem domácnosti.

„Půjdeme domů, Eddie?“ zeptala jsem svého synka, ale ten na mě jenom nechápavě vykulil oči. S

námahou jsem přetáhla kočárek přes nahrnutou sněhovou hradbu na příjezdovou cestu a pokračovala jsem nahoru k domu.

Papír se čtyřmi jmény a čtyřmi telefonními čísly ležel vedle telefonu. Položila jsem sedačku s Eddiem na kuchyňský stůl, aby mě mohl sledovat, a zavolala jsem na první číslo ze seznamu.

Sluchátko zvedla žena.

„Paní Butlerová?“ zeptala jsem se.

„Ano.“

Je doma D. D.?“

„Prosím?“

„D. D. Butlerová. Copak tohle není její číslo?“

„Jsem Butlerová, ale žádná D. D.

tady nebydlí.“

„Promiňte. Děkuju.“ A vyškrtla jsem ji ze seznamu.

Na druhém čísle se ozvalo malé děvče a hned z prvních slov jsem vycítila, že to opět není to, co hledám, ale přesto jsem se zeptala.

„Kdo?“

„D. D.,“ zopakovala jsem. „D. D.

Butlerová.“

„Jmenuju se Sharon.“

Je D. D. doma?“

„Neznám žádnou D. D.“

Poděkovala jsem jí a zavěsila jsem.

I na třetí zavolání zvedla telefon žena. Položila jsem jí stejnou otázku.

„Chcete s ní mluvit?“

„Ano, prosím.“

„Ale D. D. se mi už nějaký čas neozvala. Jste její kamarádka?“

„Setkaly jsme se,“ odpověděla jsem neurčitě a necítila jsem se právě nejlíp.

„No, už v létě odjela někam na sever. Řekla nám, že bude žít v New England, v New Hampshire nebo tam někde. Nějakou chvíli jsme spolu nemluvily. Volala na Vánoce, ale to už je dva týdny.“

„Aha, takže vám čas od času volala.“

„No, jednou dvakrát do měsíce. Ale číslo vám dát nemůžu. Tam, kde teď bydlí, nemá telefon. A dokonce jí ani nedoručují poštu, ačkoli vůbec nechápu proč. Můžu vám nějak pomoct?“

„Paní Butlerová, můžu za vámi přijet, abychom si promluvily?“

„Se mnou? Proč se mnou chcete mluvit?“

„Nezdržím vás dlouho. Co třeba zítra?“ nadhodila jsem rychle, abych se vyhnula přímé odpovědi.

„No, myslím, že budu doma. Jak jste říkala, že se jmenujete?“

„Chris Bennettová. Můžu se tedy zastavit kolem jedné?“

„Ano, proč ne?“ odpověděla.

Což nevyhnutelně znamenalo, že to nakonec opravdu budu já, kdo jí oznámí tu strašnou zprávu, ale když jsem o tom tak přemítala, usoudila jsem, že pro ni snad bude lepší, když si ji poslechne ode mne než z úst neosobního příslušníka policie.

Celou událost jsem vyprávěla Jackovi, když jsme seděli v kuchyni za stolem. Byl pátek, takže se vrátil domů v rozumnou hodinu a mohli jsme povečeřet spolu.

„Koukám, že tě Arnold pěkně naštval,“ poznamenal. „Víš, neměla bys to brát osobně. Pokud zastupuje nějakého klienta, musí udělat všechno, co je v jeho silách, aby ho ochránil. To je otázka profesionální cti.“

„Já vím a v jednom kuse si to opakuju a snažím se najít jednoduché vysvětlení, ale není to nic platné. Pořád to bolí. Jacku, z toho jasně vyplývá, že Arnold je přesvědčený, že je do toho Susan zapletená.“

„Tak to být nemusí. Možná se dověděl o nějakém důkazu, který by ji mohl postavit do špatného světla, a neexistuje žádný jednoduchý způsob, jak ho elegantně obejít.

Znáš tu historku o chlapíkovi, který se mohl zbavit obvinění z vraždy, ale musel by přiznat, že strávil noc s jinou ženou. Ten člověk se dostal do bezvýchodné situace a ať už zvolí jakoukoli možnost, způsobí problémy buď sobě, nebo někomu jinému.“

Tohle vysvětlení jsem nemohla přijmout. Na to byl Arnold příliš mazaný. Musel zjistit o Susan něco mnohem horšího – a co by to mohlo být jiného než vražda?

„Každopádně,“ pokračovala jsem, „jsem mluvila s tím mužem, co má to zvláštní jméno – Harlow Sugar –a ten mě přivedl k rodině D. D.

Butlerové. Zítra se tam chystám zajet a její matce budu muset mimo jiné oznámit, že D. D. je po smrti.“

„Víš určitě, že se do toho chceš pustit?“

„Moc se mi nechce, ale nemám jinou možnost. Myslím, že to ode mne přijme líp, než když jí u dveří zazvoní policajt. Nebo kdyby jí zavolali lidé z Bladesville, kteří nejsou zrovna zářným příkladem lidského soucitu a porozumění.

Usmál se. „To je fakt.“

„Ten Harlow Sugar tvrdil, že D. D.

něco psala. Teddy Toledo mi řekl o nějakých věcech, které D. D.

publikovali. Pokud na té chalupě pracovala na knize, zajímalo by mě, kde je teď. Tys o žádné ručně psané verzi neslyšel, že ne?“

„Možná ji dokončila a poslala vydavateli.“

„Možná ji odnesl vrah.“

„Nebo vražedkyně.“

„Ano.“

„Možná,“ odtušil Jack; nápad, který se mu zrodil v hlavě, se mu očividně zamlouval, „to byl jeden z těch románů s reálnými osobami, jejichž jména byla pozměněna, takže to vypadá jako fikce, ale skuteční hrdinové se v nich bezpečně poznají.“

„Román ‚á clef.“

„A skutečný člověk, který se skrývá zajednou z těch postav, měl na Silvestra s D. D. schůzku.“

Která vyústila ve vraždu.

„Zapomněla jsem ještě na něco: D.

D. matce lhala. Tvrdila jí, že odjíždí do New England, ale údolí řeky Hudson ve státu New York a New England se dají sotva zaměnit.

Matka doslova řekla: ‚New Hampshire nebo tam někde.“‚

„Možná nechtěla, aby za ní jezdili.

Pokud bydlí v New Jersey, pravděpodobně mají auto. A podniknout výlet do Bladesville by nezabralo moc času.“

„To je pravda. Asi by byli zklamaní, kdyby uviděli, v jakých podmínkách žije jejich dcera.“

„Nebo by se mohli objevit v nesprávnou chvíli,“ nadhodil Jack, což bylo více k věci. „Neměla telefon. Takže neměli žádnou možnost jí zavolat a ohlásit se s plánovanou návštěvou.“

„Čímž by mohli překazit všechno, co zamýšlela,“ dokončila jsem jeho myšlenku. „Zítra vezmu Eddieho s sebou, Jacku, abys měl čas na práci.“

„Mně vůbec nevadí. Naopak. Rád ho pohlídám.“

„Určitě?“

„No jistě. Už se těším, jak spolu prožijeme den doma úplně sami.“

To byla rajská hudba pro mé uši.

Z Paramusu se vyklubalo středně veliké městečko, přeplněné obchodními domy newyorského stylu a spoustou krásných vil na tichých ulicích. Naplánovali jsme s Jackem nejvhodnější trasu cesty, takže jsem se dostala k hledanému domu přibližně ve stejný čas, jak jsem předpokládala. Naprosto jistě jsem věděla, že Butlerovi o smrti D.

D. ještě informováni nebyli. Jack oznámil její jméno na posádku brooklynského detektivního okrsku už včera, ale jediné, co v té chvíli věděl, bylo právě jenom to jméno.

Někdo samozřejmě mohl zavolat na úřad šerifa v Bladesville, ale nevěřila jsem, že se jim podařilo rodinu D. D. lokalizovat. Jestliže neměla žádný policejní záznam, byla to prostě jedna z mnoha bezejmenných lidských bytostí, která zmizela.

Nechala jsem auto stát před dvoupodlažním domkem a vykročila jsem nahoru ke dveřím. Štíhlá šedovlasá žena s brýlemi na nose, která mi otevřela, si mě změřila zvídavýma očima.

Jsem Christine Bennettová,“

představila jsem se. „Paní Butlerová?“ zeptala jsem se pak a natáhla jsem k ní ruku, abychom se přivítaly. „Mluvily jsme spolu včera.“

„Pojďte dál.“

Vystoupaly jsme po čtyřech nebo pěti schodech na hlavní úroveň přízemí, zahnuly jsme doleva a ocitly jsme se v obývacím pokoji.

Byla to rozlehlá místnost s oddělenou částí, kterou rodina patrně používala jako jídelnu.

Posadily jsme se. Cítila jsem se nepříjemně a viděla jsem, že ani mou hostitelku návštěva neznámé ženy, která se shání po její dceři, moc netěší.

„Chtěla jste se mnou mluvit,“

nadhodila nervózně.

„Mám na srdci několik věcí, které vám musím sdělit. Všechno začalo na Silvestra.“ Pustila jsem se do vyprávění celé té smutné historky a rychle jsem se dostala až ke kritickému místu – k nálezu těla.

Žena vedle mě seděla strnulá jako kamenná socha, napjatě mě poslouchala a pozorovala mě podmračenýma očima. „Máme důvod se domnívat, že mrtvé tělo v domě je vaše dcera,“ uzavřela jsem nakonec svůj monolog.

Zavrtěla odmítavě hlavou. „Ne. To není moje dcera. Moje dcera je teď v New Hampshire. Volala mi odtud.

Říkala, že bydlí v nějakém starém domě, kde není telefon. Aby se mnou mohla mluvit, musela odjet do města a použít telefonní automat. D.

D. není ve státě New York. Je v New England. Určitě jste našli někoho jiného.“

Rozhodla jsem se, že ji nebudu přesvědčovat. Nakonec se tady stejně objeví někdo s oficiálním vyjádřením a tu zprávu jí oznámí.

Až se to stane, uvědomí si, že jsem měla pravdu, a snad nebude tolik trpět. „Možná to je tak, jak říkáte,“

připustila jsem jemně. „Napadá vás nějaký důvod, proč D. D. odjela do New England?“

,Jak by to mohla být ona?“

zašeptala s očima upřenýma do prázdna. „Vždyť mi na Vánoce volala z New Hampshire.“

„Nevím,“ řekla jsem.

„Odjela tam, aby měla klid na psaní. Je to velmi nadaná dívka. Už jí dokonce pár věcí vydali, víte o tom?“

„Slyšela jsem.“

„Velice nadaná. Vydali jí jednu povídku. A v jiném časopise zase vytiskli spoustu jejích fotografií, byly to fotografie velice známých osobností. D. D. se s každým z nich osobně setkala. Znala je. John Kennedy junior byl jedním z nich.

To je opravdu nádherná fotografie.“

„To jistě je. Co chtěla psát v New Hampshire?“

„Byla to nějaká hra. Měla ji celou v hlavě. Vždycky mi říkala: ‚Mami, dokončila jsem další scénu. Už mi zbývá jenom pár věcí.‘ Byla mladá a zdravá. Proč by umírala? Proč by umírala v New Yorku, když odešla žít do New Hampshire?“

Poznala jsem, že ta ubohá žena pochopila, že to, co jsem jí řekla, je pravda. Teď celou situaci analyzovala, rozhodovala se, jak reagovat, bránila se tomu uvěřit, pokoušela se hledat logické protiargumenty tam, kde to vůbec nebyla otázka logiky, byla to otázka holé skutečnosti. „Četla jste někdy nějaký úryvek ze hry, na níž D. D.

pracovala?“ zeptala jsem se.

„Ne. Všechno držela pod pokličkou.

Nerada komukoli ukazovala věci, dokud ještě nebyly hotové.“

„Nevíte aspoň, jaký žánr to měl být? Drama? Zamilovaný příběh?“

„Myslím, že šlo o detektivku s vražednou zápletkou,“ řekla.

„Velice vzrušující,“ poznamenala jsem se zájmem a pocítila jsem mrazení.

V přízemí se otevřely dveře a ozvalo se zavolání dívčího hlasu: „Ahoj, mami. Jsme tady.“

„To je má druhá dcera,“ vysvětlila mi paní Butlerová. „Už o tom nemluvme, prosím.“ Vstala a šla ke schodům. „Jakpak se má můj malý drahoušek?“ pobrukovala si polohlasem, když se na poslední schod po čtyřech vyškrábal drobný hošík a pak se s námahou postavil na nejisté nohy, aby políbil babičku.

V závěsu za ním, aby ho jistila, šla pohledná mladá žena. Když mě uviděla, řekla: „Ach, ahoj.“

„Jsem Chris Bennettová. Ahoj. Vy máte ale krásného chlapečka.“

„Ach, děkuju. Jako by s ním šili všichni čerti, musím ho mít pořád na očích. Já jsem Heather Williamsová.“

„Ta paní zrovna odchází, Heather.“

„Vyprovodím ji ke dveřím, mami. A ty tady zůstaň s babičkou, miláčku, OK?“ přikázala svému synkovi.

Následovala jsem ji po schodech dolů. Před domem jsme se zastavily. Podívala se na mě.

„Mamka mi řekla, že se k nám někdo přijde zeptat na mou sestru.

Stalo se něco?

„Obávám se, že ano. Vaše maminka tomu ale nechce uvěřit.“

„Mamka nikdy nevěří špatným zprávám. D. D. se něco přihodilo?

Nějaká nehoda?“

„Myslím, že je mrtvá, Heather.“

„Ach, bože. Já jsem to věděla.

Tušila jsem to hned, když mi mamka volala.“ Přestože ji zdrcující zpráva o smrti sestry zasáhla, snažila se zachovat chladnou hlavu. „Jste její přítelkyně?“

„Jsem přítelkyně jiné dívky, která se ztratila na silvestra. Začala jsem po ní pátrat a objevila jsem mrtvé tělo.

Nejdřív jsem myslela, že to je ona, ale teď to vypadá, že se jedná o vaši sestru.“

„V New Hampshire, ano?“

„Ne, v městě Bladesville. Ve státě New York. Je to na severu, proti proudu Hudsonu.“

„Mamka ale říkala, že D. D. odjela do New Hampshire.“

„Tuhle nesrovnalost vám bohužel vysvětlit nedokážu.“

„Podívejte se, musím se teď vrátit dovnitř. Můžu vám zavolat?“

„Byla bych moc ráda.“ Rychle jsem jí napsala na kus papíru nezbytné informace. „Většinou mě teď chytnete doma. Nedávno se nám narodil syn.“

Nepatrně se usmála a řekla: „Gratuluju. Pokusím se zavolat zítra.“

Otevřely se dveře a v nich se objevila její matka s chlapcem v náručí. „Pojď už domů, Heather. Je tady zima.“

„Paní Butlerová,“ obrátila jsem se na ni s poslední otázkou, „nezmínila se vám D. D., jestli tu hru už dokončila?“

„Nedokončila,“ odpověděla. „Ptala jsem se jí na to, když mi volala na Vánoce. Řekla ale, že do Silvestra ji určitě dodělá.“

„No ne!“ nechal se slyšet Jack, když jsem skončila vyprávění. „Ten rukopis bych si moc rád přečetl.“

„To já taky. Ale kdo ví, jestli vůbec nějaký rukopis existoval. Ta D. D.

se začíná vybarvovat jako dost svérázná osoba. Vytváří si vlastní pravidla hry, ostatním říká to, co se jí právě hodí do krámu.“

„Svou matku ale musela mít ráda,“

podotkl Jack. „Volala jí.“

„Doufám, že se mi ozve Heather.

Ona určitě něco ví.“

„Bude ti hodně vadit, když zavolám na okrsek v Brooklynu a oznámím jim všechno, co víme?“

„Ne, vůbec ne. Jen to udělej. Čím dřív se jednoznačně prokáže, že zavražděná žena je D. D., tím lepší to bude pro její rodinu.

Pravděpodobně už je příliš pozdě snímat otisky prstů v domě Butlerových, ale možná ještě u nich zůstaly některé její věci a tam by se možná dala nalézt shoda.“

„Matka bude jistě vědět, kam chodila D. D. k zubaři.“

„To je fakt. Tak běž a zavolej si. Já ti zatím pohlídám potomka.“

17

„Nejhorší věcí je, že nemají moc velký zájem něco dalšího v té věci podnikat.“ Jack se posadil vedle mě a vzal si Eddieho do náručí.

„Pohřešovaná osoba je na světě, čímž současně získali podezřelou z vraždy na farmě. O víc se nestarají.

A detektiv, který má případ na starosti, dneska není v práci. Takže jsem předal veškeré informace, co vím, jeho kolegovi, který zvedl telefon, a teď se můžeme už jenom vsázet, jestli je to vytáhne z teplých kanceláří nahoru do Bladesville nebo ne.“

„Doufám, že jo. Chci, aby se ta nešťastná ženská konečně zbavila svého utrpení.“

Stejně tak jsem si přála, aby mi zavolala Heather. S příjmením, jako má ona, a bez jakéhokoli vodítka, kde bydlí, jsem neměla žádnou šanci ji bez pomoci její matky najít, a že by mi paní Butlerová adresu dcery prozradila, o tom jsem silně pochybovala. Byla jsem přesvědčená, a už několikrát v minulosti, když jsem řešila složité případy vraždy, se mi můj předpoklad potvrdil, že některé detaily ze života Delilah Donny Butlerové mi můžou dát klíč k její smrti. Musel přece existovat nějaký pádný impulz k tomu, proč se mladá žena, která dva roky pracovala pro zavedenou firmu a pravděpodobně jí to docela vyhovovalo, pokud můžu věřit názoru Harlowa Sugara, náhle vzdala spolehlivého pravidelného příjmu, přátel a příbuzných a přestěhovala se do opuštěného polorozpadlého domu, kde jedinou dopravu a styk s okolním světem zajišťoval její kamarád, který bydlel v sousedním městě. Proč lhala rodině o tom, kd e se zdržuje?

Proč věnovala tolik času a úsilí projektu, o němž nebylo jisté, jestli se vůbec vyplatí? Pronajala si ten dům na šest měsíců. Pramenilo to snad z přesvědčení, že se svou prací, s tou hrou, bude za šest měsíců hotová? Nebo si spočítala, že jí na delší dobu nevystačí peníze?

Očekávaného telefonátu od Heather jsem se v sobotu nedočkala. Jack večer rozdělal v krbu oheň a pustil televizi, kde dávali nějaký film.

Příběh na obrazovce na chvíli zaujal mou pozornost, ale přibližně v okamžiku, kdy Jack usnul, jsem se v myšlenkách vrátila k D. D. a k tomu, co mi řekla její matka. Ta hra měla být dokončena do silvestra.

Poslední scéna měla být napsána na Silvestra. To jí tvrdila dcera.

Všechno se otáčelo kolem jediného bodu, všechno směřovalo k jedinému cíli, a tím byl silvestr.

Film skončil a shora se ozval pláč.

Položila jsem ruku na Jackovu paži, abych ho vzbudila.

„Co je?“

„Jdu nakojit Eddieho. Tu dívku nakonec nedostal.“

„Kdo? Eddie?“

„Ten chlap ve filmu.“

„Myslel jsem si, že to tak dopadne.“

Promnul si ospalé oči.

„Jacku, mám z toho případu D. D.

Butlerové takový zvláštní pocit.

Myslím si, že nepsala žádnou divadelní hru. Podle mého názoru dávala dohromady scénář, nebo už jen dokončovala nějaké detaily, ke skutečné vraždě.“

„Koho?“

„To nevím. Ale premiéra asi nakonec nedopadla tak, jak stálo ve scénáři. Role se otočily; předpokládaná oběť nakonec zavraždila ji.“

Neměla jsem ale nejmenší tušení, kdo tou zamýšlenou obětí měl být.

Teddy Toledo to být nemohl, jestliže ho výslovně upozornila, aby za ní přes víkend na Silvestra nechodil. Ledaže by lhal, což se samozřejmě nedalo vyloučit, pokud by se chtěl dostat z okruhu podezřelých. Susan byla jediná osoba, o níž jsme s jistotou věděli, že navštívila ten dům přede mnou, to ale samozřejmě neznamenalo, že vrahem je ona. A proč by ji D. D.

chtěla zavraždit, pokud byla má teorie o plánované vraždě správná?

V neděli jsem vzala bratrance Gena na ranní mši a pak jsme se spolu vrátili domů, aby se mohl seznámit s Eddiem, svým novým bratrancem.

„Je tak malý,“ řekl Gene, když jsme spolu stáli nad postýlkou.

„Je hodně malý. Ale roste jako z vody, zdá se mi, že je každým dnem větší. Teď už váží okolo pěti kilo.“

Jůů!“ hvízdl uznale Gene. „Pět kilo.“

„Ale je roztomilý, co říkáš?“

„Jo. Je roztomilý.“

„Chceš si ho pohladit?“

„Hm.“ Gene se jedním prstem opatrně dotkl Eddieho drobné tvářičky. Pak se ke mně otočil a usmál se. „Je to příjemné.“

„Má hebkou jemnou pleť, viď?“

„Hebkou,“ opakoval Gene. „Je mu rok?“

„Ale ne, je mu teprve šest týdnů.

Vlastně už skoro sedm.“

„Aha,“ zabručel Gene. „Sedm týdnů.“

„Posaď se tady na židli, Gene.

Položím ti ho na klín. Ale musíš být opatrný, OK?“

„OK.“

Vyzdvihla jsem Eddieho z postýlky a položila ho na Genův rozložitý klín. Asi minutu se vzájemně pozorovali. Gene se začal usmívat.

„Myslím, že se mu líbím,“

konstatoval.

„Určitě tě má rád. Ví, že jsi jeho bratranec, a taky ví, že jsi moc hodný člověk.“

Vtom se Eddie zničehonic rozplakal.

„Zlobí se na mě,“ polekal se Eddie.

„Ne, nezlobí. Jenom má hlad. Malé děti tohle dělávají; když nevědí, jak na sebe upozornit, začnou plakat.“

„Vezmi si ho, Kix.“

„Tak pojď k mamince, miláčku.“

Vzala jsem Eddieho do náručí. „Co kdybys šel dolů a pomohl Jackovi s obědem? Já tady teď ještě zůstanu, ale za chvíli jsem u vás.“

Bylo vidět, jak je rád, že novou situaci úspěšně zvládl.

Heather Williamsová zavolala pozdě odpoledne nedlouho poté, co jsem odvezla Gena zpátky do Greenwillow.

„Jsem moc ráda, že voláte,“ řekla jsem upřímně a cítila jsem, jak se mi ulevilo.

„Právě jsem přijela domů. Dneska se ú našich objevili policisté, aby si promluvili s mamkou a s taťkou.

Sháněli se po záznamech od zubaře, po fotografiích, prostě po všem možném. Nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak se D. D.

ocitla ve státu New York, když nám tvrdila, že bydlí v New Hampshire.

Ledaže by to nebyla ona.“

„Tuhle záhadu by měla policie zakrátko objasnit, až prostudují záznamy z kartotéky zubního lékaře,“ řekla jsem věcně. „Můžete mi říct, kolik bylo D. D. let?“

„Třicet jedna.“

„Byly jste si blízké?“

„No, věkově jsme od sebe nebyly daleko, takže jsme vyrůstaly spolu a vždycky jsme byly nejlepší kamarádky.“

„Ale v poslední době jste se s ní moc často neviděla, že?“

„Ne. V létě odjela a od té doby jsem ji neviděla. Řekla bych, že od té doby, co jsem se vdala, naše přátelství víceméně skončilo.

Nezlobila se na mě, nic takového; jenom se naše životy rozběhly jinými směry. D. D. kladla na první místo v životě svou práci, zatímco já jsem upřednostňovala svého muže a spokojenou rodinu.“

„Chápu vás. Připravila vás na to, že odjíždí?“

„Zavolala mi jednou večer v létě.

Že prý si našetřila trochu peněz a že se musí postarat o pár věcí, takže odjíždí na několik měsíců do New England.“

„Zmínila se o té hře, kterou psala?“

„Ne, ani v nejmenším. O tom mluvila jenom s mamkou. Mně řekla jenom to, že se v jejím životě objevily nějaké záležitosti, na které se teď musí zaměřit, nějaké osobní problémy, které chce vyřešit. Ještě dodala, že se vrátí, jakmile se všechno urovná.“

„Volala vám vůbec někdy?“

„Volala mamce. Jednou zazvonil telefon, právě když jsem byla u ní, a tak jsme prohodily pár slov. Chtěla jsem po ní nějaké telefonní číslo, abychom jí mohly volat i my a ušetřily jí tak peníze, ale nechtěla nám ho dát.“

Důvod byl jasný; směrová telefonní předvolba místa, kde se D. D.

zdržovala, by se neshodovala s oblastí, kam se podle svých slov měla přestěhovat. „Neznáte některé z jejích přátel, Heather?“

„Už ne. Když jsme chodily do školy, znala jsem jich hodně. Pak ale odešla pracovat do New Yorku a všichni se mi postupně vytratili z povědomí.“

„Zmínila se někdy o dívce jménem Susan Starková?“

„To mi vůbec nic neříká.“

„Svěřila se vám někdy s tím, že by někoho neměla ráda, nebo dokonce že by existoval člověk, kterého nenáviděla?“

„No – hm – omluvte mě na vteřinku.“ Ozývaly se nějaké zvuky a pak se Heather vrátila. „Nezlobte se, prosím, ale musím končit. Matka je na druhé lince.“

„Heather, můžete mi říct své číslo?“

„Samozřejmě.“ Rychle mi ho nadiktovala, pak řekla jenom krátké: „Sbohem,“ a zavěsila.

Nebyla jsem si jistá, jestli bych z delšího rozhovoru vytěžila něco hodnotnějšího. Lidé se moc často přátelům ani sestrám nesvěřují, koho hodlají sprovodit ze světa.

Aspoň že brooklynská policie vyrozuměla stanici v Bladesville a ti zase přiměli policii v Paramusu, aby informovala Butlerovy.

Já jsem se ale zasekla na mrtvém bodě. Shromáždila jsem obrovské množství informací, vystopovala jsem D. D. do domu na farmě a pak jsem se vydala opačným směrem, až jsem dohledala její rodinu, což je mnohem víc, než čeho dosáhla policie. Ale nepodařilo se mi najít sebemenší spojitost mezi ní a Susan. A Susan teď pro mě byla zakázané území. A bez tohoto pojítka jsem neměla ponětí, kam se obrátit, jak dál pokračovat.

V pondělí jsem se odhodlala k něčemu, co jsem ještě nikdy předtím neudělala. Vstala jsem časně ráno a odjela jsem na poštu, kde jsem požádala úřednici za přepážkou, jestli by mi nemohla vydat došlou poštu dřív. Ještě sice nebyla kompletně roztříděná, ale když jsem uviděla velikou obálku od Harlowa Sugara, věděla jsem, že cestu do města jsem nevážila zbytečně.

Doma jsem posadila Eddieho tak, aby na mě dobře viděl, a celá napjatá jsem nedočkavě otevřela obálku, která podle očekávání obsahovala několik okopírovaných listů papíru. Kopie byly velice nekvalitní, mnoho řádků bylo tak černých, že se smysl vět nedal vůbec rozluštit, ale to vůbec nevadilo, protože pořád zůstalo dost textu, kde s čitelností problém nebyl.

Příběh nesl název Seznamy a byl naprosto odlišný od všech, které jsem dosud v životě četla.

Já jsem pisatelka těchto seznamů.

Tyto seznamy mě udržují při životě.

Bez nich pro mě nemají dny smysl a nevidím jediný důvod pro svou další existenci. Na těch seznamech není nic obvyklého. Seznam lidí, které nenávidím, není příliš dlouhý, ale je upřímný. Naproti tomu seznam lidí, které mám ráda, je mnohem delší, ale zase méně upřímný. První místo v pravdivém seznamu zaujímá můj Velký Šéf.

Opačný konec druhého seznamu obsadil můj přítel Todd. Mezi těmito dvěma jmény se rozprostírá celá historie mého života.

Byl to hrůzostrašný příběh.

Vypravěčka, žena překypující nenávistí a vztekem, v něm plánuje vraždu člověka, který ale překvapivě nepatří do seznamu nenáviděných lidí. Je to někdo z těch, které miluje. Svého člověka vybírá téměř namátkou, zvažuje pro a proti u jednotlivých lidí na seznamu. Nakonec se rozhoduje zabít naprosto neznámého cizince.

Podle jejího popisu je to mladý muž, který nikdy nikomu neublížil.

Bylo to nesmírně deprimující čtení.

A protože to bylo to jediné, co mi Harlow Sugar poslal, nemohla jsem posoudit, jak vypadá obsah dalších stránek časopisu. Možná to byl přesně takový druh článku, který redaktoři časopisu od svých dopisovatelů vyžadují, ale můj šálek čaje to rozhodně nebyl.

Jednak jsem hluboce litovala nic netušícího mladíka, který byl pouze z rozmaru jakési duševně rozervané osobnosti označen cejchem smrti, a stejně tak jsem se dokázala vcítit i do depresivních myšlenkových pochodů vypravěčky. Ačkoli na jedné straně nakonec podlehla silnému nutkání spáchat odporný hřích, tu a tam se neubránila a mezi řádky, naplněnými zlem a špatností, bylo možné vystopovat i náznaky lidskosti. Zoufalá ruka natažená do prázdna. Zraněná? Ublížená?

Trpící?

Odložila jsem povídku stranou a musím říct, že dobrou náladu mi rozhodně nepřinesla. „Je skoro čas se nasnídat, co ty na to, Eddie?“

usmála jsem se na synka a snažila jsem se co nejrychleji vrátit zpátky do světa láskyplných citů a radosti.

V okamžiku, kdy se Eddie lačně přisál k mému prsu, jsem pustila povídku nadobro z hlavy a na D. D.

jsem si vůbec nevzpomněla až do chvíle, kdy v postýlce šťastně usnul. Neměla jsem jak zjistit, jestli D. D. skutečně měla přítele –Heather se o žádném nezmínila –nebo jestli je celá povídka pouhým výplodem autorčiny fantazie, nebo se zakládá na pravdě jenom částečně. Copak by člověk, který plánuje vraždu, takhle otevřeně uveřejnil své úmysly?

Zrovna jsem se chystala, že půjdu připravit něco k obědu, když jsem uslyšela zvonek u dveří. Šla jsem otevřít, nikdo tam nebyl. Náhle se zpoza rohu domu vynořila mladá žena.

„Ahoj,“ pozdravila.

„Ahoj.“

„Vy musíte být Chris. Já jsem Susan Starková.“

„Susan,“ dokázala jsem ze sebe vypravit a po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si dala dohromady její tvář s fotografií, kterou mi půjčila Ada.

„Arnold neví, že jsem tady. Kdyby se dověděl, že s vámi mluvím, přizabil by mě. Můžu jít dál?“

Měla jsem strach. Bylo to první potvrzení mé domněnky, kterého se mi dostalo, že vina je na její straně, nebo aspoň že tomu Arnold věří.

Byla jsem sama doma s dítětem, které spalo nahoře v postýlce. Ve vteřině se mi prohnalo hlavou bezpočet „co kdyby“ a žádné z nich rozhodně nebylo příjemné.

„Jenom na pár minut,“ dodala Susan, když si povšimla mého zaváhání. „Vím, že jsem měla nejdřív zavolat, ale tohle se zdálo být nejlepším řešením.“

„Jistě,“ odpověděla jsem. Otevřela jsem dveře, aby mohla vejít, a vzala jsem od ní kabát, když stála v chodbě. „Půjdeme do rodinného pokoje.“

Oproti fotografii vypadala trochu odlišně; možná trochu starší, možná trochu unavenější. „To je krásný pokoj.“ Obdarovala mě odzbrojujícím úsměvem.

„Dokončili jsme ho před několika měsíci.“

„Chris, slyšela jsem o vás od mamky a mluvila jsem o vás i s Arnoldem. On si nepřeje, abyste se v případu angažovala, protože se bojí toho, co by mohlo vyplout na povrch. Nebo to tak aspoň vysvětluje. Já jsem ale absolutně nevinná a nic, na co byste přišla, mi nemůže uškodit. Naopak si myslím, že to může celé věci jenom prospět.“

„Pojďme si o tom promluvit.“ Byla jsem neustále ve střehu, přestože její bezprostřední chování bylo přesvědčivé. Možná se jenom snažila zjistit, jak se věci mají, a teprve pak by se rozhodla, jestli by jí to mohlo být na škodu. Jedna věc byla jistá; potřebovala jsem ji dostat z domu dřív, než se Eddie probudí, což nastane plus minus za dvě hodiny.

„Vím, že jste našla tu farmu a mrtvolu D. D. Butlerové. Nechápu, jak se vám to podařilo, ale Arnold mě upozorňoval, že jste fakt dobrá.

V tom domě jsem na Silvestra opravdu byla – Arnold mi řekl, že se tam našly mé otisky, takže jsem to ani nemohla popřít – ale D. D.

byla tou dobou už mrtvá.“

„Proč jste ji přišla navštívit?“

Susan se usmála. „Nebyl to právě přátelský pokec. Život D. D. byl nějak propletený s mým a já jsem si s ní o tom chtěla promluvit. Myslím, že naše cesty se někde překřížily. A měla jsem dojem, že ona věděla, kdo jsem, a začala – nevím, jak to mám správně vyjádřit – pronikat nebo prostupovat do mého života.“

„Vydržte vteřinku.“ Vstala jsem a na okamžik jsem zmizela v kuchyni, abych si vzala pero a poznámkový blok. „Kde myslíte, že se vaše cesty protnuly, Susan?“ zeptala jsem se, když jsem se znovu usadila.

„Nejsem si jistá. Ta záhada mi nedá spát, snažím se přijít na čas nebo místo. Možná jsem ji potkala na jedné párty před dvěma lety. Byla tam tehdy spousta lidí a mluvila jsem tam mimo jiné i s jednou dívkou nebo ženou, která mě zasypávala spoustou otázek. Ale přísahat bych na to nemohla.“

„A jak podle vás ta žena pronikala do vašeho života?“

„Myslím, že to byla vlastně ona, kdo mi sehnal práci.“

Mluvila naprosto vážně. „Jak to mohla udělat?“ zajímalo mě.

„Já jsem se nikdy o tu práci neucházela. Jednou mi prostě zavolal nějaký člověk a pozval mě na pohovor. Znělo to velice slibně, a tak jsem tam šla. Mé jméno prý od někoho získali, ale nikdy mi neřekli od koho. Já si myslím, že za tím byla D. D., třebaže se snažila svou identitu zamaskovat.“

„Jak sehnali svá místa ostatní?

Třeba Jill?“

„V Timesech vyšel inzerát.“

„Vy jste ho ale nikdy nečetla.“

„Nikdy.“

„Myslíte si, že se zajímala o vaši práci i potom, co jste nastoupila?“

„Ne. Postarala se, abych ji dostala, a pak se stáhla do pozadí.“

„Uvědomujete si, že to zní šíleně?“

„Uvědomuju. Ale je to pravda.“

„Jak jste zjistila její jméno, Susan?“

„Je trochu složité to vysvětlit a taky bych byla nerada, aby kvůli tomu měl někdo problémy. Řekněme prostě, že jsem měla svůj zdroj.“

„Teddy?“ vystřelila jsem bez přípravy.

Zatvářila se, jako by ji má přímá otázka zarazila.

„To on byl vaším zdrojem?“

„Neznám žádného Teddyho.“

Jak jste se pak ale dověděla o tom domě na farmě?“ tlačila jsem na ni.

„D. D. mi to napsala i s adresou.“

„Kdy to bylo?“

„Asi před třemi týdny.“

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

„Vy jste ale vyprávěla paní Hallidayové o Bladesville dříve než před třemi týdny.“

„Paní Hallidayová,“ opakovala si polohlasem, jako by až teď pochopila, že i já mám svůj spolehlivý zdroj informací. „Ano, máte pravdu. Bavila jsem se s ní o tom ještě před tím, než jsem dostala ten dopis. Ve skutečnosti to bylo tak, že když jsem zjistila její jméno, našla jsem si ji v telefonním seznamu. Je tam pořád, přestože už na té adrese nebydlela. Vypravila jsem se tam a poptala jsem se u jedné její sousedky. To ona mi prozradila, že se D. D. přestěhovala do Bladesville.“

„A kdy jste s tou sousedkou mluvila?“ Nedůvěra a skepse ve mně narůstaly, jenom jsem doufala, že se mi daří nedávat to moc najevo.

„Před dvěma měsíci. Pak jsem to řekla paní Hallidayové.“

„Omluvíte mě na chvilku?“

„Jistě.“

Odešla jsem do kuchyně, vytáhla jsem telefonní seznam Manhattanu a odnesla ho na místo, odkud na mě Susan určitě nemohla vidět. Našla jsem jméno Butlerová. Bylo jich tam několik sloupců, ale žádná z nich se nejmenovala Delilah, ani Donna, či D. D. Pokud Susan skutečně našla v telefonním seznamu adresu a číslo na D. D., nemohl to být tenhle. A jiný mě nenapadal. Ta dívka vědomě lhala.

A v mnoha věcech.

18

Vrátila jsem se do rodinného pokoje se dvěma sklenicemi koly a jednu z nich jsem podala Susan.

„Ježíši, děkuju. Už jsem měla opravdu žízeň.“

Počkala jsem, až se obě trochu občerstvíme. Začínala jsem mít hlad a potřebovala jsem doplnit další dávku mléka, ale ze Susaniny přítomnosti v domě jsem byla čím dál nervóznější, takže jsem před ní nechtěla pít mléko, abych ji tím neupozornila, že mám doma malé děcko. „Máte s sebou ten dopis od D. D.?“ zeptala jsem se nakonec.

„Ne.“

„Kam ho adresovala?“

„Do práce. Věděla, kde jsem zaměstnaná. Nejsem si jistá, jestli věděla, kde bydlím.“

Tohle aspoň dávalo smysl. Pokud někomu seženete práci, pak samozřejmě znáte jeho adresu do zaměstnání. „Co bylo v tom dopise?“

„Psala mi, že se chce se mnou sejít.

Že o mně zjistila nějaké informace a myslí si, že by mě to mohlo zajímat.“

„Navrhla taky nějaký termín, kdy se s vámi chce vidět?“

„Na silvestra. Ale ne večer. To je prý příliš velká tma. Nechápala jsem, co tím myslela, dokud jsem tam nepřijela. Řekla mi, abych přijela během dne.“

„Nezmínila se o tom, že by tam měl být ještě někdo jiný?“

Věnovala mi tázavý pohled. „Ne, o ničem takovém se nezmínila ani slovem. Proč se ptáte?“

„Protože pokud jste D. D. nezabila vy, musel to udělat někdo jiný.

Napadlo mě, jestli se nejednalo o jakýsi sraz s více lidmi.“

Vyjadřoval výraz v jejím obličeji jenom zamyšlení nebo vážnější starosti? „Někdo jiný tam přede mnou zjevně byl, ale jestli toho člověka taky pozvala, to opravdu nevím. Podle mého názoru se mohlo klidně jednat o povaleče, který náhodou procházel kolem a zkusil zaklepat na její dveře.“

„Já tomu nevěřím, Susan. A vsadím se, že vy také ne. Obě jsme v tom domě byly. Kolem dokola nic, pusto a prázdno, všude daleko. Bez auta tam nemůžete existovat, pěšky se dostanete tak maximálně k nejbližším sousedům. Pokud chcete někam dál, musíte autem.“

„D. D. neměla auto.“

„Jak to víte?“

„Žádné jsem neviděla.“

„D. D. tam měla kamaráda,“ řekla jsem jí. „Občas se pro ni zastavil a odvezl ji do města, aby si mohla nakoupit.“

„Takže to mohl být klidně on.“

„Je to jedna z možností.“

„Moc jste mi neporadila, Chris. Já opravdu potřebuju vaši pomoc.

Nechala jsem své otisky po celém domě a jiné se tam nenašly. Jsem jediný člověk, kterého můžou s tím domem spojovat, a jsem zároveň i jediný žijící člověk, který ví, že jsem tam přišla až po vraždě.

Kromě vraha. Takže mi to nikdo nedosvědčí.“

„Víte, moc toho přede mnou zamlčujete,“ opáčila jsem. Letmo jsem nahlédla do svých poznámek.

„Skoro všechno, s čím jste se mi svěřila, už jsem si zjistila sama.

Tedy až na to, že vám D. D.

pravděpodobně dojednala pohovor, abyste dostala to místo, a že vám před třemi týdny poslala dopis.

Proč se o vás tolik zajímala? Proč jste se vy zajímala o ni? Jak tohle všechno začalo? Pokud vám mám pomoct, musím znát odpovědi na tyhle otázky.“

„Pochopte, dotýká se to životů ještě jiných lidí. Chtěla bych, abyste prostě důvěřovala tomu, co vám povím. Arnold říkal, že jste –“

„No, určitě vám neřekl, že skočím na všechno, co mi kdo namluví jen tak na čestné slovo. Musím znát to, co vás spojovalo s D. D.

Butlerovou. Nebo mám snad uvěřit tomu, že jste se náhodně seznámily na nějakém večírku a ona se zničehonic rozhodla, že bude řídit váš život?“

„Přesně tak to nebylo.“

„Možná věděla už před večírkem, že tam budete.“

,Je to možné,“ připustila váhavě.

„A proto tam přišla i ona.“

Ztěžka vydechla. „Pravděpodobně to opravdu nebyla náhoda, že jsme se tam obě ocitly ve stejnou dobu,“

naznačila opatrně.

„Neustále se snažím najít v tom nějaký smysl. Povězte mi o své návštěvě v tom domě na farmě.“

„Dostala jsem se tam před jedenáctou.“

„Kde jste spala noc před tím?“

„U rodičů v Brooklynu.“ Pronesla to tak samozřejmě, že bylo těžké uvěřit, že by zrovna v tomhle mohl být zádrhel.

„Viděla jste se s rodiči, než jste odjela?“

Podezíravě na mě pohlédla.

„Nejsem si jistá.“

„Pokračujte dál.“

„Přijela jsem tam. Auto jsem nechala stát na příjezdové cestě a šla jsem k hlavním dveřím. Vedle nich byl zvonek, ale nefungoval. Až potom jsem si uvědomila, že v domě je asi odpojená elektřina. Tak jsem asi dvakrát zavolala. Neozvala se žádná odpověď. Zaklepala jsem a pak jsem otevřela dveře.“

„Nebylo zamčeno?“

„Nemohlo být, jinak bych se nedostala dovnitř. Když jsem vešla, znovu jsem zavolala její jméno.

Volala jsem mnohokrát.“

„Bylo uvnitř teplo, Susan?“ zeptala jsem se.

Chvíli o mé otázce přemýšlela.

„Řekla bych, že v chodbě za dveřmi byla zima jako venku, ale jak jsem se přiblížila ke kuchyni, bylo tam určitě tepleji.“

Takže musela být zavražděna to dopoledne, uvažovala jsem, nebo den předtím pozdě v noci. Oheň v kamnech v kuchyni nemohl hořet moc dlouho bez toho, aby někdo přiložil. „Kterými místnostmi jste prošla?“

„Jídelnou, myslím. Nebylo tam moc nábytku, takže bylo těžké určit, k jakému účelu ta místnost vlastně sloužila, ale prošla jsem přes ni a dostala jsem se do kuchyně.“

„Co jste tam viděla?“

Stiskla rty k sobě. „Nejdřív jsem si jí vůbec nevšimla. Sluneční paprsky, které proudily okny dovnitř, byly příliš intenzivní, takže mi pár vteřin trvalo, než jsem se rozkoukala. Pak jsem uviděla kamna a staré prosklené skříně, v nichž bylo na poličkách vyrovnáno nádobí. V zadní stěně byla okna s výhledem na dva vysoké stromy a dál do polí. Připadala jsem si jako ve škole, když nám paní učitelka promítala diapozitivy, jestli mě chápete, jeden snímek tady, cvak, další snímek támhle, cvak. A pak jsem ji uviděla. Vypadala, jako by –“ Odmlčela se, tvář se jí zkřivila bolestí nad tou představou.

„Řekněte mi přesně, co jste viděla.

Snažte se vybavit si každý detail, Susan. Každá maličkost může být důležitou součástí řešení.“

„Ta žena ležela s obličejem obráceným k podlaze. Modré džíny.

Asi měla mikinu, ale to nevím jistě.

Vlasy byly rozcuchané, takové upatlané.“ Když mluvila, hleděla kamsi do dálky, pravděpodobně si celý hrůzný výjev znovu v duchu promítala. „Krev. Krev na vlasech, krev na podlaze.“

„Dotýkala jste se jí?“

„Ne,“ zakřičela. Bylo to nejhlasitější slabika, která jí vyšla z hrdla od chvíle, kdy přijela.

„Dotýkala jste se tam něčeho jiného? Rozhlížela jste se kolem sebe?“

„Zůstala jsem stát jako solný sloup, když jsem ji tam viděla ležet.

Několikrát jsem na ni zavolala jménem, ale nehýbala se. Vycouvala jsem odtud, ani nevím jak. Víte, možná jsem se něčeho přidržela, abych neztratila rovnováhu, nějaké skříně nebo kredence, nevím. Byla jsem jako opilá, zatočila se mi hlava a udělalo se mi špatně od žaludku. Pak jsem se otočila na podpatku a co nejrychleji odtud vypadla.“

„Když jste šla dovnitř, nevšimla jste si, jestli byly mezi jídelnou a kuchyní dveře?“

„Možná ano, ale opravdu jsem si nevšimla.“

„Takže jste žádné dveře otvírat nemusela, abyste se dostala do kuchyně.“

„Ne, to vím jistě. Jenom jsem prošla jednou místností do druhé.“

„A v kuchyni bylo teplo.“

„Určitě. Žádné horko, pochopitelně, ale když jsem vešla dovnitř, ten rozdíl byl zcela zřetelný. A víte co?

Slyšela jsem v kuchyni nějaký zvuk – teda zvuky – a uvědomila jsem si, že vycházejí z těch kamen na dřevo.

Nebyly hlasité, jenom takové jemné praskání.“

„To je velice zajímavé,“

poznamenala jsem.

„Chápu, kam míříte,“ zašeptala vzrušeně. „D. D. nemohla být mrtvá dlouho, viďte? Chvíli předtím musela přiložit dřevo do kamen, když tam bylo pořád teplo a ozývalo se to praskání.“

„A dveře měly být zavřené. Když si zatopíte v jedné místnosti, zavřete si dveře, aby vám teplo neutíkalo pryč.“

„Byly zavřené, když jste tam přišla vy?“ podívala se na mě.

„Ne. Byly otevřené.“

„Já jsem je taky neotevírala. Takže je musel nechat otevřené vrah, když odcházel z kuchyně.“

Proč ne? Uvažovala jsem. Ten člověk neměl žádný důvod starat se o pohodlí mrtvé ženy, kterou před několika momenty zavraždil a nechal ležet na podlaze. Naopak.

Pokud se nad celou situací aspoň trochu zamyslel, muselo mu být jasné, že pro něho bude mnohem lepší, když tělo zmrzne co nejdříve.

Zamezí se tím šíření zápachu do okolí, který by přilákal divokou zvěř.

„Podívala jste se po domě, Susan?

Předtím nebo potom, co jste našla to tělo?“

„Ne. Když jsem vešla dovnitř, hledala jsem D. D. Jakmile jsem ji uviděla, musela jsem hned ven na čerstvý vzduch. Byla jsem k smrti vyděšená a zvedal se mi žaludek.“

„Když jste vjela na pozemek, nevšimla jste si nějakých stop po pneumatikách?“

„Nehledala jsem žádné stopy.

Potřebovala jsem najít nějaký vjezd nebo příjezdovou cestu, abych se tam dostala. Kousek od domu bylo místo, kde byl sníh udusaný, a tak jsem tam vjela tudy.“

A my jsme, samozřejmě, dva dny poté všechny nahromaděné stopy nenávratně zničily našimi koly.

„Potkala jste tam někoho?“

„Nikoho. Vystřelila jsem odtud jako namydlený blesk.“

„Proč jste nález těla nenahlásila?“

zeptala jsem se. „Já vím, to byla chyba. A taky se určitě ptáte, proč jsem se nevrátila domů? Bála jsem se. Pronásledovala mě taková šílená představa, že to D. D.

všechno naaranžovala.“

„Naaranžovala svou smrt?“

„V jistém smyslu ano. Věděla jsem jistě, že měla prsty v tom, abych dostala tu práci v nakladatelství.

Měla jsem pocit, že se mnou manipuluje, že se mnou pohybuje jako s šachovou figurkou. Co když na té podlaze v kuchyni neležela D.

D.? Možná to byl někdo jiný. Co když tu ženu D. D. chvíli předtím zavraždila, zmizela pryč a narafičila to tak, aby podezření z vraždy padlo na mě?“

„Proč by si měl ale někdo myslet, že jste v tom domě zabila neznámou cizinku?“

„Nedokázala bych policii vysvětlit, proč jsem tam vůbec byla.

Nedokázala bych vysvětlit, proč jsem ujela, kdo byla D. D., co se stalo. Musela jsem se prostě někam ztratit a všechno si promyslet.“

„Kam jste odjela?“

„Jezdila jsem kolem. Našla jsem si motel. Měla jsem nějaké peníze, protože před víkendem jsem si nechala proplatit šek, a tak jsem nemusela použít kreditní kartu. Jídlo jsem si nakoupila v supermarketu.

Slíbila jsem Jill, že auto bude do pondělka zpátky, takže jsem se po dvou dnech sebrala, odjela jsem do Brooklynu a vrátila jsem auto do garáže.“

„Kde jste bydlela potom?“

„Vzpomněla jsem si na jednu starou kamarádku, které můžu stoprocentně důvěřovat. Známe se z fakulty.

Bydlí v New Jersey. A protože už jsem neměla auto, musela jsem k ní jet autobusem.“

„A co vás přimělo k tomu, že jste se vrátila domů?“

„Připadala jsem si jako ve vězení.

Nemohla jsem žít svůj život, nemohla jsem chodit do práce. Ale jednalo se taky o Kevina a o taťku s mamkou. Bylo mi jasné, že musí být k smrti vystrašení. A navíc jsem v žádném případě nechtěla přijít o práci. Mám ji ráda.“

Tohle prohlášení, na rozdíl od jiných věcí, které mi řekla, působilo naprosto upřímně a čestně. „Už jste se s Kevinem viděla?“ zeptala jsem se.

„Mluvila jsem s ním. Ale ještě jsem ho neviděla. Šla jsem rovnou k rodičům, ti hned zavolali Arnoldovi a on mi zakázal s kýmkoli se setkat.

Takže jsem Kevinovi jenom zavolala, aby věděl, že jsem zpátky, a slíbila jsem mu, že za ním zajdu, jak jen to bude možné.“

„Susan, odnesla jste něco z toho domu?“

„Nic. Přísahám. Byla jsem strašně vyděšená a zmatená. Otočila jsem se a utíkala pryč.“

„Protože ať už bylo vražednou zbraní cokoli, v domě se to nenašlo.

A nebyla tam ani peněženka, ani kabelka, ani žádný průkaz totožnosti.“

„Pak to musel ukrást vrah. Já ne. Už jsem vám to přece řekla. Ani nevím, jestli na podlaze skutečně ležela D.

D.“

Podívala jsem se na hodinky. „Teď mě budete muset omluvit, ale už mě opravdu tlačí čas,“ řekla jsem.

„Jsem ochotna vám pomoct, ale nejdřív si musíme otevřeně promluvit o všem, co jste si prozatím nechala pro sebe. Sama jistě víte, co mám na mysli. Ve vašem vyprávění je trhlina jako hrom. Vyplňte ji a já vám ráda pomůžu. A chtěla bych vás požádat ještě o jednu maličkost; příště mi prosím zavolejte, než přijdete.“ Má poslední připomínka vyzněla možná trochu neomaleně, ale pokud bych měla ještě někdy přivítat Susan ve svém domě, asi bych předtím raději Eddieho odvezla pryč. Co se týká našeho rozhovoru, přikláněla jsem se spíš k variantě, že to, co mi řekla, byla v podstatě pravda, což především znamenalo, že D. D.

Butlerovou nezavraždila, ale něco na ní mě přesto znervózňovalo.

Možná to byla její nejistota, její nedostatečná přesvědčivost.

Ledabyle přikývla a ušklíbla se: „OK,“ ale zabarvení hlasu i výraz obličeje prozrazovaly potlačované napětí. „Ještě jednu věc jsem vám neřekla. Jedná se o Kevina.“

Zatvářila se velice znepokojeně.

„Co je s ním?“

„Myslím, že tohle D. D. taky zinscenovala. Mé náhodné seznámení s Kevinem. Dneska mi dochází, jak mě musela mít dokonale prokouknutou. Dala nás dohromady, protože věděla, že to bude fungovat. A nejšílenější na tom je, že měla pravdu. Miluju ho.“

Podala jsem jí kabát. Odešla a já jsem si konečně mohla sníst oběd a při tom dumat o jejím posledním odhalení.

19

Než se Jack toho večera objevil doma, stačila jsem zavolat Josephě a domluvit si na zítřek návštěvu ve Svatém Štěpánu. Kromě ní ještě žádná z jeptišek Eddieho neviděla a věděla jsem, že už se určitě těší, až se jim ta možnost naskytne. Svatbu jsme měli s Jackem v mém domovském klášteře, to je pravda, ale když se Eddie narodil, má tchyně neponechala nic náhodě a přišla s návrhem, že místo křtu vybere sama. A svůj názor bez problémů prosadila. Obřad se konal ve starém rodinném kostele v Brooklynu a z kláštera se dostavila jediná zástupkyně – Josepha. Takže teď se mi nabízela skvělá příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou; ukážu konečně Eddieho sestrám a zároveň využiju Josephiny nevšední bystrosti a tolik potřebného nadhledu v případu, s nímž už je vlastně seznámená, protože osobně navštívila a na vlastní oči viděla místo činu.

„Nebojíš se, že nám budou jeptišky Eddieho rozmazlovat?“ zamumlal Jack plnými ústy.

„Nejspíš jo. Ale myslím si, že si to jednou za čas zaslouží, co říkáš?

Když má tak přísné rodiče.“

„Takže my jsme podle tebe přísní?

To určitě! A co potom ty případy zneužívání, co o nich dnes a denně slyšíme v rádiu a čteme v novinách?

To by mě zajímalo, co se v těch rodinách musí dít.“

Já vím.“

„OK, tak povídej, co je nového.

Susan tě sama vyhledala a zazvonila u dveří. To ale musel být pro tebe šok.“

„To si piš. Ze začátku jsem nevěděla, jestli ji mám pustit dovnitř nebo ne, ale nakonec jsem se k tomu odhodlala.“

„Ale neprozradila ti toho tolik, aby tě to dovedlo k vrahovi, jinak by sis zítra tak narychlo nesjednala audienci ve Svatém Štěpánu. Je to tak?“

„Víceméně,“ připustila jsem. „Pár zajímavých věcí mi sice řekla, ale spoustu jiných si určitě nechala pro sebe.“ Seznámila jsem Jacka s klíčovými body našeho rozhovoru, zatímco on stále jedl.

„Takže ona je přesvědčena, že jí ta žena zařídila zaměstnání a dokonce ji i šikovně vmanévrovala do vztahu s Kevinem? To je ale velice zvláštní a musím říct, že nenacházím jediný důvod, proč by to dělala.

Obě její prapodivné aktivity se nakonec ukázaly jako dobrá volba.

Susan je šťastná: v práci se jí líbí a Kevina miluje.“

„Přesně tak.“

„Tím se ale otevírá další zajímavá možnost, že v jejím jednání vlastně ani žádný zlý úmysl nebyl. Jaký k tomu potom měla důvod? Co tím mohla D. D. Butlerová získat?“

„Možná z toho hodlala něco vytěžit až na Silvestra.“

„A nějak se to zvrtlo a všechno se obrátilo proti ní,“ doplnil mě Jack.

„Ale Susan v tom nefigurovala,“

připomněla jsem mu. „Byl u toho někdo jiný.“

„Chceš říct, že byla jedinou členkou jakési dobročinné organizace? A některá z jejích misí nedopadla dobře.“ Já nevím. Spoléhám na Josephu, že jako vždy překvapí něčím originálním. Víš, s kým bych si ale strašně ráda promluvila, i když je mi jasné, že se k tomu těžko naskytne šance? Ještě jsem neviděla Susanina otce. Vzpomínáš si, jak jsme se na Nový rok všichni strachovali a lámali si hlavy, kde může Susan být? Její otec se prostě sebral a odjel do kanceláře, protože, jak nám bylo řečeno, když před ním vyvstane nějaký problém, řeší to prací. Docela by mě zajímalo, jak strávil Silvestra onj“

„Dobrý nápad.“

„A když jsem se Susan zeptala, kde byla noc před sil– vestrem –pamatuješ, jak jsme se dohadovali o tom, jestli došla domů a rodiče ji jenom souhrou náhod neviděli, nebo jestli zmizela už před domem, když ji tam Kevin vysadil – odpověděla mi ledabyle, jako by mi dávala najevo, že tak banální otázku v životě nedostala, že spala samozřejmě ve svém pokoji v domě u rodičů. Vrtá mi to hlavou.

Přestože má ložnici za rohem – a to můžu potvrdit, protože jsem se o tom přesvědčila na vlastní oči –copak by nikdo neslyšel splachování záchodu nebo tekoucí vodu ve sprše?“

„Myslím, že Starkovi říkali – nebo aspoň její matka, protože s otcem zatím nikdo nemluvil – že toho dne nebyli doma. Susan prý mohla vstát dřív nebo později a odejít pryč, aniž ji kdokoli spatřil. Pokud to bylo později, sprchu ani záchod by neslyšeli.“

„Něco mi na tom nesedí.“ Zadívala jsem se upřeně na nepatrný důlek v omítce na stěně, jako by on měl být nádobou poznání, z níž bych měla čerpat. „Susan mi tvrdila, že k domu na farmě dorazila před jedenáctou.

Předpokládám, že to byla její první cesta do těch končin. Z Brooklynu jí to muselo trvat dobrou hodinu a půl.“

„To sedí.“

„Navíc musíš co chvíli hledat správnou cestu, protože jedeš neznámou krajinou. Nemám z toho nejlepší pocit,“ opakovala jsem.

„Jenom by mě zajímalo, jestli Ada lhala, aby svou dceru ochránila.

Nebo aby ten případ trochu zkomplikovala.“

„Obojí je možné.“

Podívala jsem se do zápisníku s podtrženými nezodpovězenými otázkami. Susan o D. D. věděla mnohem dřív, než dostala dopis, kterým ji D. D. pozvala do Bladesville. Jak o ní věděla? Proč mi to nechtěla říct?

„Susan dostala od D. D. před několika týdny dopis s pozváním, aby za ní přijela na Silvestra do Bladesville. Ale přiznala mi, že spolu byly v kontaktu už předtím.

Nechtěla mi ale říct, o jaký kontakt se jednalo, jestli to byly dopisy, příležitostná setkání nebo telefonáty. Pohrozila jsem jí, že pokud od ní nedostanu chybějící informace, nepomůžu jí.“

„Koukám, žes přitvrdila.“

„To víš, učím se, miláčku. Jsem matkou syna a člověk musí při výchově dítěte prokázat určitou přísnost a neústupnost, nebo ne?“

„To jistě,“ protáhl můj manžel s pohledem tvrďáka pevně třímajícího zbraň, „ale letos ještě ne. Možná bychom měli ještě rok počkat.“

Naklonila jsem se k němu a dala mu pusu. Pak jsem na chvilku odešla od stolu. Když jsem se vrátila, držela jsem v ruce obálku s kopií povídky, kterou D. D. uveřejnili v časopise.

Podala jsem mu ji. „Rozhodně to nikomu nemůžu doporučit jako oddechovou četbu před spaním, ale možná nám to poslouží jako okno do duše D. D. Butlerové.“

Rychle přelétl text očima a zasunul papíry zpátky do obálky. Vůbec jsem mu nezáviděla chvíle, které nad řádky morbidního díla bude muset strávit.

„To je teda síla. Dost deprimující,“

zhodnotil Jack svůj čtenářský zážitek příštího rána u snídaně. „Ta povídka. Žena s temnou duší.

Rozhodně nemůžu říct, že bych se k ní chtěl potom, co jsem si to přečetl, vypravit na návštěvu do opuštěného domu na odlehlé farmě.“

„Pochybuju, že to Susan četla.“

„Ukážeš to sestře Josephě?“

„Ještě nevím.“ Tuhle možnost musím nejdřív dobře zvážit. „Určitě jí o tom řeknu a ona se pak sama rozhodne, jestli si to chce přečíst nebo ne.“

„No, každopádně ji ode mě pozdravuj.“ Slíbila jsem, že všechno vyřídím. Později dopoledne jsem pak naložila Eddieho do auta a vyrazili jsme do kláštera.

Někdo připevnil na sloupek před jedním z parkovacích míst u domu matky představené velikou mašli uvázanou z bledě modré stuhy.

Usmála jsem se nad milou pozorností a zajela jsem do vyhrazeného prostoru. „Vypadá to, že nás čeká uvítací výbor, Eddie,“

otočila jsem hlavu k synkovi, ale toho mé úvahy nevyvedly z klidu, protože stále tvrdě spal. Opatrně jsem ho vynesla z auta, přehodila jsem si kabelku a Eddieho cestovní tašku přes rameno a podařilo se mi dokonce sevřít v podpaždí i jeho malou sedačku. Naštěstí jsem se nemusela vláčet s celým nákladem víc než pár kroků, protože v příštím okamžiku už se jeptišky hrnuly ze dveří – nepochybně nás netrpělivě vyhlížely z okna – a běžely nám naproti, aby mi pomohly. Zůstala mi jenom kabelka přes rameno a všechno ostatní Eddieho nevyjímaje bylo odnášeno do domu matky představené.

„Chris, vypadáš nádherně,“

přivítala mě Angela, když jsem si svlékla kabát. Něžně k sobě tiskla Eddieho, který spokojeně pokračoval ve spánku na jejím rameni a shon, který jeho příjezd způsobil, ho vůbec nezajímal.

„Ještě bych měla trochu shodit.“

„Ale, jen se neboj, zase budeš štíhlá jako dřív. Nikdy jsi nepatřila mezi ty, co jenom nečinně posedávají.

Ale ten klouček se vám opravdu povedl. Jenom doufám, že se probudí dřív, než odjedeš, abych viděla, jaké má oči.“

„Určitě jo. Teď mi ho ale musíš půjčit. Svléknu mu kombinézu, aby se v ní neuvařil.“

„Nádherně hřeje. Jako kamínka,“

rozplývala se Angela. „A voní jako andílek.“

„Brzy ti ho vrátím,“ slíbila jsem jí.

Odnesla jsem ho nahoru k Josephě do pracovny, aby se na něj mohla podívat dřív, než se pustíme do práce. Všimla jsem si jedné pozoruhodné věci; na jedné straně byla Josepha moc ráda, že může Eddieho vidět a dotýkat se ho, ale když jsem jí nabídla, aby si ho pochovala, žádný velký zájem neprojevila. Než jsem přišla do jiného stavu, prožívala jsem podobné pocity. Ani ve mně malé děti nevzbuzovaly žádné mimořádné emoce. Byly roztomilé, to ano, a ráda jsem je pozorovala ze vzdálenosti, kdy jsem nestála příliš blízko, ale žádná touha nebo nutkání, abych je vzala do náručí a pomuchlovala se s nimi, se u mě nedostavovala.

Když bylo představování odbyto, Angela odnesla Eddieho pryč a já s Josephou jsme se posadily naproti sobě za dlouhý stůl a pustily jsme se do oběda, který mezitím přinesly sestry na plastových tácech z kuchyně.

„Byla jsem opravdu jako na trní, když jsem čekala, až se mi ozveš,“

začala Josepha. „Pořád mám před očima tu kuchyni v Bladesville.“

„Já taky.“

„Z toho, cos mi včera řekla v telefonu, jsem vyrozuměla, že od okamžiku, kdy jsme objevily to tělo, jsi urazila pěkný kus cesty.“

„To asi jo, ale ještě mám pěkný kus před sebou. V tom, co se mi zatím podařilo vypátrat, jsou veliké mezery, a opravdu si nevím rady, jak je zaplnit.“

„Tak pojďme začít pěkně od začátku.“

Pustila jsem se do rekapitulace svým obvyklým způsobem, občas jsem se poradila s poznámkami, občas jsem se o pár kroků vrátila a tu a tam jsem odpověděla na Josephinu doplňující otázku.

Přivezla jsem s sebou i tu příšernou povídku, kterou D. D. napsala, a když jsem se přiblížila ke konci vlastního vyprávění, posunula jsem ji přes stůl k Josephě. Vytáhla ji z obálky a pustila se do čtení. Její vlídný projasněný obličej s čistou hebkou pokožkou s minimem vrásek se zachmuřil a čelo se nakrabatilo znechucením.

„Ta žena asi nebyla moc šťastná,“

poznamenala, když odložila stranou poslední list papíru.

„Nevypadá to tak, že ne?“ Skončila jsem Susaniným překvapivým příchodem k nám domů a tím, co mi prozradila.

„Určitě nejzajímavější na tom všem jsou dvě věci; jednak, že Susan vyslovila podezření, že D. D. je nějak zapletená do jejího života, a pak skutečnost, že noc před Silvestrem strávila v domě rodičů.“

„Proč ti připadá ta druhá věc tak zajímavá?“ zeptala jsem se, i když mi to také vrtalo hlavou.

„Nevím, jestli jsem si správně vyložila to, cos mi řekla, ale vyrozuměla jsem z toho, že se Susan nijak nezdráhala přiznat, že přespala u Starkových. Oprav mě, jestli to chápu špatně, ale než odešla z domu, mohla skutečně říct: ‚Dobré ráno, mami‘?“

„Přesně tak na mě její vyjádření působilo.“

„Je samozřejmě možné, že rodiče neviděla. Pak by mě ale zajímalo, jestli jim nechala nějaký vzkaz.

Kevin ji tam měl přece vyzvednout druhý den odpoledne, je to tak?“

„Až večer, myslím. Odpoledne tam volal, ale ona už nebyla doma.“

„Můžeme zmapovat, kde se toho dne pohyboval Susanin otec?“

„Ještě jsem neměla příležitost s ním mluvit, Josepho. Ani jsem ho neviděla.“

„Myslím, že bys to měla napravit.

Možná rozhovor s tebou odmítne, ale aspoň by ses o to měla pokusit.

Se všemi ostatními, kteří by mohli vnést do řešení případu nové světlo, už jsi mluvila, určitě jsi toho stihla mnohem víc než policie, ale tohle bílé místo na mapě bys měla zaplnit. Možná z něj nic užitečného nedostaneš, ale pokud je na Susanině přespání v domě rodičů opravdu něco zvláštního, třeba se nechtěně prořekne a ty tak získáš důležitou informaci.“

„Zkusím to.“

„Víš, jak si tady o tom povídáme, rodí se mi v hlavě různé nápady, některé z nich jsou pravda trochu přitažené za vlasy, ale některé ne.

Teď, když sis promluvila se Susan a ona připustila, že měla s D. D.

nějaké kontakty, myslím, že uzrál čas na to, abys o každé z nich zjistila trochu víc. Polož si jednoduchou otázku o každé z nich: Proč právě tohle zaměstnání? Proč Kevin?“

„Nabídka toho místa byla inzerovaná v Timesech,“

poznamenala jsem.

„A tam se o něm mohla D. D.

dovědět. Rozumím, ale přesto si myslím, že by nebylo od věci to ještě prověřit.

Řekla jsem si, že nemá smysl se o tom přít. Jestli se mi podaří Kevina přesvědčit, aby konečně promluvil, aby mi řekl, kde a jak se se Susan seznámil, možná se nějaké spojitosti objeví. „Zavolám Kevinovi.“

„A jak mi tak ty myšlenky víří hlavou, jedna z nich se mi neustále vrací – Donaldsonovi, farmář Fred a jeho žena. U dveří jim zazvoní neznámá žena, představí se pod zjevně falešným jménem a oni jí bez okolků pronajmou svůj neobyvatelný polorozpadlý dům, protože jim vysází v hotovosti na dřevo nájem na půl roku dopředu.

Vrať se ještě jednou ke svým poznámkám a pořádně si je projdi, Chris. Promítni si v mysli znovu vzpomínky na setkání s těmi lidmi.

Něco tam bude, tím jsem si jistá.“

„A co Teddy?“ nadhodila jsem.

„Ano, Teddy. Umělec Teddy, který má kamaráda realitního agenta.

Teddy, který vozí D. D. do města na nákupy, protože bez auta se tam nemá jak dostat. Teddy, kterému bylo údajně řečeno, aby se v domě o víkendu po Silvestru nezastavoval. To všechno může být pravda. Myslím si, že pokud Teddy D. D. skutečně zabil, potřebujeme najít motiv. Když poslouchám jeho příběh, byl to dobrý kamarád a velice ochotný člověk. Pokud ho omrzelo se o ni takhle dál starat, proč by jí to prostě jenom neřekl?

Proč hned vražda?“

Znělo to rozumně, mělo to hlavu a patu. D. D. nepředstavovala pro Teddyho žádné nebezpečí; neměla se k němu jak dostat, aniž by jí on sám pomohl. Z rozhovoru s manželi D’Agatiovými totiž vyplynulo, že když se potřebovala někam dopravit, u nich o pomoc nikdy nepožádala. „Jen mě to tak napadlo, protože měl příležitost, i když nemůžeme přijít na žádný motiv.

Mohl tam přijet v noci, zhasnout světla u auta, zabít ji a odjet dřív, než si ho někdo všimne.“

„Ale proč?“

„Nevím. Řekl mi, že D. D. něco plánovala. Nevěděl přesně co, spíš měl jenom takový pocit. A ještě říkal, že možná něco psala, což potvrdila i její matka.“

„Určitě musela celé ty měsíce na farmě na něčem pracovat.“ Josepha je jedním z lidí, kteří jsou přesvědčeni, že promarněný čas je promarněný život. „Našla policie něco z toho, co napsala?“

„Nic.“

„Nic, nic, nic. Chris, ta mladá žena nosila v hlavě plán. Několik lidí ti to potvrdilo a já s nimi souhlasím.

Jeden bod tohoto plánu tvořila Susanina návštěva na silvestra, možná měl ten den přijít ještě další člověk, možná ne. Zjisti, kde byl Kevin. Zjisti, kde byl Susanin otec.

Přemýšlej o Donaldsonových. A ještě dvě další věci. D. D.

Butlerová byla pravděpodobně psychicky narušená žena. Stalo se to náhle, nebo za tím vězí něco z minulosti, co se její rodina snaží udržet v tajnosti? Tou další věcí jsou časopisy. Vypadá to, že v tomhle případu hraje roli příliš mnoho časopisů. Teď už jsi blízko.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc věřím, že řešení celého případu máš na dosah.“

Ani jsem se neobtěžovala poznámkou, že vůbec netuším, na co teď naráží. „Chceš se na tu povídku ještě podívat?“ zeptala jsem se místo toho.

„Nech mi ji tady ještě pár minut.

Přinesu ti ji dolů. Nepochybuju o tom, že máš před sebou ještě spoustu návštěv.“

Sbalila jsem své poznámky.

„Josepho, mám ještě jednu otázku, ale úplně z jiného soudku. Jestliže žena kojí své dítě v autě nebo na jiném uzavřeném místě mimo dům, jak by na to podle tvého názoru reagovaly sestry?“

Ta otázka ji očividně překvapila a zmobilizovala její představivost.

Usmála se. „Myslím, že jejich pocity by byly velice různorodé a kolísaly by mezi vysloveně negativními ohlasy až k jasné podpoře tvé důslednosti. Proč se ptáš? Pokoušíš se snad sama formulovat svůj postoj k téhle choulostivé věci?“

„Tak teď se něčeho podrž a poslechni si, co se mi stalo. Kojila jsem Eddieho v autě a skončilo to tak, že jsem byla zadržena málem jako exhibicionistka a předvedena na místní policejní stanici.“

Josepha se rozesmála. „Chris, no to je mi ale novina! Doufám, že jsi tvrdě hájila svá mateřská práva.“

„Na to vezmi jed, ale nebylo to třeba. Ve státu New York platí zákon, který na ochranu matek s malými dětmi pamatuje. Chudák zástupce šerifa, který mě při kojení načapal a ve snaze konat svou povinnost mě okamžitě zajistil, o tom ale ke své smůle vůbec nevěděl.“

„Vsadím se, že tvůj muž naopak o existenci takového zákona ani na chvíli nezaváhal.“

„A Arnold Gold taky ne. Moc ráda bych slyšela těch pár vět, které si po telefonu bleskově vyměnil s tím starým znuděným seržantem. Hned nato mě nechali jít, seržant se mi ještě omluvil, a oba se určitě cítili hodně trapně.“ Odešla jsem dolů a nechala jsem ji o samotě, aby si mohla v klidu znovu přečíst povídku D. D. Butlerové.

Nejdřív jsem si nebyla jistá, kdo koho vlastně baví. Všichni včetně Eddieho se spokojeně řehonili.

„Musíš ho sem přivézt znovu, až bude dost veliký, aby mohl ochutnat mé koláčky,“ nabádala mě sestra Dolores z vily, což je jedna budova kláštera, kde žijí starší jeptišky na odpočinku. „Schovala jsem jich pro tebe celý sáček, ale tenhle malý klouček na ně asi zatím nemá dost silné zuby.“

„Nebo dobré trávení,“ namítla jsem. „Díky za koláčky.“ Otevřela jsem papírový pytlík a nasála nosem nasládlou vůni, až se mi začaly sbíhat sliny. „Radši je zamknu v autě do kufru, abych se do nich nepustila dřív, než dojedu domů.“

„Nikam nechvátej. Dneska je venku tak krásně. Můžeš malého povozit kolem kláštera a pak se zastavit na chvíli ve vile. Znám tam pár lidí, kteří by s tebou určitě taky rádi prohodili pár slov.“

Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. A když nastal čas Eddieho nakojit, našla jsem si prázdnou tichou místnost a zavřela jsem za sebou dveře. Potom, co mi Josepha řekla, jsem sice věděla, že ji to nijak neuráží, ale raději jsem nechtěla zjišťovat, kdo by se tím mohl cítit pohoršen.

Právě když jsem se chystala k odchodu, Josepha mě vyhledala a vrátila mi zpátky obálku s povídkou. „Ani se mi nechce uvěřit, že tohle mohl někdo uveřejnit,“

řekla. „V žádném případě si nechci hrát na namyšlenou literární kritičku, která bez pardonu setře jakékoli dílo, ale podle mého názoru tohle není nic jiného než podřadný brak.“

„Souhlasím s tebou.“

„Myslím ale, že kromě bídné kvality se z toho dá vyčíst i něco jiného. Když se na to podívám s odstupem, napadá mě, že D. D. si možná chtěla trochu zašpásovat a naznačila své plány. Nedivila bych se, kdyby se v té povídce skrývaly nějaké užitečné indicie, hlavně lidé z těch seznamů, pokud ta jména dokážeš rozšifrovat.“

„Určitě se o to pokusím,“ slíbila jsem.

Josepha se naklonila nad Eddieho a políbila ho na tvář. „Jeďte opatrně.“

20

Když jsem se vrátila domů, na záznamníku na mě čekalo několik vzkazů. Kromě jiných lidí, kteří nebyli v tuto chvíli tak důležití, volala také Heather Williamsová a Jack. Nejdřív jsem se pokusila spojit s Jackem, ale byl zrovna mimo budovu.

Eddie se vzbudil, jakmile auto zastavilo, a očividně neměl dobrou náladu. Dala jsem mu napít vody, ale mělo to pouze omezený efekt.

Musím přiznat, že když mé dítě pláče, rozhodně nejsem klidná, ale teď jsem s jistotou věděla, že nemůže být hladový a plínky měl suché. Posadila jsem ho v sedačce, aby na mě viděl. Sledoval mě uslzenýma zarudlýma očima a přerušovaně propukal v hlasitý pláč, zatímco já jsem telefonovala s Heather.

„Chris,“ uslyšela jsem její hlas na pozadí velice podobných dětských zvuků, které se ozývaly u nás, „děkuju, že jste zavolala zpátky.

Nezlobte se, že jsem tuhle musela odjet. Mamka na tom byla dost bledě, určitě si to dokážete představit.“

„Ale ano. Jistě.“

„Chtěla jsem vám o D. D. něco říct.

Nevím, jestli to je důležité, ale jsem si jistá, že mamka o tom s vámi nemluvila, protože nechce, aby se o tom někdo dověděl. D. D. byla adoptovaná.“

„Opravdu?“ protáhla jsem překvapeně.

„Ano. Mamka s taťkou byli manželé už hodně dlouho a o adopci usilovali mnoho let, protože nemohli mít vlastní dítě. Nakonec se přece jen dočkali a umožnili jim D. D. adoptovat.“

„Kolik jí bylo?“

„Byla ještě malé miminko. Doma je spousta fotografií, na nichž je zabalená v kojeneckých peřinkách.

Potom, co si ji přivezli, museli vyfotit desítky filmů.“

Tím by se vysvětlilo to, proč se paní Butlerová zdála být o tolik starší, než obyčejně matky třicetiletých dcer bývají. „Nesmírně si vážím vašeho rozhodnutí, že jste se mi s tím svěřila. Vaši rodiče museli mít podruhé ještě větší štěstí. Vždyť vás získali pouhý rok nebo dva po D. D.“

„Tak to nebylo. Mě mamka skutečně porodila.“

„Myslela jsem, že jste říkala –“

„To ano, ale to bylo předtím.

Mamka nemohla přijít do jiného stavu od začátku manželství, ale jakmile jim vstoupila do života D.

D., zjistila, že je těhotná. Děje se to na celém světě dnes a denně, ale kdykoli se to znovu přihodí, připadá vám to jako zázrak. Mamka prostě otěhotněla a po devíti měsících jsem se jí narodila já, jako by nikdy žádný problém neexistoval.“

„Úžasné. Minule jste mi řekla, že D.

D. byla vaší nejlepší kamarádkou.

Vycházela jste s D. D. vždycky dobře, když jste spolu vyrůstaly?“

„Určitě. Ona pro mě byla Velká sestra a já její Malá sestra.

Vzhlížela jsem k ní málem s posvátnou úctou. Obdivovala jsem ji.“

„A co ona? Nežárlila na vás?“

„To si nemyslím. Naopak, řekla bych, že jsme byli docela šťastná rodina.“

„A co vaši, Heather? Nepocítila jste někdy, že by vás nějak zvýhodňovali nebo že by k vám přistupovali vstřícněji, protože jste byla jejich vlastní dcera?“

„To je vidět, že neznáte naší mamku, Chris. To je ta nejspravedlivější a nejférovější ženská, kterou jsem kdy potkala. Což je taky jeden z důvodů, proč se nikomu nesvěřila, že byla D. D. adoptovaná. Ona to prostě brala tak, že má dvě dcery. A tím to hasne.“

„A váš otec?“ připomněla jsem jí.

Ptala jsem se na oba rodiče, ale ona se zaměřila jenom na matku.

„Víte, táta je neústupný, zásadový chlap. A navíc v mnoha věcech velice staromódní. Chtěl nás obě slušně vychovat, chtěl, abychom chodily do školy, sehnaly si dobrou práci a vdaly se. D. D. chvíli pracovala, ale ona nikdy u ničeho nevydržela dlouho. A když odešla z posledního zaměstnání, tátu to hodně mrzelo. Dost ostře se kvůli tomu spolu chytli.“

Vzpomněla jsem si na hrozivou povídku, kterou D. D. napsala, a na seznam lidí, které nenáviděla. Ale to, že se s ní otec pohádal, ještě neznamenalo, že by ji neměl rád, nebo ji dokonce nesnášel. Chtěl přece pro svou dceru jen to nejlepší. „Ráda bych se vás zeptala na něco jiného. Když byla D. D.

mladší, neměla někdy problémy, víte, co myslím, s kázní, s chováním?“

I přes vzdálenost, která nás dělila, jsem vnímala, jak úporně přemýšlí, co říct a jak se co nejlépe vyjádřit.

„Mamka by vám to nikdy nepřiznala,“ začala. „Ale něco se s ní opravdu dělo. Dva učitelé si všimli některých zvláštností v jejím rukopisu a dospěli k názoru, že to jsou projevy psychické nevyrovnanosti, jako by ji něco rozrušovalo nebo rozčilovalo. A udělala taky pár průšvihů.“

„Jaké průšvihy máte na mysli?“

naléhala jsem.

„Jedné dívce provedla velice krutou věc. Neměla ji ráda a myslela si, že se k ní nechovala poctivě.“

„A co nějaká opatření, která by se snažila D. D. pomoct?“

„Myslíte něco jako psychologická poradna? Mamka o tom nechtěla ani slyšet. Absolutně to odmítala. Ona prostě měla doma dvě perfektní dcery, a pokud se jedna z nich zachovala asociálně, musel ji k tomu někdo vyprovokovat.“

„Ale našel se někdo, kdo to poradenství doporučil.“

„Myslím, že se to tak dá říct. Někdo ze školy mamce volal. Zaslechla jsem jenom útržky toho rozhovoru, takže vám opravdu o moc víc nepovím.“

„Pokusila se D. D. někdy vyhledat svou biologickou matku, Heather?“

„Nikdy.“ Prohlásila to naprosto rezolutně. „Dokonce jsem se jí jednou ptala, jestli o tom nepřemýšlela. Bez váhání odpověděla, že ne. Ze prý ji to nezajímá. Bylo by to úplně šílené, tvrdila, najít svou matku a dopátrat se minulosti. Nic z toho nechtěla.“

„Mockrát vám děkuju, Heather.

Musí to být pro vás pro všechny strašně těžké.“

„To máte pravdu, ale já chci zjistit, kdo mou sestru zavraždil.“

„Udělám, co bude v mých silách,“

slíbila jsem jí.

Celkem vzato jsem získala spoustu nových informací. Měla jsem mnohem víc bodů k přemýšlení: tajná trápení mladé dívky, vztahy, které utváří naše životy a můžou nás povznést nebo zlomit. Nesnášela D.

D. svého adoptivního otce? Znovu mě napadlo, pokolikáté už, proč nebyl doma, když jsem přišla na návštěvu? Jeho žena mu určitě řekla, že se k nim chystám, že mám nové zprávy o D. D. Bylo to v sobotu, což je den, který mnoho mužů tráví pracemi kolem domu, ale on tam nebyl.

Eddie seděl jako hromádka neštěstí a smutně pofňukával. Vzala jsem ho do náručí, začala jsem s ním chodit po místnosti a poplácávala jsem ho po zadečku. Strčil si do pusy dva prsty a utišil se. Otec a matka D. D.

mohli nahlížet na svou dceru naprosto rozdílně. To, že byli radostí bez sebe, když si ji přinesli domů jako nemluvně, ještě neznamená, že oba schvalovali její životní styl jako dospělé ženy. Mezi otcem a dcerou mohly klidně panovat neurovnané bouřlivé vztahy. Přemítala jsem, jestli se k sobě mohli chovat natolik hrubě, jestli jejich rozpory mohly být natolik vyhrocené, aby to otce vyprovokovalo k vraždě.

Popadla jsem obálku s povídkou a odnesla jsem ji do rodinného pokoje, kde jsem se s Eddiem na rameni posadila, vytáhla jsem okopírované stránky a začala jsem se textem znovu probírat. Seznam nenáviděných osob neobsahoval ani rodiče, ani sestru – ale nebyli ani v seznamu milovaných lidí. Podívala jsem se na oba seznamy pozorněji ve snaze najít Teddyho nebo Harlowa Sugara. Přítel, o němž přemýšlela, že ho zavraždí, ale neudělala to, se jmenoval Todd.

Měla to snad být slovní hříčka na Teddyho? Nechtěla jsem se pouštět do přílišných spekulací, co měla a neměla být autorská licence, ale každopádně ta možnost byla lákavá.

Chtěla jsem zavolat Josephě a podělit se s ní o zbrusu nové informace, ale už bylo po páté a touhle dobou jsou jeptišky na večerních modlitbách.

Eddie začal znovu plakat.

„Ty jsi dneska nějaký ukňouraný, miláčku.“ Otočila jsem se k němu a vstala jsem. „Odpoledne jsi nevěděl, kam se dřív podívat, točila se kolem tebe kupa ženských, viď?

To víš, teď už ti musím stačit zase jenom já.“

Vypadalo to, že mě vůbec neposlouchá, a tak jsem ho odnesla nahoru a připravila jsem ho na koupání.

Když jsem skončila kojení, zavolala jsem Kevinovi Angstromovi.

„Kdo?“ zeptal se zmateně, když jsem se mu představila.

„Manželka Jacka Brookse. Byli jsme na Nový rok u Goldových.“

„Ach, ano, promiňte. Od té doby se můj život úplně změnil, všechno je vzhůru nohama. Samozřejmě vás znám. Víte, že se Susan vrátila domů?“

„Slyšela jsem to a udělalo mi to velikou radost. Už jste se s ní viděl?“

„Ještě ne. Arnold Gold si nepřeje, aby s kýmkoli mluvila. Musela ho přemluvit, aby ji vůbec pustil do práce.“

„Kevine, během posledních dvou dnů jsem zjistila spoustu zajímavých věcí o té mrtvé ženě.

Mezi ní a Susan existovala nějaká spojitost a mě napadlo, že podobná spojitost může existovat i mezi ní a vámi.“

„Věřte mi, v životě jsem se s tou ženskou nesetkal, nikdy jsem o ní neslyšel.“

„Počkejte, to jsme si nerozuměli.

Nechtěla jsem v žádném případě naznačit, že jste se znali nebo jste byli přátelé. Jenom jsem si myslela, že byste mohli mít něco společného.

Vzpomenete si,jak jste se se Susan seznámili?“

„Ano. Bylo to v jedné umělecké galerii v New Yorku. V centru, v SoHo. Nic noblesního, rozumíte, prostě taková podkrovní místnost, kde se čas od času podobné akce pořádaly.“

„Čí obrazy se tam vystavovaly?“

zeptala jsem se se zatajeným dechem.

„Nejednalo se o obrazy, ale o fotografie. Autorkou byla jedna mladá Číňanka, které se podařilo vyvézt je za hranice. Některé snímky byly velice zajímavé.“

Zklamaně jsem vydechla. Popis se neshodoval s nikým, koho bych znala. „Proč jste tam šel?“

„Hm, to už přesně nevím.

Fotografku jsem neznal. Asi jsem dostal dva lístky od galerie. Jsem v jejich emailovém adresáři.“

„A kde se tam vzala Susan?“

„Slyšela o té fotografce. Podle mého názoru se o ni asi zajímal časopis, kde pracovala. Možná chtěli pár fotek publikovat.“

„Chápu.“

„Pomohl jsem vám?“

„Mám-li být upřímná, tak ne,“

přiznala jsem. „Posílají vám z té galerie lístky hodně často?“

„Ne, to rozhodně nedělají.

Obyčejně pošlou jenom letáček.

Tohle vlastně bylo poprvé a naposled, co jsem od nich nějaké lístky dostal.“

„Zajímalo by mě proč,“ uvažovala jsem nahlas, aniž bych očekávala odpověď. „Jak je to dlouho?“

„Někdy minulý rok. Přesné datum si nepamatuju.“

Zkusila jsem jediné jméno, které by se mohlo v této situaci hodit.

„Neznáte náhodou umělce jménem Teddy Toledo?“

„Teddy, no jasně. Potkal jsem se s ním. Taky měl v té galerii výstavu, už si nepamatuju kdy, ale určitě to bylo před tou, na které jsem se seznámil se Susan.“

Že by zásah do černého? „Byli jste přátelé? Večeřeli jste spolu někdy?

Volali jste si?“

„Občas jsme spolu mluvili. Jednou jsme dokonce zašli na drink do jednoho podniku kousek od galerie.

Ale pokud říkáte přátelé, tak to jsme určitě nebyli.“

„Kevine, Teddy znal D. D.

Butlerovou. Tak se jmenuje žena, která byla zavražděna v tom domě na farmě.“

Rozhostilo se ticho.

„To on jí to místo našel. Sám bydlí kousek odtud v sousedním městě. A dřív žil v New Yorku.“

„Teď jste mě teda dostala. Zdál se to být docela normální kluk.“

„Viděl jste ho s nějakou ženou?“

„Možné to je. Podobné výstavy jsou vždycky hojně navštěvované. Bývá tam hlava na hlavě a člověk se tam může potkat nebo seznámit se spoustou lidí.“

„Susan je přesvědčená, že D. D.

jistým způsobem ovlivňovala její život. A z toho, co jste mi právě řekl, vyplývá, že se asi nemýlí.“

„Ale proč?“

„To nevím. Možná jí to poskytovalo jakési perverzní uspokojení, když viděla lidi kolem sebe tancovat jako loutky podle toho, jak ona tahala za provázky.“

„My máme ale se Susan opravdový čistý vztah.“

„Já vím. Neexistovalo nic, jak mohla D. D. zařídit, abyste se do sebe zamilovali – kromě jedné věci, že vás dá dohromady.“

„Možná ji zavraždil Teddy,“

nadhodil.

„To je také možné. Kevine, pořád se v tom plácám a hledám cestu, která by mě dovedla k řešení. Můžete mi říct, kde pracuje Susanin otec?“

„Ano. Je pojišťovací agent. Věnuje se tomu celý život. Kancelář má v takové staré budově na Maiden Lané.“ Dal mi adresu a číslo do kanceláře. „.Několikrát jsem tam byl. Pokud se zajímáte o historii, padne tam na vás pocit, jako kdybyste právě překročili práh minulosti. Manželka do něho pořád hučí, aby se přestěhoval jinam, ale on zrovna nepatří mezi milovníky převratných změn. Líbí se mu tam a z Brooklynu je to kousek, člověk se tam snadno dostane.“

„Děkuju, Kevine. Jestli zjistím něco nového, dám vám vědět.“

Hned nato jsem zavolala Jill Bradyové.

„Víte o tom, že Susan je zpátky doma?“ zeptala se mě.

„Slyšela jsem. Byla už v práci?“

„Vrátila se, ano. Vypadá hrozně, ale trvala na svém, že prý opravdu chce pracovat. A všichni jsme rádi, že ji tu máme. Jsme malý kolektiv, a když jeden člověk vypadne, okamžitě to pocítí každý z nás.“

„Už máte své auto zpátky?“

„Ano, konečně. Policie si ho vzala, aby porovnali otisky prstů a stopy krve a já nevím co ještě. Dělali na něm několik dní, ale nakonec mi ho vrátili. Nic bych za to nedala, že ho rozebrali do šroubku.“

„To by mě zajímalo, jestli na něco přišli,“ nadhodila jsem.

„Pokud ano, mně se s tím rozhodně nesvěřili.“

,Jill, byly jste se Susan přijaté do zaměstnání přibližně ve stejnou dobu?“

„Musely jsme. Vždyť jsme nastoupily stejný den.“

„Jak jste tu práci sehnala?“

„Pracovala jsem jako asistentka editora jednoho velkého vydavatelství. Ale stala se nepříjemná věc, že jeho vyhodili a já jsem najednou musela dělat spoustu nekvalifikované podřadné práce. Takže jsem se začala zajímat o inzeráty v Timesech, obvolávala jsem známé a kamarády, kteří pracovali jinde, a nakonec jsem našla tohle. Napsala jsem dopis a poslala jsem jim ho spolu s životopisem. Téměř obratem jsem dostala pozvánku na pohovor a byla jsem přijata.“

„Takhle jednoduše to chodí?“

zeptala jsem se ohromeně.

„Opravdu to bylo takhle snadné.

Zavolali si mě na druhý pohovor, a když jsem vešla do kanceláře, Jerry mi oznámil, že jsem přijatá.

Dokážete si představit, jakou jsem měla radost. Mám tady sice víc práce, ale zase se dostanu ke spoustě zajímavých úkolů a přesně to jsem vždycky chtěla. Kdyby dneska nastala podobná situace a já bych znovu musela psát svůj životopis, mohla bych použít množství zkušeností, které jsem tady získala a které se od člověka ucházejícího se o práci ve vydavatelství samozřejmě vyžadují.

A navíc je tu skvělá parta lidí, všichni jsou takoví pozitivně naladění a příjemní.“ Mluvila se zápalem, naprosto přirozeně a upřímně.

„To zní jako v pohádce. Nevíte, jestli Susan sehnala práci stejným způsobem jako vy?“

„Víte, myslím, že ne. Vzpomínám si, jak mi jednou říkala, že na tom, jak ona dostala pozvání k pohovoru, bylo něco podivného.“

„Nevzpomenete si na nějaké podrobnosti?“

„Vypadalo to, jako by si na to interview vyžádali právě ji.

„Proč by to dělali?“

„Někdo z jejího dřívějšího místa jim prý doporučil, aby ji pozvali na pohovor, nebo za ni dokonce poslal životopis. Už si to přesně nevybavuju, ale tvrdila mi, že přišli oni za ní, ne ona za nimi. Ale tu práci dostala, protože opravdu něco uměla, žádná protekce. Nebylo to tak, že by někdo vlivný tahal za provázky.“ Bylo až dojemné, jaké úsilí vynakládá, aby mě přesvědčila, že Susan nedostala místo díky intervenci třetí osoby.

„To je velice zvláštní,“ souhlasila jsem.

„Můžu se zeptat, proč se o to zajímáte?“

„Podle mého názoru to může souviset s tou vraždou na severu.“

Jak?“

„To v téhle chvíli ještě nevím, ale ty útržkovité informace postupně začínají dávat smysl. Až budu mít tu skládanku hotovou, určitě vám dám vědět.“

„Doufám, že to bude brzo. Už kvůli Susan.“

Také jsem doufala.

Než přišel Jack domů se svými strhujícími novinkami, rozluštila jsem několik nejasností sama.

„Mám pro tebe pár věcí,“ hlásil už ve dveřích. „Pitvu a testy DNA.

Obzvlášť výsledky DNA jsou zajímavé.“

„Patří D.D.?“

„A Susan. Potom, co se Susan objevila živá a zdravá, už opravdu nebylo třeba pokračovat, ale protože už na tom dělali, zvládli to při jednom. Dneska mi volali z laboratoře. Nemůžou to prý dokázat, ale vypadá to, jako by se rozbory vzorků DNA Susan a D.D.

v několika důležitých faktorech nápadně podobaly. Je to prý pouhá spekulace, ale nabízí se myšlenka, že ty dvě ženy by mohly být –“

„Sestry,“ dokončila jsem za něho.

Udiveně se na mě podíval. „Oni volali i sem?“

„Nikdo nevolal. Jenom jsem si večer v klidu sedla a zamyslela jsem se a napadlo mě totéž.

Josepha, která tě mimochodem srdečně pozdravuje, mi doporučila, abych si znovu prošla poznámky z rozhovoru s Donaldsonovými a abych přemýšlela o tom, co mi řekli. Paní Donaldsonová si myslela, že Susan byla tou ženou, která si pronajala jejich dům. Fred s tím nesouhlasil a ona se mu posmívala, že si ji nedokáže představit s jiným účesem. Ale to nebylo jen o tom, jak měly upravené vlasy. Byly si docela podobné, opravdu to klidně mohly být sestry.

A pak jsem narazila ještě na něco, co mi řekl Teddy Toledo. Je to umělec a ti se na ostatní lidi dívají jinýma očima. Vyjádřil se tak, že na vzhledu těch žen se daly vypozorovat shodné nebo podobné rysy, ale že se rozhodně jednalo o dvě různé osoby. To znamená, že dva různí lidé nezávisle na sobě prohlásili, že si u těch dvou žen všimli jisté fyzické podobnosti.“

„No výborně. Ten chlapík z laboratoře podotkl ještě jednu důležitou věc, že DNA se používá častěji pro vyloučení než pro potvrzení shody, a aby mohl svou domněnku dokázat, potřeboval by vzorky DNA nejen od těch dvou potencionálních nevlastních sester, ale i od tří rodičů, kteří v tom mají, abych tak řekl, prsty – od toho, který je pro obě dívky společný, a od těch dvou zbývajících, kteří jsou různí. Pokud má ale pravdu, je ti jasné, co z toho vyplývá, viď?“

„Znamená to, že něco z toho, co mi dneska odpoledne řekla sestra D. D.

Butlerové, Heather Williamsová, není pravda. D. D. byla adoptovaná a tvrdila své sestře, že nemá zájem hledat svou biologickou matku. Na tom, jestli Heather lhala mně nebo D. D. lhala Heather, teď opravdu nezáleží. D. D. svou biologickou matku skutečně našla a musí to být Ada Starková. Navíc se D. D. určitě podařilo udělat Adě totéž, o co se snažila u Susan, vetřela se do její blízkosti a proměnila jí život v peklo.“

„Vydírání?“ nadhodil Jack.

„Proč ne? Možná požadovala po Adě všechno, co dostala Susan.

Možná cítila, že si to zaslouží.

Koneckonců, byla stejně tak Adinou dcerou jako Susan.“

„Co Ada říkala, že dělala na Silvestra?“

Snažím se vzpomenout. Ta otázka se probírala, tím jsem si jistá.

„Myslím, že řekla, že byla nakupovat.“

„A vzala si rodinné auto?“

„Pokud mě neklame paměť, tak jo.

Teď mi pověz, co se zjistilo při pitvě.“

„Trvalo to dost dlouho, protože museli tělo nejdřív rozehřát.

Nejzajímavější věcí je, že nikdo nedokáže určit přesně dobu úmrtí.

Mohlo to být na Silvestra, ale mohlo to být klidně o týden dřív.

Pokud je to tak, mohlo se to stát třeba před měsícem. Místní koroner prohlásil, že tělo začalo stydnout okamžitě, dokonce i když v kamnech ještě dohořívalo dřevo, a při tak nízkých teplotách, které tam v těch končinách v poslední době panují, by zmrzlo během dvanácti až čtyřiadvaceti hodin, přičemž by nedošlo k žádným podstatným změnám.“

„To znamená, že pokud chceme odhadnout poslední okamžiky, kdy byla D. D. ještě naživu, musíme se spolehnout na pravdomluvnost Teddyho Toleda. A to bylo den před Silvestrem.“

„A tys ji našla třetího ledna zmrzlou na kost. Takže máme třídenní okno.“

„To ale nic nemění na mém přesvědčení, že k vraždě došlo na Silvestra.“

„Souhlasím. Další zajímavý detail, který pitva odhalila, je, že v některých ranách na jejím těle se našly kousky dřeva a popela.

Vypadá to, že vrah popadl lopatku, kterou používala na čištění kamen.“

„To nám ale nabízí další úhel pohledu,“ uvažovala jsem. „Ten člověk tam možná nepřišel s úmyslem vraždit.“

„Vezmi jed na to, že pokud ho vůbec někdy dostaneme k soudu, jeho obhájce toho jaksepatří využije. No nic. Pojďme si promluvit o tom, co podnikneme dál.“

21

Schůzka s Ernestem Starkem se jevila jako další logický krok, pokud se mi tedy podaří se s ním zkontaktovat. Nedělala jsem si plané naděje, že by znal pravdu o Adě, o níž jsem já teď osobně vůbec nepochybovala. Bylo velice pravděpodobné, že před manželem své nemanželské dítě, které se narodilo ještě před svatbou a možná ještě předtím, než se seznámili, zatajila. Pokud ale Ada posílala D.

D. nějaké peníze, Ernest mohl pojmout podezření, že je něco v nepořádku, ačkoli Ada se zmínila o tom, že má zaměstnání a co udělá se svou výplatou, je čistě její věc.

Možná ale přece jenom ví něco o tom, kde se jeho žena a dcera na Silvestra zdržovaly, každopádně byl jedním z lidí, které jsem zatím neviděla a ráda bych si s nimi promluvila. Odhalila by se druhá tvář nevlastního otce D. D.

Butlerové.

Nemohla jsem Ernestovi Starkovi jen tak zavolat a domluvit si schůzku, protože mi bylo jasné, že by mě odmítl. Jedinou šanci jsem viděla v tom, že se u něho objevím neohlášená a budu doufat, že mě nevyhodí. Aniž bych vůbec měla jistotu, že ho zastihnu v kanceláři, odvezla jsem ve středu ráno před devátou Eddieho k Elsie a vydala jsem se do města.

Maiden Lané se nachází v nejjižnějším výběžku Manhattanu, jižně od Brooklynského mostu, v části, která se často nazývá finanční centrum města. Tato nevelká oblast se rozkládá několik bloků severně od Wall Street a vyznačuje se tím, že je v ní nezvykle vysoká koncentrace starých bank, jejichž reputace je postavena na stejně pevných základech jako budovy, v nichž sídlí. Jack, který zná Manhattan, jak se říká, jako své boty, má specifický druh tamější zástavby dokonale zmapovaný. Ve své době to bývala okázalá sídla pojišťovacích společností a kanceláří burzovních makléřů a mnohé z nich se zachovaly až do dnešních dnů.

Je to nejstarší část Manhattanu, kde jsou ulice oproti dnešním zvyklostem poměrně úzké a budovy se tyčí do takových výšek, že po většinu dne brání přímému přístupu slunečního světla. Najít volné místo, kde bych mohla zaparkovat auto, nebylo vůbec snadné. Všechny nové domy ležící na severu města mají v přízemí vlastní garáže. Na rozdíl od nich však byla většina těchto budov postavena v době, kdy auto zdaleka nepatřilo mezi tak rozšířený dopravní prostředek jako dnes, takže tehdejší architekti při plánování nové zástavby nevěnovali žádnou mimořádnou pozornost tomu, jak je dostat z ulic pryč, když jejich majitelé potřebovali někam dojít pěšky. Mezi jednotlivými domy jsou jenom úzké proluky, a pokud se nějaká stará budova zbourá, vzniklá volná plocha je okamžitě ohraničena drátěným plotem. Vtom jsem uviděla ceduli se spásným nápisem: SNADNÉ

PARKOVÁNÍ. S povděkem jsem nabídku využila a pěšky jsem se vydala zpátky k budově, v níž má Ernest Stark kancelář. Jeho jméno jsem našla v zarámovaném seznamu u výtahů.

Kevin ani v nejmenším nepřeháněl, když mluvil o tom, že tady na člověka doslova dýchne historie.

Mramorové podlahy, vysoké stropy, výtahy jako pohyblivé pozlacené klece s naleštěnými klikami, šrouby a ozdobným kováním. Vyjela jsem do šestého poschodí a vykročila jsem dlouhou chodbou ke dveřím kanceláře Ernesta Starka. „Jak vám mohu pomoct?“ zeptala se mě příjemná prošedivělá žena sedící za recepčním pultem. „Ráda bych mluvila s panem Starkem.“

„Máte sjednanou schůzku?“

Oddechla jsem si. Je u sebe, řekla jsem si v duchu. Teď jenom jak to navléknout, abych překonala ještě poslední překážku – zavřené dveře.

„Ne. Jenom mi nečekaně zbylo trochu volného času, což se mi náramně hodí, protože s ním potřebuju něco naléhavého projednat.“

„Vaše jméno?“

„Paní Bennettová.“ Bezpečně jsem věděla, že Adě jsem byla představena jako Jackova žena, čímž mi bylo automaticky přiděleno příjmení Brooksová.

„Počkejte moment, zeptám se.“

Vstala a vešla do kanceláře, přičemž nechala dveře trochu pootevřené. Když se vrátila, usmála se na mě. „Přijme vás hned.“

Vybavení místnosti muselo být stejně staré jako firma sama.

Masivní psací stůl z nádherně leštěného tmavého dřeva, orientální koberec na mnoha místech téměř prošlapaný, několik těžkých dřevěných židlí s koženým polstrováním, police plné knih s ozdobnými hřbety, skříně na spisy a jedno veliké okno s výhledem do prázdna.

Ernest Stark stál uprostřed místnosti, a když jsem vešla dovnitř, podal mi ruku na přivítanou.

„Jsem rád, že vás poznávám, paní Bennettová. Posaďte se prosím. Co pro vás mohu udělat?“

Do sedmdesátky mu určitě zbývalo mnohem méně než jeho ženě, v pase byl trochu hubenější a na hlavě mu zůstalo už jenom pár prořídlých šedin. Obdařil mě srdečným úsměvem a já jsem měla pocit, že asi býval výborným obchodním zástupcem, který klienta dokázal získat na svou stranu příjemným vystupováním a přímým jednáním a nemusel používat ostrých loktů nebo působit vlezle.

„Přišla jsem za vámi, abych se vás zeptala na několik věcí, pane Starku. Byla jsem u Goldových na silvestra, když Susan zmizela.“

„Neměla byste tu být, víte o tom?“

pronesl s otcovskou naléhavostí.

,Já vím, ale pokouším se vaši dceru zbavit podezření.“

„Susan je absolutně nevinná a já věřím, že nebude nikdy obviněná, protože neexistuje jediný důkaz.“

„Ona tam byla.“

„O tom se s vámi nemůžu bavit.“

„Kde jste byl toho dne vy, pane Starku?“ Jelikož mě nevyprovodil ven hned na začátku, rozhodla jsem se toho využít, dokud to neudělá.

„Kde jsem byl? Jak na tom záleží?“

„Může na tom hodně záležet.“

„Byl jsem přímo tady,“ řekl, „tady ve své kanceláři. Pracoval jsem a vyřizoval nějaké starší případy.“

„Jak jste se sem dostal?“

„Jak jsem jel? Myslím, že tehdy jsem musel metrem.“

„Máte přece auto, viďte?“

„To máme, ale když auto potřebuje manželka, používám metro.“

„Byl toho dne tady v kanceláři ještě někdo jiný?“

Neodpověděl hned. Došlo mu, kam mířím, a nechtěl mi nahrávat.

Nakonec přiznal: „Nemyslím si, že by tady tehdy kromě mě někdo byl.

Ale co se tím změní? Chcete si u telefonní společnosti ověřit, kam jsem z kanceláře volal? Možná zjistíte, že někdo tenhle telefon použil, aby zavolal na mé domácí číslo.“

A možná, že bych zjistila, že nikdo nevolal. „Pracujete tady sám často?“

„Když mám hodně práce. Občas sem chodím i o víkendech. To se nedá naplánovat, chápete.“

„Kde byla toho dne vaše žena?“

„Myslím, že se vypravila na nákupy.

Měla den volna a chtěla zajít do několika obchodů.“

„Kde jste byl, když jste se dověděl, že Susan zmizela?“

„Byl jsem tady. Volala mi to má žena. Odjel jsem okamžitě domů.“

„Pane Starku, viděl jste toho rána Susan ve vašem domě? Myslím ráno na silvestra.“

Připadalo mi to, jako by hleděl kamsi skrze mne. „Nemyslím si, že jsem ji viděl. Ona byla to ráno doma?“

„Mám zato, že jo.“

„Nejsem si jistý. Budu se jí muset zeptat. Odjel jsem tehdy do kanceláře dost časně.“

„Zmínila se Susan někdy o tom domě na farmě v Bladesville, kde bylo nalezeno tělo D. D.

Butlerové?“

„Nikdy. Poprvé jsem o něm slyšel, když jste tam odjela vy a našla tu mrtvolu.“

„Vaše dcera tu ženu znala.“

„Neřekl bych, že ji Susan znala. Tak či onak, má dcera zná spoustu lidí, o kterých nemám ani tušení.“

Ten rozhovor nikam nevedl, a tak jsem se chystala rozloučit, ale pak mě napadlo ještě něco jiného. „Než sehnala Susan práci v tom časopise, kde dělala předtím?“

„Pro jiný časopis. Jeden z těch velkých a známých.“ Jak se k té práci dostala?“

„Já jsem jí to místo sehnal.“

Jeho otevřenost mě udivila.

„Skutečně?“

„Jeden ze spolužáků, s nímž jsem kdysi chodil do školy, byl majitelem toho časopisu. Zavolal jsem mu, když Susan dokončila fakultu, a požádal jsem ho, jestli by se u něj pro mou dceru nenašla nějaká práce. Řekl mi, abych ji k němu poslal, a přijal ji.“

„To bylo štěstí, že jste znal někoho v takovém postavení.“

„Bylo to štěstí, ale trvalo to, jenom dokud tam pracovala.“

„Proč tam skončila?“ zajímalo mě.

„Můj spolužák odešel do důchodu,“

vysvětloval mi pan Stark. „Jakmile převzal redakci nový management, byly zavedeny rozsáhlé úsporné programy včetně snižování počtu zaměstnanců a její postavení ve firmě se změnilo. Nakonec pro ni už neměli práci, takže když se naskytla možnost odejít jinam, okamžitě ji využila. Myslím, že se jí tam moc líbí.“

„Nevíte, jak našla tohle místo?“

Pokrčil rameny. „Jak si člověk najde práci? Přes inzerát v novinách nebo mu poradí kamarád, znáte to.“

Pochopila jsem, že můj zdroj je vyčerpán. Poděkovala jsem mu za to, že mi věnoval svůj čas, a odešla jsem z kanceláře.

Do dvou jsem musela být zpátky u Elsie, nebo pro jistotu raději chvíli před druhou. Zbývalo mi tedy ještě celkem dost času. Vyhledala jsem telefonní automat a zkusmo jsem zavolala Adě, jestli je doma.

Říkala, že pracuje na částečný úvazek, a při troše štěstí bych se mohla trefit do té volné části. A skutečně. Zvedla to. Řekla jsem jí, kdo volá, a požádala jsem ji, jestli bych se u ní mohla zastavit. „Arnold si nepřeje, abychom spolu mluvily.“

„Ado, já se snažím očistit vaši dceru.“

„O to se postará policie. A Arnold.

Nemůžu s vámi mluvit, Chris.“

„Ado, já už vím, jaký je vztah mezi vámi a D. D. Butlerovou.“

Nastalo ticho. Pak se ozvalo vystrašené zašeptání: „Počkám na vás.“

Měla jsem štěstí. Na silnici jsem potkala jenom pár aut a jejich dům nebyl daleko. Zvládla jsem to za necelou půlhodinku.

Když otevřela dveře, byla pobledlá, pleť na obličeji jako by zešedla, její přirozená vitalita byla ta tam a vystřídala ji nejistota a nervozita.

„Pojďte dál. Posadíme se v kuchyni.“

Cestou do zadní části domu jsem si svlékla kabát, ale Ada se nenabídla, že mi ho pověsí. Chtěla mě mít z domu pryč co nejdřív.

„Kdo o tom ví?“ zeptala se, když jsem se posadila ke kuchyňskému stolu.

„Jack a já. Vzorky DNA naznačovaly, že Susan a D. D.

Butlerová mohly být příbuzné. A já vím, že D. D. byla adoptovaná.“

Oči se jí zalily slzami. Tajemství, které úzkostlivě střežila třicet dlouhých let, bylo odhaleno.

Veškerá opatrnost přišla vniveč.

„Mluvila jste s mým manželem?“

zeptala se.

„Ano. Nic mi neřekl.“

„Také nic neví. Jak jste se mohla opovážit zajít takhle daleko? Copak vám Arnold neřekl, abyste se do toho nepletla?“

„Ado, vaše dcera možná bude obžalovaná z vraždy. Já si ale myslím, že to neudělala.“ Když jsem tu větu vyslovila, uvědomila jsem si, že tomu opravdu věřím.

„Musel to udělat někdo jiný. Kdy se s vámi D. D. poprvé zkontaktovala?“

Rty se jí roztřásly jako lístky ve větru. „Před několika lety.“

Jak se s vámi spojila?“

„Napsala mi dopis.“

„Co chtěla?“

„Setkat se se mnou. To je to, co chce každý. Každý hledá své kořeny. Ale já jsem chtěla především zapomenout na to, co bylo, a začít znovu s čistým štítem.

Vzdala jsem se jí a požádala jsem, aby veškeré dokumenty byly zapečetěny a uschovány. Chtěla jsem se tak vyhnout tomu, abych musela v budoucnu čelit jejím rozmarům.“

„Víte, jak vás vyhledala?“

„Pracovala pro jistou pojišťovací společnost a spřátelila se tam s jednou dívkou, která měla přístup k osobním materiálům. Aspoň mi to tak tvrdila.“

„Co chtěla?“

„Málem i modré z nebe. Chtěla všechno, co jí bylo odepřeno tím, že jsem se jí vzdala.“

„Platila jste jí?“

Přikývla, slzy měla na krajíčku.

„Vyhrožovala vám?“

„Ano. Že prý všechno prozradí Erniemu, když jí nedám peníze. On nic neví. Nikdy se o tom nedověděl.

Tak jsem se rozhodla, když jsme se seznámili, a názor na tu věc jsem nikdy nezměnila. Nechtěla jsem, aby to věděl. Aby se trápil.“

Odmlčela se. „A pořád nechci.“

„Setkala jste se někdy s D. D.?“

„Nikdy. Nestála jsem o to a taky jsem jí to na rovinu řekla. Nepatřila do mého života. Být matkou obnáší mnohem víc než jenom přivést dítě na svět. I kdybych třeba Susan adoptovala, byla a vždycky bude mou dcerou, zatímco D. D. nikdy.

Se Susan jsem prožívala její život od dětství, dělila jsem se s ní o slasti i strasti. A to ze mě udělalo skutečnou matku.“

„Jak se k tomu stavěl biologický otec D. D.?“

„Nikdy neexistovala ani mizivá naděje, že bychom se vzali. On byl bohatý, vysoce postavený muž, mnohem starší než já, ženatý s dvěma dětmi. Já jako mladá a nezkušená holka jsem z něj byla celá pryč. V mládí jsem byla docela hezká,“ dodala, jako by chtěla vysvětlit, proč se o ni zajímal.

„O tom nepochybuju, Ado. Jste velmi krásná žena.“

Dvě slzy přetekly a smočily jí tváře.

„Děkuju,“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Takže jste se rozhodla porodit, i když jste už věděla, že si dítě nenecháte.“

„Už je to víc než třicet let. Tehdy byly potraty ilegální a často velice nebezpečné. On by ho určitě zaplatil, kdybych souhlasila. Byl by radši, kdybych si nechala dítě vzít.

Snad možná proto jsem se mu vzepřela. Nebo jsem možná v sobě živila naději, že až se nám narodí děťátko –“ Nedokončila větu, hlas ji zradil. Bolest byla příliš veliká.

Uviděl by sladký plod jejich milostného vzplanutí a opustil by svou ženu. Zachoval by se jako čestný muž. Devět měsíců planých nadějí a strachu, aby se nakonec stalo to, co bylo nevyhnutelné.

„Viděla jste se s ním ještě někdy?“

„Nikdy.“

,Je jeho jméno uvedeno na rodném listu D. D.?“

„Ne.“

„Ado, Susan spala noc před Silvestrem ve vašem domě.“

„Jak to víte?“

„Řekla mi to.“

„Cože?“

„Mluvily jsme spolu,“ přiznala jsem. „Ale Arnold trval na tom, aby Susan s nikým –“

„Já vím, ale ona mě požádala, abych jí pomohla očistit její jméno.“

„Můj bože.“

„Myslím, že Susan ví, jaký vztah vás s D. D. pojí.“ Jakmile jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že to pro Susan mohl být dobrý motiv, aby zavraždila nevlastní sestru ve snaze ochránit svou matku. Kdyby se Susan dověděla, že D. D. Adu vydírala…

„Jak se to mohla –?“

„Jestli vám přišel nějaký dopis, mohl se jí nedopatřením dostat do rukou a ona si ho přečetla.“

„A to jsem si myslela, jak nejsem opatrná.“

„Ado, přechováváte v domě nějaké dokumenty, které se týkají D. D?“

„Už ne. Před lety jsem tu měla její rodný list. Ernie se nikdy o mé věci nezajímal, a tak jsem si myslela, že je u mě v bezpečí. Ale později, když Susan vyrostla, jsem se ho raději zbavila.“

„Je na něm jméno?“

„Je tam jenom: nemluvně – děvče.“

Zvláštní, jak zprvu zdánlivě nesouvisející útržky informací začínají dávat smysl. „Víte o tom, že když byla Susan malá, myslela si, že byla adoptovaná?“

„To si myslí spousta dětí,“ opáčila Ada. „Není to nic neobvyklého.“

„Ale u ní ta obava přetrvala.

Svěřila se s tím dokonce některým svým známým.“

„Musela se nějak dostat k těm dokumentům a špatně si to vyložila.“ Vypadala utrápeně. „Je strašné představit si Susan, jak se přehrabuje v mých věcech.“

„Byla tehdy ještě dítě. Malá děvčata bývají hodně zvědavá.“

„A velká taky, jak se zdá, když si přečetla dopisy, které mi D. D.

poslala.“

Vypadalo to, jako by tu došlo k ironickému překroucení obvyklého stavu věcí. Nebyla zde zvědavá matka slídící v osobních věcech své dcery; bylo tu naopak zvídavé dítě a podezřívavá dospělá mladá žena, která si přečte matčinu poštu a zapíše si jméno a adresu. Možná, že se ta nedůvěřivá slečna proměnila z malé holčičky v dospělou ženu během jediného okamžiku, když čirou náhodou objevila něco v maminčině zásuvce, zatímco zcela nevinně hledala náplast nebo oblíbené korále.

„Na Silvestra,“ začala jsem z jiného konce, abych změnila nepříjemné téma rozhovoru, „kdy jste zjistila, že Susan zmizela?“

„Kevin volal, že s ní chce mluvit.

Ale to už jste přece slyšela.“

„Já vím. Povězte mi to prosím ještě jednou.“

„Řekl, že ji tady vysadil to předcházející odpoledne, ale já jsem ji neviděla. Začal si o ni dělat starosti a nakazil tím i mě.“

„Co jste udělala?“

Na chvíli se zamyslela, jako by si musela na některé části vyprávění znovu vzpomenout. „Zavolala jsem Erniemu.“

„Kam?“

„K němu do kanceláře.“

„Byl tam?“

„Samozřejmě že tam byl. Řekla jsem mu, co se stalo, a on přijel okamžitě domů.“

Kryli jeden druhého. „Kde jste toho dne byla, Ado?“

„Měla jsem volno. A tak jsem si vzala auto a jela jsem nakupovat.“

„Kam?“

„To je různé.“ Její chování a gestikulace působily velice nervózně, ale celá situace byla tak napjatá, že bylo těžké z toho vyvozovat nějaké závěry.

„Co znamená slovo ‚různé‘?“

nenechala jsem se odbýt. „Jela jsem – odjela jsem do New Jersey. Ráda tam nakupuju. Nejsou tam spotřební daně, a když víte, kam zajít, seženete tam nádherné věci.“

„Koupila jste něco?“

„Jenom něco málo –“ odtušila bezbarvým hlasem.

„Málo čeho? Co jste vlastně koupila, Ado?“ tlačila jsem na ni.

„Boty, myslím.“

„Platila jste za ně?“

„Jsem snad u výslechu? Musím prokazovat, co jsem zaplatila?“

„Jenom se snažím zjistit, kde jste toho dne byla,“ řekla jsem. „Chci vědět, jestli jste skutečně jela nakupovat, nebo jste se vydala na sever do Bladesville a zavraždila jste tam D. D. Butlerovou, protože už jste dál nehodlala snášet její vydírání.“

„Odejděte,“ zašeptala. „Jděte pryč.

Dál už mluvit nemůžu. Nemůžu ani přemýšlet.“ Hlas se jí zlomil.

„Prosím vás, odejděte.“

Podívala jsem se na hodinky.

Blížila se doba kojení našeho chlapečka a čekala mě ještě dlouhá cesta, než se k němu dostanu. Vstala jsem a zapnula jsem si kabát. Pak jsem poklepala Adě na rameno.

„Promiňte, je mi to líto,“ řekla jsem omluvně. Chápala jsem ji.

22

Později toho večera, krátce před tím, než se Jack vrátil domů, ale dlouho potom, co jsem uložila Eddieho ke spánku, jsem vytočila služební číslo Ernesta Starka.

Telefon několikrát zazvonil a pak se spustil záznamník, jehož mechanický hlas mi oznámil, jaké jsou úřední hodiny, a nabídl mi, že můžu zanechat vzkaz. Nevyužila jsem té možnosti. Vyrozuměla jsem z toho ale zajímavou skutečnost, že pokud Ada volala na Silvestra svému muži, aby mu oznámila, že se jim ztratila dcera, záznamník mohl opět jednoduše sepnout, takže kompletní hovor z domu Starkových do kanceláře pana Starka by se dal dohledat v archivu telefonní společnosti, což by ale samozřejmě nic nedokazovalo. Ernest Stark možná u sebe byl a možná nebyl.

Možná věděl, kde se jeho žena toho dne nachází, a snažil seji krýt.

Možná on nebo oba manželé Starkovi věděli, že jejich dcera přespala v noci na Silvestra doma, ale možná ne.

Vyplývá z toho jeden prostý fakt: obě Starkovy ženy mohly odjet do Bladesville a zavraždit D. D.

Butlerovou. A protože s jistotou víme, že Susan skutečně odjela, existuje reálná možnost, že její matka se tam mohla vypravit také.

Ernest mohl být tou dobou doma, takže by měl vědět, kdy Ada odjela a kdy se vrátila.

A nebo mi možná bylo souzeno dokončit celý cyklus, abych začala znovu a ještě jednou se zaměřila na Susan, tentokrát však o poznání důkladněji. Podle jejího vlastního tvrzení na farmu přijela. Bylo docela dobře možné, že Ada skutečně strávila den nakupováním v New Jersey, zatímco Ernie pracoval sám ve své kanceláři. Na kratičkou chvíli jsem sama sebe přesvědčila o Susanině nevině.

Nabízelo se nejjednodušší vysvětlení: D. D. zabila ona, pak odstranila všechny stopy, které by mohly vést k identifikaci těla, a zničila i sebemenší náznaky, které by mohly spojovat vraždu s její matkou. Během dní, kdy byla pohřešovaná, měla dostatek času na to, aby spálila nebo se jinak zbavila veškerého důkazního materiálu. V

tomto případu nehrály roli žádné počítače. Nejsofistikovanějším přístrojem, který se v domě nalézal, byl stařičký mechanický psací stroj.

Pokud si člověk prošel celý dům a odstranil všechny papíry, měl všechno. Měl vyhráno. Možná to opravdu bylo takhle jednoduché.

Neustále jsem si s tou myšlenkou pohrávala a hnětla ji jako hrnčíř hebkou hlínu. Snažila jsem se nahlédnout pod pokličku rodiny Starkových, kde se všichni vzájemně kryli, kde každý mohl mluvit pravdu, ale stejně snadno mohl každý lhát. Ale v tom příběhu šlo o víc než pouze o vraždu.

Jednalo se tu také o ten projekt, o hru, kterou D. D. napsala, nebo scénář, chcete-li. To nebyl pouhý příběh vydírání a odplaty. Nebylo to tak prosté, že se jeden nebo dva členové Starkovy rodiny zčistajasna rozhodli, že D. D. na Silvestra sprovodí ze světa. D. D. je – nebo někoho jiného – toho dne očekávala. Bylo dokonce možné, že to, co se nakonec stalo osudné jí, zamýšlela provést svému vrahovi podle zinscenovaného schématu, který se jí vymkl z rukou. Mohla to například naplánovat tak, že pozve jednoho z těch lidí k sobě do domu, zavraždí ho a odjede v jeho autě.

Následně by se pak všechno odehrálo v obráceném gardu. D. D.

by odstěhovala své věci z domu a nechala by tam tělo oběti, aby ho někdo objevil až na jaře. Nájem měla zaplacený ještě na další měsíc, takže pravděpodobnost, že by tam někdo přišel pro další peníze, byla téměř nulová. Zavolala by Teddymu Toledovi a oznámila by mu, že odjíždí, takže ji už nemusí vozit pro nákupy, Donaldsonovým by napsala dopis se stručným vzkazem, že se odstěhovala a že za všechno mnohokrát děkuje. Nebo, napadlo mě, by jim možná dokonce poslala šek na zaplacení nájemného na další měsíc nebo dva, čímž by se pojistila, že Donaldsonovi nepojedou dům zkontrolovat a neobjeví tělo.

Nyní přede mnou stála zásadní otázka, kterou jsem musela vyřešit: Koho D. D. pozvala na svůj vražedný silvestrovský večírek?

Jedno bylo jisté: Susan pozvání dostala. Ale kdo další?

Vyndala jsem obálku s povídkou od D. D. a znovu jsem se podívala na seznamy lidí, které milovala a které nenáviděla. Byl snad tohle klíč k celé záhadě? Nebo jsem reagovala trochu přemrštěně a její nevinné literární dílko jsem nesprávně interpretovala jako skutečný úmysl zavraždit?

Přečetla jsem celou povídku od začátku do konce. Kromě seznamů v ní nebylo nic, co by mi mohlo být nějak užitečné. Todd, přítel (Teddy?

přemítala jsem znovu), jen o vlásek unikl vypravěččině hněvu. Ubohou obětí, jejíž smrt přišla v posledním odstavci, se stal neznámý cizinec, který se proti vypravěčce nejspíš ničím neprovinil. Jeho jedinou chybou bylo, že se nacházel v nesprávný čas na nesprávném místě, takže byl po ruce. Vůbec se nesnažila nalákat ho k sobě domů.

Střetla se s ním večer v parku –podle popisu by se pravděpodobně mohlo jednat o Central Park – kde nešťastník odpočíval na lavičce, tam ho zabila a v klidu odešla. Byla to příšerná povídka a mě znovu napadlo, jak se mohl vůbec někdo propůjčit k tomu, aby takovou ohavnost publikoval.

Pokud jsem vůbec měla v ruce nějaký dešifrovací klíč k nevyrovnané psychice D. D.

Butlerové, musely to být ty seznamy. Prvním na seznamu nenáviděných: Velký Šéf. Bůh?

Člověk, pro něhož pracovala u pojišťovací společnosti? Druhý byl Malý Šéf. Pak zřejmě následovala spousta zkratek, ale ani jedna z nich mi nic neříkala. Seznam milovaných byl poněkud nejasný. Pokud by si člověk trochu pohrál s písmeny, jedno jméno by snad mohlo dávat smysl: Weather Girl se hodně podobalo Heather W.

Nakonec mi začaly před očima tančit rozmazané věty a já během několika okamžiků tvrdě usnula.

„To je dobrá teorie,“ pochválil Jack můj nápad. Vstal od stolu od snědené večeře téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem skončila kojení Eddieho. Celá naše rodina se chystala do postele. „D. D. k sobě pozve na návštěvu lidi, které nejvíc nesnáší nebo na které nejvíc žárlí: svou biologickou matku, která se jí vzdala a neposílala jí dostatek peněz, a svou nevlastní sestru, která podle jejích představ žije na její úkor daleko lepším životem. Má v úmyslu zabít jednu nebo obě ženy a ujet autem pryč. Co by udělala s druhým autem?“

„Na farmě je spousta

hospodářských budov. Například do stodoly za domem by se pohodlně vešlo několik aut. Jedno by tam mohla ukrýt a tím druhým odjet.

Možná chtěla odcestovat do zahraničí.“

„Musím si to chvíli promyslet,“

opáčil Jack a zvedl pravou ruku jakoby v obranném gestu. Bylo zřejmé, že ho vývoj případu plně zaujal. „Ernesta jsme vyřadili, protože kdyby se o D. D. dověděl, popadl by Adu do náručí a řekl by jí: ‚Ničeho se neboj. Já na to kašlu,‘

a dodal by, aby jí okamžitě přestala platit. Nebo by se na ni naopak obořil: ‚Odhalil jsem, jak jsi mě celou dobu vodila za nos. Mezi námi je konec‘ Ať tak nebo tak, z vraždy bych ho nepodezříval.“

„To se mi zdá rozumné.“

„Takže na sever možná odjíždí Ada a nachází tam zoufalou Susan, která právě spáchala vraždu. Nebo nenachází Susan, ale objeví v kuchyni mrtvolu D. D. Obratem se vrací zpátky do Brooklynu.

Odpoledne telefonuje Kevin a shání se po Susan, která je v tom okamžiku už nezvěstná, pravděpodobně protože jí matka poradila, aby se na chvíli ztratila.

Následně na to Ada zavolá na Ernieho číslo, aby o telefonátu existoval záznam. Později to navodí dojem, že se o Susanině zmizení právě dověděla.“

„To beru. Znamená to, že jsme zpátky ve fázi, kdy je podezřelou číslo jedna Susan?“

„To nevím. Pár věcí mi ještě vrtá hlavou.“

„Hm,“ zabručela jsem. Usmála jsem se a otočila jsem hlavu do strany, abych se na sebe podívala do zrcadla nad prádelníkem.

„Sluší ti to.“

„Podívej se, jaké mám pořád vyboulené břicho. A jak bývalo dřív pěkně ploché.“

„Tak ho trochu zatáhni, miláčku. Tak to přece dělají všechny newyorské celebrity, když je obklopí fotografové se svými aparáty.“

Zasmála jsem se té představě.

„Josepha poznamenala ještě jednu zajímavou věc. že je v tomhle případu zapleteno až podezřele mnoho časopisů. Pro jeden pracovala Susan. D. D. publikovala ve více než jednom. Myslím, že zítra ráno znovu zavolám Harlowovi Sugarovi. Toužím totiž zjistit, kdo měl žaludek na to, že otiskl tu skandální povídku. A ještě něco. Kdybys náhodou někdy neměl do čeho píchnout, mohl by ses podívat a prověřit mi, jestli neexistují nějaké nevyřešené vraždy, které se staly v Central Parku? Kdy tělo oběti zůstalo ležet na lavičce?“

„Těch bude určitě spousta. Většina vražd skončí nevyřešených, jak dobře víš. Samozřejmě kromě těch, do jejichž vyšetřování vloží svůj rozumový potenciál má nepřekonatelná žena. Co tě přivádí k myšlence, že by tu mohla existovat nějaká spojitost?“

„Dneska večer jsem se přinutila přečíst tu příšernou povídku pozorně od začátku do konce.

Poprvé jsem ji, kromě těch seznamů, jen tak zběžně prolétla.

Tentokrát jsem se na čtení opravdu soustředila. Vypravěčka někoho zavraždí na lavičce v parku.

Poslední věta zněla: ‚Cvičení vede člověka k dokonalosti.‘“

„Páni!“

„Reagovala jsem stejně.“

Ráno jsem se pokusila zavolat Harlowa Sugara. Nikdo to nezvedal. Nevěděla jsem, jestli pracuje doma nebo v kanceláři, ani kolik tam tráví času, a nebo kam vůbec přesně volám. Předpokládala jsem ale, že je to číslo domů, protože jsem ho našla v telefonním seznamu pod jeho jménem. Doufala jsem, že se vrátí později.

Dopoledne se udělalo trochu tepleji, a tak jsem vzala Eddieho na procházku a ukázala jsem mu Melin dům, když jsme ho míjeli. Strašně se mi po Mel stýskalo. Staly se z nás blízké přítelkyně, když jsem se po odchodu z kláštera svatého Štěpána přestěhovala do domu po tetě Meg, a tak nějak jsem se naučila počítat s tím, že ji mám blízko sebe, že se na ni mohu ve všem spolehnout. Díky ní jsem si našla místo ve společnosti mnohem snadněji, chodím na schůze městské rady, kde se v současné době zabýváme záležitostmi spojenými s blížícími se volbami. Co nádherných odpolední jsme spolu proseděly u čaje a jejích znamenitých koláčků a vedly jsme horlivé diskuze na nejrůznější témata. Příležitostně jsem jí také pohlídala děti, takže mohli s Halem vyrazit, kam si naplánovali nebo kam nutně potřebovali zajet, a přitom dům opouštěli s pocitem, že je o všechno postaráno.

Teď Mel chodila do práce a já jsem byla vázána na čtyřhodinový cyklus, kdy musím nakojit své dítě. Nikdy dřív jsem tak intenzivně nevnímala plynulost a proměnlivost života.

„Nic není statické,“ mluvila jsem ke svému spícímu synkovi. „Jen se podívej na sebe. Přibíráš dvacet dekagramů týdně, zatímco já bych potřebovala dvakrát tolik shodit.“

Náhle u krajnice zastavilo auto a sousedka odvedle, Midge MacDonaldová, stáhla okýnko a zavolala na mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem.

„Nádherný den, co?“

„Krásný.“

„Zastavte se u nás někdy odpoledne.

Mám ráda děti.“

„Děkuju. Určitě přijdu.“ Zamávaly jsme si na rozloučenou a ona pokračovala ulicí dolů.

Obrátila jsem se a vracela jsem se zpátky. Doufala jsem, že Harlowa Sugara chytnu ještě před odchodem na oběd.

„Haló?“ Jeho hlas byl nezaměnitelný.

„Pane Sugare, jsem moc ráda, že jsem vás zastihla u telefonu. Tady Chris Bennettová.“

„Chris Bennettová.“

„Mluvili jsme spolu o D. D.

Butlerové.“

„Aha. Už si vzpomínám. Dostala jste tu povídku, jak jsem vám ji poslal?“

„Přišla v pořádku. Moc vám za ni děkuju.“

„Není to zrovna čtení na zlepšení nálady, co říkáte?“

„To teda ne, je to pěkně morbidní.

Člověku to až nahání hrůzu. Chtěla jsem se vás jenom zeptat na časopis, kde tu povídku vydali.

Víte, jak se jmenuje?“

„No jistě. Někde ho tady mám. Vám jsem okopíroval jenom stránky, které vás zajímaly, a poslal jsem vám je.“

„Mohl byste mi dát jméno nebo adresu nebo cokoli jiného, co tam vyčtete?“

„Vydržte vteřinku.“ Odešel a přitom si pobrukoval jakousi zvláštní melodii, jejíž tóny jsem slyšela po celou dobu, kdy hledal ten časopis.

„OK. Našel jsem ho. Co byste potřebovala vědět?“

„Mohli bychom začít jménem.“

„Soupfon – nejsem si jistý, jestli to správně vyslovuju.“ Pak mi přečetl adresu kdesi na Manhattanu.

„Nějaké telefonní číslo?“

„Jo.“ Nadiktoval mi ho.

„Jak ten časopis vypadá?“ zajímala jsem se. „Spíš druhořadý neprofesionální plátek?“

„Myslíte amatérský? Tak to vůbec ne. Naopak! Kvalitní lesklý papír, elegantní titulní strana, nápaditý design, prostě má to šmrnc.“

„Musím přiznat, že jste mě překvapil,“ poznamenala jsem.

„Podle mého názoru ta povídka nemá valnou úroveň a je těžké uvěřit, že by si mohla získat nějaký větší ohlas.“

„Ohlas neohlas, vypadá to, že tam odvádějí velice profesionální práci.“

„Jak se jmenuje to nakladatelství?

Nebo šéfredaktor?“

„Jméno, které je uvedené nahoře, zní: Melissa Hanesová. Chystáte se jí zavolat?“

„Smím?“

„Můžu se zeptat proč?“

„Zajímalo by mě, jak se může povídka, jakou zplodila D. D., objevit v, jak se zdá, seriózním časopise středního proudu. Četl jste tam nějakou jinou povídku?“

„Mám-li být upřímný, nečetl. D. D.

jsem znal, a když jí ta povídka vyšla, koupil jsem si jeden výtisk.

Ale zbytek jsem jen zběžně prolétl.

Je tam překlad jedné francouzské povídky, pak nějaká povídka od děvčete, o kterém jsem už někde slyšel,“ řekl mi jméno, které mi bylo vzdáleně povědomé, „několik básní – já poezii nečtu, takže to nemůžu komentovat.“

„To je velice zajímavé. Mockrát vám děkuju, pane Sugare.“

„To nic, jsem rád, že jsem vám mohl pomoct.“

Vytočila jsem číslo, které mi dal na časopis Soupfon, a požádala jsem, jestli bych mohla dostat k telefonu Melissu Hanesovou. Musela jsem se představit a poté mě přepojili k mladé asistentce. „Ráda bych mluvila s paní Hanesovou,“

zopakovala jsem.

Sebevědomý hlas odpověděl: „Teď je zaneprázdněná. Můžu vám nějak pomoct?“

„Mám dotaz ohledně jedné ženy, jejíž povídku jste uveřejnili minulý měsíc. Jedná se o D. D.

Butlerovou.“

„To jméno je mi povědomé. Co o ní potřebujete vědět?“

Byla jsem zaskočená a musím přiznat, že i trochu nazlobená.

Potřebovala jsem dostat k telefonu Melissu Hanesovou a rozhodně jsem se nechtěla vybavovat s její mladou ambiciózní asistentkou.

„Patří D. D. mezi osobní přítelkyně paní Hanesové?“

„Tak na tuhle otázku skutečně neznám odpověď. Můžu se vás zeptat, proč to chcete vědět?“

„D. D. před nedávnem zemřela a –“

„Ach,“ vydechla dívka. Má zpráva ji zjevně šokovala. „To je mi líto.“

„Tak mě jenom napadlo, že možná byla blízká přítelkyně Melissy Hanesové, a kdybych si s ní mohla popovídat –“ nechala jsem nedokončenou větu záměrně viset v éteru jako návnadu a doufala jsem, že po ní skočí. Stalo se.

„Počkejte moment. Zjistím, jestli by si teď na vás neudělala čas.“

Ukázalo se, což jsem ostatně předpokládala, že seznam jednání Melissy Hanesové není ani zdaleka tak nabitý, jak mi bylo předkládáno.

Během několika vteřin jsme byly spojeny.

„U telefonu Melissa Hanesová. Kdo volá, prosím?“

„Tady Chris Bennettová. Mám na vás pár otázek, které se týkají D. D.

Butlerové.“

„D. D. Butlerová, ano, vím, o koho se jedná. Publikovali jsme nedávno jednu z jejích povídek. Je to několik čísel dozadu.“

„To je ona. Řekla bych, že ta povídka byla pro charakter vašeho časopisu poněkud neobvyklá.“

„Naše vydavatelství se neprofiluje jenom jedním směrem, snažíme se poskytovat prostor spoustě rozličných žánrů. Můžu se vás zeptat, jaký je váš zájem v této věci?“

„D. D. Butlerová asi před dvěma týdny zemřela.“

„Ach,“ řekla. Pak dodala: „To jsem nevěděla.“

„Znala jste ji?“

„Vlastně ne. Nikdy jsem se s ní nesetkala. Poslala mi tu povídku a asi jednou nebo dvakrát jsme spolu potom mluvily po telefonu. Dostala za ni zaplaceno a od té doby jsem s ní nebyla v kontaktu. Stále nechápu, co to s tím má ale společného?“

„Všechno nasvědčuje tomu, že D.

D. byla zavražděna,“ řekla jsem, „a existuje několik variant, které se snažím prověřit. Můžete mi prozradit, jak jste dospěla k závěru, že její povídku uveřejníte? Stalo se tak na základě vašeho vlastního rozhodnutí, nebo u vás funguje nějaká redakční rada, která se k podobným případům vyjadřuje?“

Opravdu jsem nebyla tak naivní, abych věřila, že mají přehnaně početný personál. Ať už se ten časopis navenek stavěl jakkoli noblesně, rozhodně se tam netopili v penězích.

„Ta povídka – víte, není snadné na vaši otázku odpovědět.“

„Mluvíte obecně nebo jenom co se týká posouzení této povídky?“

„Obvyklý a osvědčený postup u nás je takový, že přečteme a zhodnotíme každý příspěvek. Jsme malá společnost a zásadní rozhodnutí se rodí a přijímají v diskuzi.“

„A jak to bylo s touhle povídkou?“

nedala jsem se odbýt.

„Opravdu se o tom nechci bavit.

Uveřejnili jsme ji a řádně jsme za ni zaplatili; to je vše, co k tomu můžu říct. Nevím, kdo jste a jaké máte záměry. Je mi velice líto, že slečna Butlerová zemřela, ale opravdu vám už víc pomoct nemůžu.“

Z tónu jejího hlasu bylo slyšet, že je silně rozčilená a nemůže se dočkat, až bude mít tento nepříjemný rozhovor za sebou. Rozhodla jsem se, že už ji dál nebudu trápit, a zavěsily jsme. Možná si myslela –nebo doufala – že mi svými vyhýbavými odpověďmi nic podstatného neprozradila, ale skutečnost, že povídka D. D.

Butlerové neprošla před uveřejněním v časopise žádnou obvyklou schvalovací procedurou, byla nanejvýš podivná. A navíc mé vyptávání redaktorku zjevně silně rozrušilo. Ten telefonát rozhodně nebyly vyhozené peníze.

Jack zavolal odpoledne, když jsem vedla s Eddiem > naši zvláštní konverzaci.

„Díval jsem se po těch nevyřešených vraždách, které se měly stát na lavičce v Central Parku. Bohužel nic.

„Byl to jen nápad. Pusť to z hlavy.“

„Ale znáš mě, nevzdal jsem to a hledal jsem dál. A narazil jsem na něco jiného. Tompkins Square Park.“

„Tompkins Square? Myslíš dole na východní straně?“

„Přesně tam. Policajti z okrsku to tam přezdívají Abecední město.“

„Jacku, to je ale kousek od místa, kde měla D. D. naposled byt.“

„Taky mě to napadlo. Ten případ je stále vedený jako otevřený a vyšetřovací tým pořád pravidelně aktualizuje složky D. D. S dalšími informacemi. I když, jak já to vidím, se ti chlapíci asi zrovna nepřetrhnou.“

„Kdy se to stalo?“

„Asi před rokem. Jak to zapadá do tvé teorie?“

„Docela jo. Tenkrát ještě bydlela v New Yorku. A její povídka spatřila světlo světa přibližně v té době.

Víš, kdo byl obětí?“

„Nějaký bezdomovec. Podle spisu by to mohl být muž mezi místními známý pod přezdívkou Kudrnáč.

Říká ti to něco?“

Nic mi to nepřipomínalo, ale řekla jsem mu, že ještě uvidím, jestli nám ta informace něco přinese. Když jsem zavěsila, šla jsem se znovu podívat na seznamy v povídce. Ani na jednom z nich nefigurovalo jméno, z něhož by se aspoň vzdáleně dalo odvodit Kudrnáč.

Obětí byl Lester Heim a jeho vzhled nebyl nikde popsán. Projížděla jsem očima oba seznamy nahoru a dolů, vracela jsem se ke jménu nebohého Lestera, až mi najednou něco docvaklo.

„Pojď, Eddie. Uděláme si spolu malou projížďku v autě.“ Položila jsem ho na stolek, vyměnila jsem mu plenku, oblékla jsem ho na ven a vyrazili jsme do knihovny.

V Oakwoodu byla celkem slušně vybavená knihovna a pracovnice u přepážky mě ihned poslala do oddělení cizojazyčných slovníků.

Eddieho jsem nesla ve velkém šátku uvázaném přes prsa, takže jsem měla obě ruce volné. Nejdříve jsem sáhla po německém slovníku. Heim bylo německé slovo a v překladu znamenalo „domov“. Lester Domov nebo Lesser Domov. Menší Domov.

Žádný Domov. Možná sehrála roli má nabuzená představivost, ale napadla mě i verze Bez Domova, což by se dalo smysluplně transformovat na ‚bezdomovec‘ Ať už D. D. napsala povídku před nebo až po vraždě, podle mého názoru se tímto ke svému činu víceméně přiznala.

23

Když jsme se vrátili domů, pokusila jsem se zavolat Susaninu otci a byla jsem bez průtahů spojena.

„Promluvím si s vámi,“ připustil, „ale neexistuje nic, co bych vám ještě mohl říct.“

„Mám jen jedinou otázku. Jak se jmenoval muž, který nabídl Susan první zaměstnání?“

„To je snadné. Byl to Irwin Liebowitz. Vyrůstali jsme s Irvem spolu, než jeho otec zbohatl. Když se finanční a společenské podmínky rodiny změnily, přestěhovali se všichni do většího bytu ve východní části Manhattanu. Ale s Irvem jsme zůstali přátelé dál. Věnoval se stejné práci jako otec a nakonec po něm převzal štafetu. Jeho syn to ale dělat nechtěl, a tak musel Irv celý konglomerát před dvěma lety prodat.“

„Kolik časopisů vydávali?“

„Nikdy jsem se o to nezajímal. Ale řekl bych, že jich byl ten správný počet, jestli mi rozumíte.

Každopádně pohodlně stačily na slušné zabezpečení celé rodiny a nepřivedly ani Irva ani jeho otce předčasně do hrobu. Jeho otec se ve zdraví dožil skoro devadesáti let.“

Ocenila jsem jeho vtipný komentář.

Poděkovala jsem mu a zavolala jsem Jackovi, abych ho informovala, co jsem zjistila v knihovně.

„To je přímo učebnicový příklad dedukce,“ pochválil mě Jack.

„Existuje možnost, že to je pouze shoda okolností?“

„Samozřejmě že jo. Vypravěčka ho ale v povídce několikrát oslovuje Les. Prověřovala jsem to. Skoro to vypadá, jako by si D. D. přála být odhalena.“

„No nic, já brnknu detektivovi, který má vraždu Kudrnáče na starosti, a zjistím, jak se na to dívá on. Podle toho, co říkáš, všechno nasvědčuje tomu, že veškeré její počínání bylo pouhým tréninkem a směřovalo k jedinému finálnímu vyvrcholení – k vraždě na Silvestra.“

„Přesně to si myslím. D. D. svou biologickou matku nenáviděla za to, že se jí po porodu vzdala a ani později nebyla ochotná ji přijmout jako členku rodiny. A dost možná, že Susan nenáviděla ještě víc, protože se jí hojně dostávalo všeho, po čem D. D. toužila a chtěla to pro sebe. A tak obratně nasměrovala Susan do Kevinovy náruče a sehnala jí dobrou práci, ale to všechno jenom proto, aby se mohla zmocnit toho, co jí podle jejího názoru právem náleželo.“

„Takže podle tvého názoru se na Silvestra měla stát obětí Susan?“

„Řekla bych, že jo. D. D. by tím zabila dvě mouchy jednou ranou –odstranila by nenáviděnou nevlastní sestru a zničila by život i Adě, protože by ji připravila o dceru.“

„Vypadá to, že D. D. byla ke svému šílenému činu napevno odhodlaná už dávno před Silvestrem.“

„To určitě,“ přikývla jsem souhlasně. „Normální člověk při smyslech přece neplánuje vraždu a nespáchá jinou jen tak na zkoušku.“

„To je ale zamotaný příběh,“ kroutil hlavou Jack. „Takže jsme se zase dostali zpátky a podezřelou je znovu Susan.“

„Nebo Ada nebo Ernie. Ale je tu pár nesrovnalostí, kterým se snažím přijít na kloub. Na té její povídce je něco velice zvláštního. Večer to probereme podrobně. Nerada bych tě teď zdržovala od tvé skutečné práce, vis?

Neodpustil si uštěpačnou poznámku a zavěsili jsme. Nesrovnalosti.

Kdoví, jestli na nich záleží? Změní se něco, když zjistím podrobnosti, které se týkají a možná přímo ovlivnily vydání povídky D. D.

Butlerové? Pomůže mi to při rozhodování, kdo ze Starkových ji zavraždil?

Člověk, s nímž jsem si teď nutně potřebovala popovídat, byl Arnold.

Nepromluvili jsme spolu ani slovo od chvíle, kdy se Susan vrátila, a on si pořád stál za svým, že se do případu nemám nijak míchat.

Zajímalo mě, jestli toho ví o životě D. D. tolik co já. Byla jsem si jistá, že Jack a já jsme jediní dva lidé na světě, kteří ji podezřívají z vraždy bezdomovce v Tompkins Square Parku. Otázkou samozřejmě bylo, zda by se to dalo vůbec dokázat.

Nemůžeme tu počítat s žádným přiznáním, pokud za ně nepovažujeme tu povídku. Zvedla jsem sluchátko.

„Chris, život je pes,“ uslyšela jsem jeho hlas. „Jak se máš ty?“

„Já jsem v pohodě.“

„A co naše krásné děťátko? Harriet mě nenechává chvíli na pokoji a denně mám na talíři, kdy že už si s tebou bude moct zase promluvit. Je mi moc líto, co se stalo.“

„Eddie je roztomilý. Už jsou mu skoro dva měsíce. Příští týden s ním jedu k doktorce na pravidelnou prohlídku.“

„No, to zní skvěle. Jsem moc rád, že jste všichni zdraví. Moc mi chybíš, ani nevíš, jak bych si s tebou chtěl posedět, abychom si mohli popovídat jako dřív. Dověděl jsem se, že má klientka porušila mé výslovné nařízení a sešla se s tebou.“

„To je pravda. Prozradila mi několik věcí, o nichž jsem nevěděla, ale záměrně nechala ve svém vyprávění bílá místa. Řekla jsem jí, že se o případ nebudu dál zajímat, dokud ta místa nevyplní.“

„Ale jak tě znám, nevydržela jsi to.“

Usmála jsem se. Před Arnoldem nemá smysl zapírat, zná mě jako své staré boty. „Víš, bylo tam pár věcí, které přímo volaly po tom, aby je někdo vyřešil.“

„A tys to volání samozřejmě vyslyšela. Získal jsem pár informací z oddělení šerifa v Bladesville, které, jak mě napadlo, určitě pocházejí od tebe. A hádej, kdo mi ty informace poskytl. Stejní chlapíci, kteří ti připravili tak horké chvilky za kojení dítěte před tou betonovou pevností.“

„No nepovídej. Úplně ti samí?“ Tak ráda jsem si s ním povídala, zase jsme byli naladěni na té staré přátelské vlně, až jsem téměř zapomněla na to,jak vážné téma stojí v pozadí. „Vypátrala jsem několik zajímavých skutečností, které bys možná chtěl vědět, Arnolde.“

„Třeba o tom podivínovi Toledovi?“

„Pravděpodobně už jsi asi slyšel všechno, co se o něm dá zjistit.“

„Patří do okruhu tvých podezřelých?“

„Nerada střílím naslepo. On sice měl příležitost, ale nechápu, co by tím získal. Je ti známo, že D. D.

Butlerová sehrála podstatnou roli v seznámení Susan a Kevina?“

„Povídej.“

Řekla jsem mu všechno, co vím, a nezapomněla jsem se zmínit ani o podivném způsobu, jakým se Susan dostala ke své nynější práci.

„Já už ani nevím, co je podstatné a co není. Je to jedna z věcí, kterou zatím nedokážu vysvětlit. Arnolde, odhalila jsem tajemství, která přede mnou Susan skrývala.“

„Bylo mi jasné, že ke dveřím té třinácté komnaty klíč dřív nebo později najdeš. Proto jsem také nechtěl, abys pokračovala ve vyšetřování. Jakým směrem ti to ukazuje?“

„Myslím, že jeden, dva nebo všichni tři členové rodiny Starkových mají v té vraždě prsty.“

„No, jistě pochopíš, že k tomu se vyjadřovat nebudu.“

„Vypadá to tak, že D. D. Butlerová se snažila nalákat někoho z nich nebo dokonce všechny k návštěvě farmy. Jsem přesvědčena, že je chtěla zabít, ale tu situaci nezvládla a oni připravili o život ji.“

„Podle vyjádření koronera prý dostala ránu do hlavy něčím jako lopatka na popel, což není zrovna snadný ani příjemný způsob, jak takový čin spáchat. Nemyslím si, že by má klientka byla něčeho takového schopna.“

„Také si myslím, že D. D. už sama jednoho člověka zavraždila nějaký čas před Silvestrem.“ Pověděla jsem mu, k čemu jsme s Jackem právě dospěli.

„Tak tomu říkám senzační odhalení,“ zabručel Arnold uznale.

„Nechtěla bys mi půjčit ten časopis nebo cokoli jiného, co k tomu máš?“

Přečetla jsem mu příslušnou pasáž a vysvětlila jsem mu svou teorii ohledně jmen na obou seznamech.

Zjevně to byly pro něho všechno novinky a každá informace byla mimořádně důležitá. Když si všechno zapsal, zeptala jsem se ho, jestli mluvil s někým z rodiny Butlerových.

„Všichni byli vyslechnuti. Působili jako velice milí lidé, kteří nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Pokud chceš vědět, jestli mohl některý z nich zavraždit D. D. Butlerovou, pak odpovídám, že by museli být v jednom okamžiku na dvou místech.“

„Včetně otce?“

„Především otec. Na silvestra a také den před tím byl v práci.

Viděla ho spousta lidí.“

„No, tak to by asi zatím bylo všechno, co jsem měla na srdci.

Kdyby se objevilo něco nového, určitě na tebe nezapomenu.

Pozdravuj ode mě Harriet.“

„Určitě. A děkuju ti. Vlastně ještě něco, doufám, že se můžu spolehnout na tvou diskrétnost a že si soukromé rodinné informace necháš pro sebe.“

„O tom nepochybuj.“

Eddie si zatím odbýval pozdně odpolední rituál, ale byl nějaký přecitlivělý a dával mi to jaksepatří najevo. Snažila jsem se s ním mluvit, ale nejevil zájem. Dokonce jsem se mu pokusila zazpívat jednu starou dětskou písničku, kterou jsem vylovila v paměti z dob dávno minulých, ale ukázalo se, že můj hlas postrádá nezbytnou uklidňující kvalitu. Už mu byly skoro dva měsíce a já jsem začala přemýšlet, kde bych mu sehnala nějakou šikovnou dětskou ohrádku na hraní.

V rodinném pokoji bylo spousta volného místa a já bych mohla být v kuchyni a současně bych ho měla na očích. Budu se muset zeptat Mel.

Ona vždycky najde na podobné otázky tu správnou odpověď.

Jak jsem tak nechala myšlenky volně plynout hlavou, najednou jsem si uvědomila, že je kolem úplné ticho. Eddie ležel opřený o mé rameno a tvrdě spal. Výborně, pomyslela jsem si. Čekal mě ještě jeden telefonát a teď na něj byla vhodná chvíle. Bylo příliš brzo na to, aby se už manžel vrátil domů.

Opatrně jsem vstala. Jednou rukou jsem podpírala Eddieho hlavičku, druhou jsem ho přitiskla k sobě a odešla jsem s ním do kuchyně k telefonu.

Ada zvedla sluchátko na druhé zazvonění.

„Tady Chris. Mám několik otázek.

Vydírala D. D. i svého biologického otce?“

„Nevím.“

„Věděla, kdo to je?“

„Chris, ptáte se mě na otázky, na které je pro mě strašně těžké odpovědět.“

„Řekla jste, že na rodném listu jeho jméno nebylo. Z toho usuzuju, že když jste byla otázána, jak kolonku pro jméno otce vyplnit, uvedla jste: ‚Neznámy.“

„Přesně tak.“

„Existoval někde záznam s jeho jménem?“

„Pokud je mi známo, tak ne.“

„Prozradila jste D. D. jeho jméno?“

„Prosím,“ zašeptala.

„Věděla D. D., kdo byl její otec?“

„Ano.“ Hlas jí přeskočil. „Ptala se mě na něj a já jsem nakonec ustoupila a řekla jí to. Vyhrožovala mi, pokud to neudělám.“

„Jak se ten muž jmenuje, Ado?“

„Já nemůžu –“

„Myslete na Susan,“ naléhala jsem.

„Copak chcete, aby byla obviněna z vraždy?“

Ve sluchátku se ozvalo něco jako vzlyk. Pak řekla: „Bill. Jmenoval se Bill Childs.“

„Víte, kde bydlí?“

„Ne.“

„Kdy jste jí to řekla?“

„Nevím přesně. Už je to dlouho.

Rok, možná víc.“

„Děkuju vám, Ado. Vím, jak to pro vás musí být těžké.“

Takže D. D. už nějakou dobu znala totožnost svého otce. To vrhalo na případ zcela jiné světlo. Kdyby Ada skutečně udržela jeho jméno v tajnosti, nikdo by se o biologickém otci D. D. nedověděl. Ale ona ho sama prozradila. Přemítala jsem, jestli také patřil mezi pozvané hosty na podivné rodinné setkání do Bladesville na silvestra.

Jméno Bill Childs mi sice nebylo nijak zvlášť povědomé, ale přesto mi něco říkalo, že už jsem ho někde možná zaslechla. Vytáhla jsem telefonní seznam Manhattanu a snažila se ho najít. Nebylo tam.

Zavolala jsem na informace a požádala o číslo, které k tomu jménu náleželo. Dostalo se mi odpovědi, že číslo Williama J.

Childse nebylo na žádost klienta zveřejněno. Takže ve městě bydlel, ale v seznamu vedený nebyl.

Vytočila jsem Jackovo číslo a doufala jsem, že ho zastihnu ještě před odchodem z práce. Eddie na mém rameni mezitím spokojeně pochrupával.

„Jacku, potřebovala bych od vašeho slovutného oddělení malou službičku,“ řekla jsem, když zvedl sluchátko.

„Slovutného? Nechystáš se náhodou na osobní audienci u samotného policejního prezidenta?“

„Ne tak docela. Potřebuju zjistit, kde bydlí muž jménem William J.

Childs. Určitě to je někde na Manhattanu, ale má neveřejné telefonní číslo.“

„Co to je za chlapa?“

„Biologický otec D. D. Butlerové.“

„Kdo to nevydržel a prozradil ti jeho jméno?“

„Ada. Ale dalo mi to zabrat, než jsem to z ní vypáčila. Hádala bych, že teď mu může být něco přes šedesát. Když se spolu zapletli, byl už ženatý a měl děti. Stalo se to před více než třiceti lety.“

„Mohl by mít auto,“ uvažoval Jack.

„Udělám, co budu moct. Ale vypadá to tak, že asi nebudu mít čas zavolat zpátky.“

„To nevadí. Dneska večer se už nikam nechystám.“

„Dej za mě pusu Eddiemu.“

„Předem splněno.“

„Brewster, New York,“ přečetla jsem nahlas, když mi Jack podal kousek papíru se jménem a adresou.

„Bohatý a mocný.“

„A není to odtud daleko. Na té adrese jsou registrovaná dvě auta.

Pravděpodobně má byt v centru, aby v něm mohl přijímat starostu.

Co to pro tebe znamená?“

„Možná právě on je tím chybějícím dílkem v mé skládance. Myslím, že zítra budu moudřejší.“

Čekala mě další nejistá situace se stejnou nadějí na úspěch jako náhodný výstřel do tmy. Budu muset předstírat, že mám dokonalý přehled o věcech, u nichž jsem se pouze domnívala, že by mohly být skutečností. V pátek dopoledne krátce po deváté jsem zavolala do redakce časopisu Soupfon a požádala, jestli bych nemohla mluvit s Melissou Hanesovou.

Tentokrát mé jméno zapůsobilo hned a měla jsem Melissu na drátě během několika okamžiků.

„Paní Hanesová, vy jste dcera Williama J. Childse?“

„Já – ano, jsem. Jak jste se to dověděla?“

„Zdálo se mi to logické,“ odtušila jsem a doufala jsem, že to znělo dostatečně neurčitě. „Váš otec je majitelem časopisu Soupfon?“

„Já jsem majitelkou,“ odpověděla, v hlase jsem dešifrovala jakýsi šibalský podtón.

„Přesvědčoval vás otec, abyste uveřejnila povídku D. D.

Butlerové?“

„Co je vám do toho?“ odsekla mi ostře, čímž mě jen utvrzovala v přesvědčení, že jsem ťala do živého.

„Úzce to totiž souvisí s otázkami, které se točí kolem života a smrti D.

D. Butlerové.“

„Vydávám jenom to, co uznám za vhodné a co si sama vyberu.“

„Nepožádal vás otec, abyste to udělala pro něho jako laskavost?“

„Proč se o to staráte?“ snažila se Melissa tvrdošíjně vyhnout přímé odpovědi na jednoznačnou otázku.

„Nechápu, co vy s tím můžete mít společného?“

„Požádal, viďte?“ nepřestávala jsem na ni tlačit.

„Požádal, ano, požádal mě o to.

Otec ke mně byl vždycky velice hodný, takže proč bych se mu nemohla odvděčit takovou maličkostí?“

„Bylo tam ještě něco jiného?

Nějaké jiné její povídky?“

„Nic. Jenom mě požádal, jestli bych tu povídku mohla vydat co nejrychleji. Musela jsem tehdy z toho čísla stáhnout jiný článek, který jsem měla v edičním plánu, protože už tam nebylo dostatek místa.“

„Děkuju vám, paní Hanesová.“

Dověděla jsem se, co jsem potřebovala.Teď si musím promluvit s Williamem Childsem.

Zavolala jsem na informace a požádala jsem o telefonní číslo do Brewsteru, ale bylo neregistrované.

Neměla jsem sice jistotu, že se bude zdržovat na adrese v Brewsteru, protože měl ještě další byt v New Yorku, ale i kdyby tam opravdu nebyl, možná by se mi podařilo přesvědčit domovníka, aby mi prozradil buď adresu na Manhattan, nebo adresu do firmy. Každopádně stálo za pokus tam zajet.

Elsie ochotně souhlasila, že si Eddieho na chvíli vezme k sobě, a když jsem jí ho podávala, všimla jsem si, jak mu v očích zajiskřilo; určitě ji poznal. Byl už vzhůru a ona ho vítala jako starého kamaráda, když se mu na rtech objevil náznak úsměvu.

„Trošku přibral od té doby, co jsem ho viděla naposled, že jo?“

poznamenala s uspokojením.

„Myslím, že jo. A bojím se, že co nevidět vyroste ze všeho oblečení, které jsem mu nakoupila. Už teď máme občas problémy s oblékáním.“

„Tyhle dětské věci nevydrží dlouho, Chris. Budeš koukat, jak rychle přeskočí z jedné velikosti do druhé.

Podívej se na sebe,“ řekla a věnovala Eddiemu další hřejivý milující úsměv. „Jsi krásný klouček, víš? Prostě rozkošný.“

Nechala jsem je pohupovat se na vlně lásky a potichu jsem se vytratila.

Brewster leží téměř přesně na sever od Oakwoodu, západně od hranice mezi Connecticutem a státem New York. Nikdy jsem tam nebyla, ačkoli jsem roky míjela dopravní značky, které tam řidiče naváděly.

Při představě, že se sejdu s Williamem Childsem, se mě zmocnila lehká nervozita. Vypátrala jsem o něm skutečnosti, které pečlivě střežil před veřejností více než třicet let. Kvůli své vlastní bezpečnosti jsem se rozhodla, že ho hned zkraje zcela otevřeně upozorním, že můj manžel je policejní důstojník a má přesné informace o tom, kam jsem jela a jaký jsem k tomu měla důvod.

Bylo to krásné městečko, takové, v jakém bych si nikdy nemohla dovolit bydlet, ale už jenom projíždět jeho ulicemi bylo příjemné. Když jsem nakonec našla Childsův dům, připomínající spíš okázalou usedlost než obyčejný rodinný dům, odbočila jsem na soukromou příjezdovou cestu, která mě dovedla k hlavnímu vchodu.

Zaparkovala jsem těsně u krajnice, abych případným projíždějícím vozidlům nechala dostatek místa, a vykročila jsem k masivním dvoukřídlým dveřím, které byly zdobené lesklým mosazným kováním.

Otevřela mi žena středního věku.

Měla na sobě hnědé šaty, které sice nebyly přímo uniformou, ale nebyly ani ničím jiným. „Jak vám můžu pomoct?“

„Jmenuju se Chris Bennettová.

Ráda bych si promluvila s panem Childsem.“

Sotva znatelně uhnula očima a podívala se mi přes rameno na mé starodávné auto a pak mě podezíravým zrakem několik vteřin pozorovala. „Jaký je důvod vaší návštěvy, paní Bennettová?“

„Týká se to časopisu Soupfon, který vlastní jeho dcera Melissa.“

„Počkejte prosím tady.“

„Tady“ znamenalo v prostorné vstupní hale. Udělala jsem uvnitř pár kroků navíc a doufala jsem, že někoho zahlédnu otevřenými dveřmi, ale přilehlé místnosti byly prázdné. Žena v hnědých šatech neslyšně zmizela a nikde se neozývaly žádné hlasy. Byl to ten nejtišší dům, jaký jsem kdy navštívila. Přistihla jsem se, jak naslouchám, neuslyším-li aspoň nějaké kroky nebo cokoli, co by nasvědčovalo, že je v domě život.

Žena se nakonec vrátila. Obdařila mě jakýmsi křečovitým poloúsměvem. „Pojďte tudy, prosím.“

Následovala jsem ji do pokoje, který dýchal životem o poznání víc než místnost za hlavními dveřmi.

Byla tu spousta oken, hodně zeleně a dokonce i pár stromků umístěných tak, aby na ně dopadalo co nejvíce světla. Poblíž stála štíhlá prošedivělá žena v černých šatech, které jí tak tak zakrývaly kolena, a čekala na mě. Jednoduché, ale vkusně střižené šaty zdobila stříbrná jehlice s broušenými kameny –odhadovala jsem, že to jsou diamanty – které jako by vysílaly do okolního prostoru bezpočet zářivých laserových paprsků, kdykoli se pohnula.

„Jsem paní Childsová,“ pronesla.

„A vy jste –“

„Christine Bennettová. Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale potřebovala bych mluvit s –“

„Vy bydlíte v Brewsteru?“ přerušila mě. „Ne. Bydlím v Oakwoodu.“

„Jak jste našla tuhle adresu?“

„Byla to víceméně náhoda.“

„O tom pochybuju,“ opáčila paní Childsová se zjevnou skepsí. „Co pro vás můžu udělat, paní Bennettová?“

„Mohla bych si promluvit s vaším mužem?“

„Můj manžel je mrtvý, paní Bennettová.“

„To je mi líto,“ vyhrkla jsem automaticky a cítila jsem, jak mě její slova šokovala.

„Takže se obávám, že jste celou tu dlouhou cestu vážila zcela zbytečně.“

„Kdy zemřel?“ zeptala jsem se.

„V prosinci. Zítra to bude měsíc.

Zemřel na infarkt, bylo to náhlé.“ Ty černé šaty, ty stohy dopisů, které psala na stole.

„Ještě jednou se omlouvám za to, že jsem k vám tak vpadla.“ Neposadila jsem se, protože mě k tomu nevyzvala a sama také zůstala stát.

Otočila jsem se ke dveřím, když znovu promluvila.

„Můžu vám s něčím pomoct?“

„Myslím, že ne.“ Neexistovalo nic, co bych mohla říct, aniž bych neodhalila letité tajemství jejího muže.

Žena v hnědých šatech čekala rovnou za dveřmi pokoje.

Následovala jsem ji k východu.

24

„No, to ses na té návštěvě moc dlouho nezdržela,“ povzdechla si Elsie, když mě uviděla u dveří.

„Pojď dál a dej si se mnou aspoň oběd, než odjedete.“

Spěchala jsem domů, abych si v klidu zavolala, ale nemohla jsem ji odmítnout. Eddie spal v Elsině postýlce, jako když ho do vody hodí, a já jsem po špičkách odešla z pokoje, jakmile jsem zjistila, že mu nic nechybí. Sešla jsem po schodech za Elsie, která zrovna přidělávala už připravený salát.

„Vypadá skvěle,“ pochválila jsem ji.

„No, dneska člověk dostane v obchodě spoustu nejrůznější zeleniny a ve televizi pořád slyším, jak je to pro maminky zdravé, tak jsem to koupila. Pojď se posadit a vykládej, jak ti to klape v životě.“

Poslechla jsem ji, a než se Eddie probudil, příjemně jsme si u jídla popovídaly. Pak jsem ho nakojila, sbalila jsem věci a odjeli jsme domů. Věděla jsem, že Eddie bude ještě chvilku spát, což mi poskytne dostatek času vyhledat nějaké informace o Childsově vydavatelském impériu, pokud se to tak dalo vyjádřit. Nyní jsem s jistotou věděla, že William Childs D. D. Butlerovou rozhodně zavraždit nemohl. Ať už přišla o život na silvestra nebo o den dřív, určitě se to nestalo před třiceti dny.

Dneska bylo patnáctého ledna a Teddy Toledo tvrdil, že ji viděl krátce před silvestrovským víkendem.

Vyhrabala jsem adresu do Cool Times, usmála jsem se při vzpomínce, jak Harlow Sugar popisoval Billyho Lufta s košilí rozepnutou až k pupku a s několika tlustými řetězy, které zdobily odhalenou hruď.

„Billy Luft,“ ozval se jeho hlas a já jsem si uvědomila, o co vstřícněji a příjemněji ve srovnání s Melissou Hanesovou zní.

„Pane Lufte, u telefonu Chris Bennettová. Mluvili jsme spolu před týdnem o D. D. Butlerové.“

„Správně. O té její fotoeseji. Našla jste ji?“

„Ne tak docela. Pane Lufte, kdo je majitelem Cool Times?“

„Já. Co to má společného s D. D.?“

„Jste příbuzný s Williamem Childsem?“

Výbuch smíchu, který mi zaburácel do ucha, mě přinutil reflexivně odtáhnout sluchátko. „Děláte si legraci?“

„Mluvím naprosto vážně.“

„Pokud mluvíte vážně vy, budu se snažit o totéž. Nikdy v životě jsem toho chlapa nepotkal.“

„Co vás na té otázce tak rozesmálo?“

„Childs je boháč. Dostal se tam, kde bychom my ostatní chtěli dřív nebo později taky být. Samozřejmě čím dřív tím líp.“

„Takže on nijak neovlivňoval vaše rozhodování, jestli ten soubor fotografií D. D. Butlerové máte vydat nebo ne?“

„William Childs? Teď jste mě dostala. Nebo tu snad je něco, co bych přeslechl, co by mi uniklo?“

„Ne, myslím, že ne. Asi jsem se vydala nesprávným směrem.

Povězte mi, jak jste se dostal k vydání toho foto-příběhu?“

„Jednoduše za mnou přišla a ukázala mi ty fotky. A mně se líbily.

Musíte věřit vlastní intuici, když se máte pro něco rozhodnout. V tomhle byznysu chodíte s kůží na trh dnes a denně a na to musíte mít žaludek. Já ho mám sice pořád plný maaloxu, ale zaplaťpánbůh pořád funguje.“

„Takže na Williama Childse nemáte žádné vazby.“

„Jako že se Billy Luft jmenuju.“

„Ale jistě jste o něm slyšel.“

„Samozřejmě že jo.“

„Melissa Hanesová je prý jeho dcera.“

„Na to vemte jed. Vydává časopis, jehož jméno není možné ani vyslovit.“

„Soupfon,“ pomohla jsem mu nejlepší francouzštinou, jakou jsem zvládla. „Ten časopis pro ni založil otec?“

„To si pište, že jo,“ zavrčel nasupeně Luft. „Její papá byl světová extratřída. Zařídil pro dětičky všechno, co chtěly, ale dál si udržoval kontrolu nad svým impériem.“

To bylo to slovo. „Patřilo mu hodně časopisů?“

„Dost. On zemřel, viďte?“

„Asi před měsícem,“ přisvědčila jsem. „Vypravila jsem se ho navštívit a tak jsem to zjistila. To je také důvod, proč vám volám.“

„No, musím přiznat, že jeho úrovně nedosahuju.Tedy prozatím.“

„Říkal jste, že zaopatřil děti. Měl ještě jiné děti kromě Melissy?“

„Měl syna. Jmenoval se stejně jako jeho táta, ale mám dojem, že se mu říkalo Jerry.“

„Bože!“

„Vypadá to, jako by vám právě něco došlo.“

„Myslím, že jo. Můžete mi říct, jak se jmenuje Jerryho časopis?“

„Jo. To bych myslím mohl. Je prakticky nový. Momentíček. Jak vám zní v uších třeba Single Up?“

Jako fanfára pro vítěze, když trefíte tučný jackpot.“ Tak se jmenoval časopis, kde pracovala Susan Starková.

Byl pátek a Jack se vrátí domů na večeři, semináře na večerní právnické fakultě měl jenom první čtyři dny v týdnu. Zastihla jsem ho za psacím stolem a podělila jsem se s ním o své další poznatky.

„To vypadá, jako by se ze syna rázem stalo tvé nejžhavější želízko v ohni.“

„Myslím, že rozhodně stojí za to ho najít a promluvit si s ním, co říkáš?“

„To určitě. Máš jeho adresu?“

„Proč myslíš, že ti volám?“

„Aha.“

„Znamená to, že ji pro mě najdeš?

Mám jeho telefonní číslo. Volala jsem mu hned ze začátku, když Susan zmizela. To číslo bylo ve vzkazu na záznamníku v redakci časopisu. Je to ten chlapík, který mi poradil, abych se zeptala Jill Bradyové.“

„Zajímavé. To by znamenalo, že o Susanině plánované cestě na sever do Bladesville nevěděl.“

„Možná opravdu nevěděl.

Pochybuju, že s ním o tom Susan mluvila. Pravděpodobně ani netušila, že je s D.D. příbuzný.“

„Stejným způsobem, jako byla i ona sama.“

„To mě nenapadlo. Byli to všichni napůl sourozenci. No nic, tady je to číslo.“ Věděla jsem, že adresu najde v Coleově telefonním seznamu, kde se řadí účastníci podle čísel. Slíbil, že ji přinese domů. Tak jako tak jsem už odpoledne nic víc udělat nemohla.

Protože v naší rodině platím za méně zdatného kuchaře, většinou se uchyluju k přípravě jednodušších pokrmů a nechávám plně v Jackově režii, aby o víkendu rozehrál jednu ze svých variací na téma kulinářské pochoutky a oživil náš jídelníček svou skvělou fantazií. Na večer jsem koupila pěkný kousek rostbífu a rozhodla jsem se, že nadešel čas, abych konečně poprvé vytáhla vánoční dárek od Mel – pánev na lívance. Hned jak jsem ji dostala, uložila jsem ji do kredence a doteďka jsem ještě nenašla vhodnou příležitost k použití. Při přípravě těsta jsem postupovala přesně podle receptu, který byl k pánvi přibalený, a hotové jsem ho nechala odstát v lednici, dokud se Jack nevrátil. Pak jsem ho nalila do jednotlivých formiček lívanečníku, ten jsem vložila do předehřáté trouby a jako malé dítě jsem postávala před skleněným okýnkem, kterým jsem pozorovala, jak těsto zlátne a nadýchané se zdvíh á nahoru. Byla to lepší podívaná než v televizi.

„Něco tady fantasticky voní,“ mrkl na mě Jack, když mi dával pusu na přivítanou.

„Podívej,“ prohlásila jsem se vztyčenou bradou a hrdě jsem ho dovedla k troubě.

„Opravdový lívance. Tak ty už jsem nejedl –“

„Minimálně od té doby, co jsme se vzali. Můžeš za ně poděkovat Mel.

Ona vždycky ví, čím mě obdarovat, aby tím nějak přehnaně nezatěžovala mé kuchařské schopnosti. Víš, jak mi chybí, Jacku? Je zpátky ve škole a připadá mi, že těch deset skvělých dnů, kdy měla volno a mohly jsme se vidět, bylo snad v minulém století.“

„No, tak si udělej chvíli času.

Můžeš ji navštívit odpoledne, až se vrátí ze školy.“

„To by snad šlo,“ utrousila jsem váhavě. Hodně jsem o všem přemýšlela, hlavně o tom, jak unavená musí Mel být, když se ve škole celý den stará o malé caparty a snaží se je něco naučit, a jak právě pozdě odpoledne, v době, kdy bychom se mohly sejít, mívá Eddie své chvilky, kdy bývá nervózní. Kdybych ho vzala k nim, nerozčiloval by ji jeho pláč? A na druhé straně, nedělala jsem si přehnané starosti?

Jak se ukázalo, večeře se povedla, Jack ji dokonce ohodnotil jako naprosto fantastickou, samozřejmě i díky lívancům. Ani nevím, jak mě napadlo, že bych jich aspoň polovinu mohla schovat na druhý den, ale nezůstal ani jediný.

Ládovali jsme do sebe jeden za druhým a smáli jsme se vlastnímu požitkářství.

„Hele, vždyť to není nic jiného než vajíčka a mléko,“ nadhodil v jednu chvíli Jack, pusu měl celou mastnou. „Tak co by na nich mohlo být pro kojící matku špatného?“

Ani jsem se nenamáhala s odpovědí. Jenom jsem si užívala potěšení z dobrého jídla.

Jack zjistil adresu Williama Childse juniora. Bydlel v Tenafly v New Jersey, což je jedno z výstavných předměstí New Yorku přímo naproti mostu George Washingtona. Zítra je sobota, vhodný den s vysokou pravděpodobností, že ho zastihnu doma. Ale najít ho a promluvit si s ním ještě neznamená, že v něm odhalím vraha, pokud tím vrahem opravdu je. Potřebuju pádný důkaz, něco, co by nezvratně prokázalo, že na té farmě byl a spáchal vraždu.

Pitva stanovila dobu smrti oběti velice nepřesně. Více než dva týdny potom, kdy jsem předpokládala, že ke zločinu došlo, bude nesmírně těžké jednoznačně doložit, kde se v tu dobu nacházel. Pokud bude tvrdit, že byl doma, kdo mu dokáže opak?

S Elsie jsem si domluvila, že mi pohlídá Eddieho. Protože brooklynští detektivové považovali Susan za jediného podezřelého, zatímco detektiv z Bladesville pravděpodobně neustále stíhal nepolapitelného vraha, neobtěžoval se Jack volat ani jednomu z nich.

Pokud by mělo být provedeno zatčení, zhostí se toho jistě místní policie.

Vyrazili jsme dopoledne a na místě jsme byli asi v půl dvanácté. Dům, přestože nádherný a nepochybně hodně drahý, ani zdaleka nedosahoval úrovně toho, který obývala paní Childsová v Brewsteru. Garáž pro tři auta měla jedny dveře otevřené a prázdné místo uvnitř naznačovalo, že někdo odjel pryč.

Zdálo se, že venku kolem domu nikdo není. Ze všech chodníků a z příjezdové cesty byl pečlivě odklizený sníh, a protože od posledního hustého sněžení už uplynul nějaký čas, byl na mnoha místech vidět obnažený betonový nebo asfaltový povrch. Vykročili jsme s Jackem do mírného svahu a po pár krocích jsme stáli před hlavním vchodem. Zazvonila jsem a po několika vteřinách otevřela žena přibližně v mém věku. Přestože měla na sobě domácí ležérní oblečení, vystupovala s jakousi zvláštní nenucenou elegancí, které já asi nikdy nedosáhnu.

„Ano?“ pohlédla na nás usměvavýma očima.

„Jsem Chris Bennettová. Hledám pana Childse.“

„Je někde venku. Můžu se zeptat, o co se jedná?“

Jack se vzdálil, protože se ujistil, že od této mladé ženy mi žádné nebezpečí nehrozí.

Před odjezdem jsme spolu prodiskutovali varianty, jak se mám zachovat v případě, když bude doma pan Childs nebo jenom paní Childsová.Takže bylo jasné, že musím použít plán B. „Zajímám se o takovou poněkud zvláštní příhodu, k níž došlo v době kolem silvestra.

Jedna mladá žena, která pracuje v redakci časopisu vašeho manžela, na několik dní zmizela a –“

„Pojďte dál. Tady je strašná zima.“

„Děkuju.“ Za to pozvání jsem jí byla opravdu vděčná.

Vešly jsme do chodby, kde jsem si svlékla kabát a přehodila ho přes ruku. Dovedla mě do malého pokoje s psacím stolem v rohu, který určitě sloužil jako její pracovna. Přisunula jednu z pohodlných židlí a nabídla mi místo. Stěny místnosti byly pokryty množstvím rodinných fotografií. Vzpomněla jsem si, že když jsem telefonovala s jejím mužem, slyšela jsem v pozadí dětské hlasy. Byl to chlapec a děvče, starší ze sourozenců mohl chodit podle mého odhadu do mateřské školy.

„Říkala jste něco o mladé ženě, která pracuje pro mého muže.“

„Susan Starková.“

„Ano, to jméno jsem od něho slyšela. Ale nezvěstná už určitě není. Předevčírem o ní mluvil.“

„Vrátila se, ale vypadá to, že se bohužel asi zapletla do jisté velice nepříjemné záležitosti.“

„Ale můj muž v tom zapletený není.“

„Ach, ne, nemyslím si, že měl váš muž něco společného s jejím zmizením,“ ujistila jsem ji a doufala jsem, že jsem si získala její důvěru.

„Ona ale uvedla některé velice podivné věci, které bych ráda objasnila.“

„Kdo přesně jste?“ zeptala se znepokojeně.

„Jsem přítelkyně Susaniny rodiny a pracuju pro jejího právníka.“ První část mého prohlášení byla značně nadsazená, druhá část byla čistá pravda, nicméně ani jedna neměla moc společného s mým pátráním po odpovědi. „Vyšli jste si s manželem někam na silvestra, paní Childsová?“

„Ano. Byli jsme na velice příjemném společenském večírku v New Yorku.“

„Takže on se stihl vrátit na večírek včas?“

„Nebyl nikde pryč.“

„Ach ano,“ přitakala jsem a doufala jsem, že na mě nepoznala, jak mě její odpověď zklamala. Pokud skutečně z New Yorku neodjel, nebyl to muž, kterého hledám. „Žila jsem v přesvědčení, že toho dne podnikl nějakou cestu. Myslím na silvestra.“

„Dostala jste asi špatnou informaci.

Cesta, kterou máte nejspíš na mysli, se uskutečnila o den dřív.“

„Chápu. OK. Navštívil toho dne Atlantu?“

„Ne, v Atlantě už nějaký čas nebyl.

Den před silvestrem letěl nahoru do Bostonu. Nejdřív měl v plánu, že tam přespí, ale pak mi večer telefonoval, že tu práci stihl dokončit dřív a dalším letadlem se vrací zpátky. Když jsem se ráno vzbudila, byl už doma.“

„Nevíte, koho v Bostonu navštívil?“

„Nemám tušení. Budete se ho muset zeptat sama. Přijede domů po obědě. Vzal děti na chvíli ven. Ať už ale byl u kohokoli, tomu člověku spadl jeho návštěvou do klína naprosto neočekávaný bonus. Jerry tam ztratil své oblíbené pero a celé dopoledne jenom vrčel a mračil se jako bubák. Muselo mu někde vypadnout z kapsy.“

Pocítila jsem nepříjemné mrazení.

Na místě činu se opravdu našla nějaká pera a tužky a já jsem předpokládala, že patřily D. D., ale podle toho, co jsem právě slyšela, se mohl Jerry předklonit a pero mu nepozorovaně vyklouzlo ven. I kdyby měl natažené rukavice po celou dobu, kterou strávil v domě, na plášti pera by zůstaly otisky prstů od poslední chvíle, kdy s ním manipuloval. „Můj muž u sebe nosí jenom levná pera, protože je vždycky někomu půjčí a nikdy je nedostane zpátky.“

„Máte pravdu, manžel o ně mohl přijít stejným způsobem,“ pokývala souhlasně hlavou. „A ten dobrák, co si ho vypůjčil, nakonec usoudil, že je moc pěkné na to, aby ho vracel.

Ale co tohle všechno má společného se Susan Starkovou?“

„Nevím, jestli to zapadá do sebe,“

odtušila jsem vyhýbavě. „Když se Susan vrátila, prohlásila několik zvláštních věcí. Povězte mi ještě, když vám volal muž domů, použil automat v hotelu nebo na letišti?“

„Tyhle starosti už ho netrápí,“

usmála se na mě. „Pořídil si totiž tu malou roztomilou věcičku, mobilní telefon, takže teď už z ničeho jiného nevolá. A na konci měsíce mu jenom přijde výpis všech hovorů.“

A policie si ho může také bez problémů obstarat, pomyslela jsem si, a díky té malé věcičce bude mít přehled o všech uskutečněných voláních. Pokud volal odkudkoli ve státě New York, mezi Bladesville a místem, kde se nacházím teď, bude to znamenat rychlý konec jeho báchorky o služební cestě do Bostonu. A to pomíjím skutečnost, že by v Bostonu asi jenom těžko hledal člověka, který by mu na třicátého prosince potvrdil jeho přítomnost ve městě.

„Jsou opravdu hezoučké,“ přitakala jsem horlivě. „Kéž bych si takový mohla dovolit.“

„Víte, musíte si položit otázku trochu jinak: Můžu si dovolit být bez něho? Mobil už není otázka přepychu nebo výjimečnosti, dneska je to i věc osobní bezpečnosti.

Žijeme ve světě plném zločinů a člověk neví, kdy ho bude potřebovat. Máte ještě něco? Susan si to asi popletla, když vám tvrdila, že Jerry odcestoval do Atlanty.“

„Určitě máte pravdu a já jsem ráda, že se to vysvětlilo. Děkuju vám, paní Childsová.“ Vstala jsem a začala jsem si oblékat kabát. „Bylo mi líto, když jsem se doslechla o smrti vašeho tchána.“

„Děkuju. On byl skutečným hnacím motorem celé rodiny a najednou tohle, tak náhle, tak neočekávaně. V

jednom momentě byl tady s námi živý a zdravý, a v příštím okamžiku byl mrtvý. Jerryho jeho smrt silně zasáhla. Byli si mimořádně blízcí a Jerry byl právě u něho na návštěvě, když se to stalo.“

„Jeho otec už byl v důchodu?“

„Ale ne. On byl podnikatelem tělem a duší, člověkem naprosto výjimečným a stoprocentně oddaným své profesi. Nepřestal pracovat, dokud jeho srdce nepřestalo bít.“

„Není co dodat. Vzdala jste mu hold, který si jistě zasloužil,“

poznamenala jsem s neskrývaným obdivem.

Prošly jsme domem zpátky ke vchodovým dveřím, kde jsem se na chvíli zastavila a znovu jsem se obrátila ke své hostitelce, abych jí poděkovala za čas, který se mnou strávila, a za ochotnou pomoc.

Chtěla jsem co nejdřív mluvit s Jackem, aby uvedl kola do pohybu.

Pokud se paní Childsová zmíní před manželem o podstatných částech našeho rozhovoru, až se vrátí domů, mohl by si uvědomit, že patří mezi podezřelé, a pravděpodobně se pokusí zničit všechny důkazy, kterých se zatím nestačil zbavit.

Jack si dělal poznámky, když jsem mu pár bloků od Childsova domu popisovala průběh návštěvy. „To ztracené pero je přímo dar z nebes,“

prohodil. „Tamní policisté ho určitě zajistili, pokud ho na místě činu našli. Měly by na něm být otisky prstů. Jakmile mu dokážeme, že do toho domu vkročil, jakékoli alibi, s kterým na nás vyrukuje, se sesype jako domeček z karet.“

„A pak je tu ještě ten mobilní telefon.“

„To by měl být taky jeden z hlavních důkazů. Ukáže nám přesně, kde se v určitý čas nacházel. Výpis hovorů získáme co nevidět, to by neměl být žádný problém. Počítám, že za prosinec už by měl dostat vyúčtování. Udělala jsi pěkný kus práce. Už nám zbývá jenom najít vražednou zbraň nebo shodný otisk na peru nebo kdekoli jinde. V domě se našla spousta otisků, které nepatřily ani oběti, ani Susan.“

„Některé tam asi nechal Teddy Toledo. Chodil ji navštěvovat poměrně často.“

„Bylo by pěkné, kdyby tam Jerry Childs nechal aspoň jeden.“

„Zajímalo by mě, jestli tam jel přímo s úmyslem ji zavraždit nebo si s ní chtěl jenom promluvit.“

„Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné. Otec se mu musel před smrtí svěřit.“

Napadlo mě totéž. „Paní Childsová mi řekla, že Jerry byl u otce zrovna na návštěvě, když dostal infarkt.“

„Starý pán ulehčí svému svědomí a zemře. A syn vezme případ do svých rukou.“

„Takže co uděláme teď?“

„Nejdřív půjdeme na místní policejní stanici a uděláme pár telefonátů. Potřebujeme ten výpis hovorů z mobilního telefonu, potřebujeme zjistit, jestli policie zajistila pero a jestli se na něm našly Childsovy otisky, potřebujeme sehnat povolení k domovní prohlídce, abychom se pokusili najít zbraň, která připravila D. D.

Butlerovou o život.“

„Například lopatku?“

„Třeba. Doufám, že se nám podaří přesvědčit soudce, aby podepsal povolení ještě dnes. A pak taky musíme dostat Childse na policejní stanici a sejmout mu otisky. Takže jdeme na to, čeká nás spousta práce.

Uvidíme, co zvládneme.“

25

Jednání se všemi policejními odděleními, která byla na případu zainteresovaná, byla dost komplikovaná. Policie z Bladesville se vyjádřila jasně: „Samozřejmě, seberte ho.“ Oblastní koroner prohlásil, že vražednou zbraní bylo něco jako zahradní lopata, takže podobný nástroj by měla policie hledat v Childsově domě, třebaže se k tomu stavěla velice neochotně. Jerry Childs se ve městě těšil široké popularitě, byl dobře známý, vesměs oblíbený a uznávaný občan. Prostě typ na hony vzdálený od obyčejného podezřelého ze spáchání brutální vraždy.

Ukázalo se, že získat povolení k domovní prohlídce Childsovy usedlosti je ještě mnohem složitější.

Sehnat soudce během víkendu není snadné. Jsou to obyčejní smrtelníci a užívají si dny volna stejně jako každý z nás. První, kterého se policie pokusila kontaktovat, nebyl doma. Druhý požadoval nějaký hmatatelnější důkaz než pouhé nejasné podezření, jak se vyjádřil.

Naštěstí, zatímco ho měl jeden detektiv na drátě, druhému se podařilo sehnat fax s kopií výpisu hovorů Childsova mobilu.

Třicátého prosince pozdě večer volal domů přes centrálu, která obsluhovala oblast Bladesville.

Tím podle mého názoru spadla klec.

Soudce už neměl žádných námitek a ubezpečil nás, že povolení okamžitě vystaví.

Když detektiv, který mluvil s Bladesville, skončil, vzal si od něj telefon Jack a zeptal se, jestli se v domě našlo nějaké pero.

Následovala vzrušená diskuze a chvilková pauza, během níž, jak jsem odhadovala, se na stanici řešilo, jestli bylo vůbec něco podobného zajištěno a zaregistrováno. Nakonec zavěsil a nevypadal nadšeně.

„Obyčejné tužky a propisky,“

zabručel sklesle. „Nic mimořádného, aby si nějaký muž všiml, že to ztratil.“

„Ledaže by si občas poklepával na kapsu u košile stejně, jako to děláš ty, a uvědomil si, že to levné malé pero, které tam ještě ráno bylo, už tam není, a okamžitě by ho napadlo, kde ho ztratil.“

Jack věnoval mé připomínce vteřinu zamyšlení. „Své ženě by se o tom nezmínil. Muselo se jednat o kvalitní pero, možná ho dostal od manželky jako dárek. Pojďme zkusit, jestli se nám podaří upoutat jeho pozornost, dřív než k němu domů vtrhne policie a začne obracet byt vzhůru nohama.“

Odjeli jsme zpátky k Childsovu domu, ale jedno místo v garáži bylo pořád prázdné. Pak jsem si všimla, jak z horního okna zvědavě vykukuje dětská hlava.

„Přijel domů a zase zmizel, Jacku.“

„Hm.“ Zastavil před domem a oba jsme spěchali po schodech ke vchodovým dveřím.

Otevřela nám paní Childsová.

„Můžete mi vysvětlit, co se to děje?“ upřela na nás oči plné úzkosti.

„Kde je váš manžel?“ zeptala jsem se jí.

„Nemám tušení. Před chvílí se vrátil domů, a když jsem mu řekla, že jste tu byla, velice ho to rozrušilo. Byl celý nervózní a hned jak jsem se zmínila o tom peru, které ztratil, sebral se –“ Rozpřáhla paže v omluvném gestu, kterým chtěla naznačit, že neví o nic víc než my, kde se její muž právě teď nalézá.

„Odjel,“ podíval se na mě Jack výmluvně.

„Ano, ale proč?“

„Musíme si pospíšit, Chris.

Děkujeme, paní Childsová.“ Otočil se a chvátal k autu a já jsem běžela za ním. „Chceš, abych tě vysadil na policejní stanici a požádal někoho, aby tě odvezl domů?“

„Ztratil by se ti. Jen jeď. Vím nejlíp, jak se tam dostaneme.“

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jsem litovala, že nemáme v autě telefon. Potřebovali jsme zavolat do Bladesville předem, aby tam sestavili uvítací výbor, který by věnoval panu Childsovi patřičnou pozornost, ale nemohli jsme ztrácet čas. Jerry Childs pravděpodobně podnikl svůj osudný výlet za tmy a mohl by cestou občas zpomalit, aby se zorientoval v krajině. Já jsem naopak cestovala vždycky ve dne a oproti němu v poměrně nedávné době, takže jsem si byla jistá, že si na silnici pamatuju snad každou zatáčku.

Když jsme dorazili na místo, stál před domem zaparkovaný černý mercedes a Jack zastavil těsně za ním, aby Childsovi znemožnil případný útěk.

„Drž se za mnou,“ řekl mi a já jsem sledovala, jak znovu získalo vrch jeho druhé já – tvrdé, nesmlouvavé, předpisové – jako vždycky, když šlo do tuhého. Z pouzdra na opasku vytáhl služební revolver, který si s sebou vzal, potichu vystoupal po schodech na verandu, ustoupil na stranu a otevřel dveře.

Když opatrně vklouzl dovnitř, opustila jsem i já vyhřátou kabinu auta a následovala jsem ho až do předsíně. Nastražila jsem uši, aby mi neunikl jediný zvuk, který by mi napověděl, kde se Jack pohybuje.

Nechtěla jsem jít dál pro případ, že by se odněkud vynořil Childs, ačkoli jsem silně pochybovala, že je ozbrojený. Jediné, co potřeboval udělat, bylo najít ztracené pero a co nejrychleji zmizet. Žádnou konfrontaci neočekával a jistě ani po žádné netoužil.

A vtom jsem uslyšela hlasité: „Policie. Nehýbejte se!“ –zautomatizovaná univerzální služební fráze, kterou Jack musel během své praxe nesčetněkrát použít. Hlas vyšel z kuchyně a byl následován výkřikem a zvuky, které vyjadřovaly směsici znechucení a strachu.

„Jak se jmenujete?“ zařval Jack.

„Jerry Childs. William J. Childs.

Kdo k sakru jste?“

„Lehněte si na podlahu,“ zakřičel Jack.

„Co se tu k čertu děje?“

„Pane Childsi, jste zatčen pro důvodné podezření z vraždy Delilah Butlerové,“ slyšela jsem Jacka, a tak jsem s úlevou a se znovunabytým sebevědomím vykročila ke kuchyni. Zatímco Childs dával hlasitě najevo svou nevoli, Jack ho poučoval o právech, která jsou zakotvena v trestním zákoníku.

Když jsem došla ke kuchyňským dveřím, uviděla jsem, jak Jerry Childs sedí v nepohodlné poloze na podlaze a levou paži má připoutanou želízky k jedné noze železných kamen, které představovaly pro D. D. jediný zdroj tepla.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Jack, když mě uviděl.

„V pohodě.“

„Ničeho se nedotýkej. Budeme postupovat podle předpisů.“ Obrátil se k zadrženému. „Jistě u sebe máte malý roztomilý mobilní telefon, bez něhož prý neuděláte ani krok.“

Childs sáhl volnou rukou do kapsy, vytáhl mobil a hodil ho Jackovi.

„Díky. Tohle ti ušetří jednu cestu,“

řekl mi. Otevřel plastový kryt a namačkal číslo na policii. Pak jsme se posadili a čekali.

Netrvalo jim to dlouho. Do místnosti vešli dva uniformovaní zástupci a představili se.

„Hledáme tady pero,“ vysvětloval jim Jack. „Zadržený ho tady pravděpodobně vytrousil, když zavraždil Delilah Butlerovou.“

„Myslel jsem si, že podle vyjádření policie v New Yorku je z té vraždy podezřelá jiná dívka,“ opáčil jeden z nich.

„To obvinění právě vzalo za své.

Chris, máš nějaký návrh, kde hledat to pero?“

„Mohlo se zakutálet pod matrace nebo za některou skříň.“

Muži se pustili do práce, začali se přehrabovat ve věcech kolem, strkali prsty pod nebo za všechno, s čím šlo pohnout nebo co stálo trochu nad podlahou. Pero ale nebylo ani pod kamny, ani pod matracemi, ani pod hromadou hadrů, která stále ležela na podlaze.

Posunovali, odtlačovali, natahovali paže, šátrali všude možně, ale bez výsledku. Pero ne a ne najít.

„V patře je ložnice,“ nabídla jsem další možnost. „Vypadá to, že tam oběť spala, když bylo venku tepleji.

Veškeré papíry nebo osobní dokumenty byly pryč. Pokud tam ležely poházené na podlaze, musel se k nim sehnout, aby je mohl sebrat. Ukážu vám, kde to je.“

Šla jsem napřed po schodech nahoru do prvního patra a dovedla jsem je do ložnice, kde byl jenom starý šatník a rám od postele. Už už jsem sahala po malé příruční baterce, kterou obvykle nosím u sebe, když oba příslušníci naučenými téměř

synchronizovanými pohyby jako na povel vytáhli své mnohem výkonnější svítilny.

Podlaha byla celkem čistá až na vrstvu prachu, která se tu stačila usadit. Posvítili baterkami pod skříň, hledali pod postelí, obešli celý obvod místnosti.

„Co kdybychom se podívali ještě do toho šatníku?“ nadhodila jsem.

Jeden z nich otevřel dveře a posvítil na dno. „Hej,“ zvolal, „myslím, že to mám.“ Nejdříve si navlékl plastové rukavice a pak si klekl na podlahu. Když opět vstal, držel v ruce lesklý černý předmět.

„Hledali jste tohle?“

„Řekla bych, že jo.“

Vložili pero opatrně do plastového sáčku, pečlivě ho zapečetili a opatřili papírovým štítkem. Krátce nato vzali pana Childse do vazby.

Byl rozzlobený a zmatený, zdálo se mi, že měl mnohem větší starost o svůj mercedes než o svou nepříliš optimisticky vyhlížející budoucnost.

„Nemusel jste ji zavraždit,“ řekla jsem mu, když ho připravovali na převoz.

„Nikoho jsem nezabil. Jenom jsem s ní mluvil. Prosil jsem ji, ať nás nechá na pokoji.“

„Vydírala vás?“

„Mě ne, ale mého otce. To ona ho vlastně zabila. Při-sála se na něj jako klíště a nechtěla se pustit.

Nebylo nic, co by jí mohl nabídnout, aby přestala. Nic jí nebylo dost. Šlo jí o jedinou věc, aby mu zničila život a rodinu, hlavně mou matku. Neměla na to právo.“

„Proč jste sem té noci přijel?“

zeptala jsem se.

„Řekla otci, aby za ní přijel na farmu na silvestra ráno. Měl strach, že ho chce zabít, že si tu na něj počká. Rozhodl jsem se, že pojedu místo něj, vyrazím dřív a překvapím ji. A pak se uvidí, jak se s ní domluvím a co budu moct udělat proto, aby s tím už konečně přestala. Asi hodinu potom, co jsme se s otcem takto domluvili, dostal silný infarkt a zemřel.“

„To je mi líto,“ řekla jsem.

„Ne tak líto jako mně. Přijel jsem na místo v noci před Silvestrem.

Neměl jsem ani ponětí, že žije v takovýchhle podmínkách. Ta holka neznamenala vůbec nic, byla to nula a přitom manipulovala s lidmi kolem sebe. Nechtěla se se mnou vůbec bavit. Dostali jsme se do tahanice a ona upadla a uhodila se hlavou o kamna.“

Věděla jsem, že nemluví pravdu. Na kamnech se nenašly žádné stopy od krve a D. D. nikde v blízkosti kamen neupadla. Měl to být asi začátek horkou jehlou spíchnuté báchorky, která ho měla ochránit před tím, aby zaplatil plnou cenu za to, co provedl. Nevyšlo to.

„Nejsem si jistá, jestli chtěla vašeho otce zavraždit,“ nadhodila jsem a přitom jsem vnímala, jak oba přítomní policisté fascinovaně naslouchají spontánnímu nevynucenému doznání. „Třeba se jenom snažila o jakési opětovné rodinné setkání.“

„To chtěla jistě také,“ připustil Childs. „Našel jsem rukopis jejího silvestrovského scénáře, když jsem prohledával dům. Ta čubka to měla všechno zapsané, jako by režírovala divadelní hru, kdo co řekne a kdy.

Plánovala pěkný masakr. Bylo to šílené.“

„Takže vy jste věděl, kdo měli být ti další herci,“ zkusila jsem ho.

„Ze začátku ne. Jména byla zakódovaná. Nazývala je prostě matka, otec, sestra. Já jsem mezi nimi nefiguroval. Pozvala jenom svou nevlastní sestru. Otec mi nikdy jména neprozradil.“

„Přišel jste na to, kdo byla ta nevlastní sestra?“ zajímalo mě.

„Když se Susan vrátila, dal jsem si dvě a dvě dohromady. Rozhodl jsem se, že bude lepší se k ní chovat jako k nevinné než z toho dělat problém. Pořád nedokážu pochopit, jak mě někdo mohl spojit s tímhle místem.“

„No, řeknu vám, dalo mi to zabrat,“

přiznala jsem.

„Dobrá, pane Childsi, musíme jít,“

ozval se mladší z policistů. „Moc vám to mluví. Myslím, že vás to brzo přivede do maléru.“

Při nejlepší vůli jsem si nedokázala představit zdrženlivější vyjádření ohledně dalšího vývoje situace.

26

Nazítří se u Goldových konal narychlo svolaný improvizovaný večírek. Vzali jsme s sebou Eddieho a každý si všiml, jak za posledních sedmnáct dnů povyrostl.

Byla to pravda. Přibíral přes dvacet dekagramů týdně, takže teď už vážil minimálně o půl kila víc než na Silvestra. Bylo to prostě dítě kypící zdravím, radost se podívat.

Přišli Starkovi, Ada vypadala jako unavená a strhaná žena, starosti a nervové vypětí se jí podepsaly v obličeji ještě víc, než když jsem ji viděla krátce potom, co Susan zmizela. Arnold, který se samozřejmě dověděl rodinné tajemství docela snadno přímo od hráčů samotných, mi řekl, že Ada nakonec po tolika dlouhých letech mlčení svému manželovi poprvé v životě přiznala, že před tím, než se spolu seznámili, porodila dítě.

Zdálo se, že Ernie přijal tuto novinu naprosto klidně, tvářil se, jako by ho to vůbec nevyvedlo z rovnováhy.

Pokud přece jenom sváděl nějaký vnitřní souboj, pokud cítil vztek, zmar nebo zklamání, z jeho obličeje ani z chování se to vyčíst nedalo.

Ada prostě nedomýšlela jednu věc; manžel ji miloval opravdově a hluboce, a to, co se stalo před tím, než vstoupil do jejího života, ho nezajímalo.

„Nikdo nemusí o ničem mluvit,“

začal sám Arnold, když jsme se usadili v obýváku. „Chris a já jsme jiní. Chceme vědět všechno, ale to je náš věčný problém, je to tak, Chrissie?“

„Máš pravdu jako vždycky, Arnolde. Hodně věcí už jsme do této chvíle vyřešili.“

„Čemu ale opravdu nerozumím, je to, jak jste došla ke všem těm spojitostem a vazbám,“ ozvala se Susan. Seděla na pohovce vedle Kevina, držela ho pevně za ruku, jako by se bála, že jí uteče, jakmile se naskytne příležitost. On ale rozhodně nevypadal na to, že by chtěl vzít do zaječích, naopak se tvářil tak, že by neodešel, ani kdyby ho k tomu přemlouvali.

„Já ani vlastně přesně nevím, kde to skutečně začalo,“ opáčila jsem, „ale myslím, že mě nastartovaly hlavně dvě věci. Zaprvé mi hodně pomohla sestra Josepha, matka představená v klášteře svatého Štěpána, kde jsem sama strávila dlouhý čas jako jeptiška. Upozornila mě na zajímavý fakt, že v tom případu je zapleteno podezřele mnoho časopisů. Muselo mezi nimi existovat nějaké spojení a na mně bylo, abych k sobě svázala ty správné konce. Druhou věcí bylo, že po přečtení té příšerné povídky, kterou D. D. Butlerová napsala, jsem nemohla uvěřit, že by nějaký seriózní literární časopis – možná dokonce jakýkoli jiný časopis –mohl takový škvár vydat. Chci zdůraznit, že ať už posuzujeme obsah nebo kvalitu, to dílo bylo opravdu úděsné. A jak se nakonec ukázalo, vydavatelka časopisu povídku skutečně publikovala jenom proto, že o to byla výslovně požádána. Požádal ji o to její otec.“

„Jak jste se ale dostala k Jerrymu?“

„Běžným postupem,“ přiznala jsem.

„Konečně jsem se dopracovala k jeho otci, který, jak jsem v tu chvíli skálopevně věřila, byl vrah.

Vypravila jsem se do Brewsteru, vyhledala jsem jeho dům a navštívila jsem paní Childsovou. Ta mi ale oznámila šokující zprávu, že její muž asi čtrnáct dní před Silvestrem zemřel. Chvíli jsem měla opravdu strach, že jsem se dostala do slepé uličky, že budu muset začít znovu. Ale když jsem se vrátila domů, zavolala jsem do vydavatelství časopisu, který vydal D. D. fotoesej, a tam mi řekli, že pan Childs měl kromě dcery, s níž už jsem mluvila, ještě syna. Křestní jméno mi opravdu nic neříkalo, když jsem ale uslyšela název vašeho časopisu, uvědomila jsem si, že mám dalšího podezřelého.“

„No, prostě jsi odvedla perfektní práci, Chrissie,“ poklepával mě po rameni Arnold.

„Tak a teď toho na chvíli nechte.

Všichni už musíte být hladoví jako vlci,“ vložila se do rozhovoru Harriet. „Pojďme se posadit za stůl a jíst. Myslím, že nikomu nebude dělat problémy mluvit s plnou pusou.“

Zůstala jsem jediná, kdo se pořád na něco ptal. Susan s Kevinem seděli na druhé straně stolu přímo naproti mně a Jackovi. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Pokud nebude chtít odpovědět, poznám to na výrazu tváře.

„Domnívám se,“ nadhodila jsem, „že jste odjela do Bladesville ráno na Silvestra.“

„Ano. Předem jsem se s Jill domluvila, že si půjčím její auto, takže jsem ráno vstala, nasnídala jsem se a pěšky jsem došla ke garáži, kde Jill parkovala. Věděla jsem, kam mám jet. Zavolala jsem na Americkou automobilovou asociaci, kde mi ochotně poskytli přesný popis cesty. A tak jsem se tam vydala.“

„Věděli rodiče o tom, že jste tam tu noc spala?“

„No jistě,“ odpověděla naprosto bezelstně a podívala se na ně, jako by nechápala, proč se jí na takovou věc ptám.

„Řekla jsem Chris, že nevím, jestli jsi spala doma,“ vysvětlovala jí Ada nešťastně.

„No nic, prostě jsem tam spala. Do domu, kde bydlela D. D. Butlerová, jsem dorazila asi v deset, možná v půl jedenácté dopoledne. Zajela jsem autem až na prostranství vedle domu, kde to vypadalo, že tam parkovali i jiní lidé – prohrnuto ale nebylo, nic takového – a zazvonila jsem na zvonek a pak jsem zaklepala na dveře. Když se nikdo neozýval, vešla jsem dovnitř.“

„Vsadím se, že to byly okamžiky, na které nikdy nezapomenete,“

poznamenal Jack.

„Nikdy do konce života. Ležela tam obličejem dolů v té odporné přeplněné kuchyni, všude poházené věci, a na podlaze se leskla kaluž polozmrzlé krve. V té chvíli mě napadla jediná myšlenka – to musela udělat mamka. Byla jsem strašně vyděšená a totálně zmatená.“ Odmlčela se a tělem jí proběhl nekontrolovatelný třes. „Vy jste věděla, kdo D. D. je?“ zeptala jsem se tiše. „Už nějakou dobu. A věděla jsem to, protože jsem si přečetla dva dopisy, které poslala mamce, ještě než napsala mně.

Řekla jsem si, že mamka to už prostě nemohla vydržet, vzala věci do svých rukou a udělala tomu rázný konec.“

„A když jsem tam přijela já, samozřejmě jsem s jistotou nepoznala, kdo leží na té podlaze,“

zapojila se do vysvětlování Ada.

„Nejdřív jsem si myslela, že to musí být D. D., protože tam bydlela.

Kdo by ji ale zabíjel? A pak mě napadlo: Co když sem D. D.

pozvala i Susan? D. D. mi napsala, že na Silvestra plánuje ‚setkání, a já měla za to, že tím měla na mysli jenom sebe a mě. Ale jestliže vyslídila mě, mohla stejně snadno najít i Susan. Celou dobu jí chodila domů pošta a já jsem jí dopisy jenom předávala. Copak jsem mohla vědět, co je uvnitř? D. D.

mohla nadepsat jednu obálku ručně, další na stroji a mohla je poslat z různých míst.

Toho rána odešla Susan přede mnou. Možná se vydala na sever do domu na farmě, mohla se začít s D.

D. hádat, došlo ke rvačce, a nakonec ji nešťastnou náhodou zabila. Ale pak jsem si pomyslela: Co když tam leží Susan? Mozek jako by mi náhle vypnul. Totální výpadek paměti. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co měla Susan u snídaně na sobě, ale ta mrtvá měla na nohou tenisky, a jediné, o čem jsem nepochybovala, bylo, že Susan si je vzala taky.

Vlasy měla sice rozcuchané a špinavé od krve, ale barva také odpovídala té, kterou měla Susan.

Pokoušela jsem se jí podívat do tváře, ale žádná tvář tam nebyla.

Bylo to strašné.“

„Přemýšlela jste o tom, jak se tam Susan dostala?“ zeptal se Jack.

„Ne. Věděla jsem, že Kevin auto má a že ho Susan často používala. A kdyby ji D. D. zavraždila, možná by odjela pryč v tom, kterým tam Susan přijela.“

„Ado, vy jste z toho všeho musela být totálně zmatená a strašně vyděšená,“ poznamenala soucitně Harriet.

„Víc než to. Mnohem víc. Byla jsem tak rozhozená a vystresovaná, že jsem vůbec nevěděla, co si mám dál počít. Ale Erniemu jsem namluvila, že si beru auto a jedu něco nakoupit, a pak jsem jen tak jezdila kolem, asi dvakrát jsem se někde zastavila na šálek kávy a nakonec jsem zamířila domů. Nevěděla jsem, jestli je Susan živá nebo mrtvá nebo co jí asi řeknu a jak zareaguju, pokud se vrátí domů, jestli s ní o tom mám vůbec mluvit. Bylo to prostě šílené, myslela jsem, že se zblázním. A pak, když volal Kevin a chtěl ji k telefonu, tehdy mi to začalo docházet a drtilo mě to jako obrovský balvan. Ti dva měli přece naplánováno, že spolu půjdou ten večer ven, on jí volá, aby se domluvili na podrobnostech, a ona není doma. A nevracela se a nevracela a já jsem se musela sama užírat vědomím, že její nepřítomnost vysvětlují pouze dvě možnosti, jedna strašnější než druhá: buď leží mrtvá v tom domě, nebo je naživu
, ale stala se z ní vražedkyně na útěku.“ Poslední slovo už ze sebe nedostala, hlas ji zradil. Snad unavená překotným vývojem událostí nebo aby skryla slzy, které se jí řinuly z očí, položila si hlavu na stůl.

„Tak se mi zdá,“ pronesl Arnold ze svého místa u stolu, „že ten mizera, který to všechno zavinil, na svou zlobu nakonec doplatil a sám se stal obětí. Z toho, co jsem se dověděl –a musím podotknout, že většina informací pochází ze spolehlivého pramene, jímž je naše Chrissie –vyplývá, že se D. D. rozhodla udělat maximum pro to, aby zničila své biologické rodiče, a Susan chtěla podvodně vylákat na farmu a tam ji zavraždit. Ta dívka musela být nadobro zkažená a zvrácená.“

„Nebo velice rozhněvaná,“ namítla jsem. „Její rodina jsou skutečně příjemní lidé. Setkala jsem se s nimi.“

„To jí nestačilo,“ ozvala se znovu Ada. „Nic jí nebylo dost. Je to hrozně skličující.“

„Ale přes veškerou hrůzu to je neuvěřitelný příběh,“ přisadil si Jack. „Neváhala strávit roky tím, že se vetře do životů lidí, s nimiž byla pokrevně příbuzná, začne s nimi manipulovat, aby jim mohla dát najevo, jak nad nimi ční. A pak je všechny přesvědčí, aby přijeli do neznámého domu kdesi na severu na rodinnou sešlost.“

„Měl Jerry Childs stále tu její povídku?“ zeptala jsem se.

„Ráno jsem mluvil s policií z Bladesville. Tenafly nic takového nenašel. Ale podařilo se jim najít vražednou zbraň.“

„Tys nám to celou dobu tajil, Jacku,“ pokáral ho s úsměvem Arnold.

„Ale ne. Znáš mě. Jenom jsem čekal na ten pravý moment. Byla to lopatka. Po vraždě ji musel odvézt v kufru auta, protože se tam našly stopy od krve. Jak prokázala pitva, udeřil ji lopatkou, kterou používala na přikládání a čištění kamen. Našly se na ní stopy popela a dřevěného uhlí. Co se tohohle týká, nedostali z něho ani slovo.“

„Po tom spontánním doznání, kdy při zatýkání v domě na farmě uvolnila tíha emocí stavidla jeho výřečnosti, už bude určitě mnohem opatrnější a dá si pozor na jazyk.“

Nedokázala jsem si představit, že by mu jakýkoli obhájce schválil podobný proslov, jakého jsme se stali svědky včera odpoledne.

„Tvrdil, že našel v kuchyni nabitou pistoli,“ pokračoval Jack.

„Pravděpodobně tu, kterou chtěla D. D. použít, až se dalšího dne ráno dostaví její ‚hosté‘. Ke své smůle ji ale neměla po ruce, jinak by už Jerry nejspíš nebyl mezi živými.“

„A D. D. naopak ano,“ podotkl Arnold. „Kde je ta údajná zbraň teď?“

„Řekl policistům, že se cestou domů zastavil na Tap-pan Zee Bridge a všechno vyhodil do řeky Hudson –v jejím nejširším bodě, samozřejmě. Silně pochybuju, že by kvůli tomu prohledávali řeku sacím bagrem.“

Náhle se ozval pláč a všichni ztichli.

„Vypadá to, že náš chlapeček dostal hlad.“ Odsunula jsem židli od stolu a vykročila jsem ke schodišti.

„Vezmi ho dolů, až skončíte,“

zavolala za mnou Harriet.

„A pak musíš všem vylíčit, jak jsi sama s jednou rukou volnou, protože druhou jsi přidržovala dítě u prsu, statečně bránila nezadatelná práva matek proti po zuby ozbrojenému policejnímu komandu,“ halasil Arnold a smál se na celé kolo.

„Dobře, dobře. Ale až za chvíli.“

To už jsem spěchala do schodů. „Už jsem u tebe, miláčku,“ řekla jsem něžně, když jsem se nakláněla nad postýlkou.

27

Domů jsme se dostali až za tmy, takže byl nejvyšší čas vykoupat našeho malého a uložit ho ke spánku. Na stolku blikal záznamník, ale neměla jsem čas si poslechnout vzkazy, a tak jsem poprosila Jacka, aby to udělal sám. Přišel za námi do Eddieho pokojíčku, když jsem ho koupala.

„Jerry Childs byl obviněn z vraždy druhého stupně.“

„To je, myslím, spravedlivé.

Pochybuju totiž o tom, že tu vraždu plánoval, přestože po otcově náhlé smrti musel být pěkně namíchnutý.“

„Kdyby ji zastřelil pistolí, kterou by si přinesl s sebou, určitě by případ klasifikovali jako vraždu prvního stupně, ale když ji uhodil lopatkou opřenou o kamna, kterou v záchvatu zlosti popadl, nemůže mu nikdo dokázat, že tam šel s úmyslem vraždit.“

„Zajímalo by mě, jestli chtěla zabít všechny tři,“ přemítala jsem, když jsem vyzdvihla Eddieho z vaničky a zabalila ho do měkoučké osušky.

„Hm, ty ale nádherně voníš.“

„Kde je ale jeho zbraň?“

„Pryč i se všemi papíry, které tam D. D. měla. Zbavil se jí i s tou pistolí, kterou údajně našel v kuchyni. Pokud Jerry tohle všechno stačil zničit, zahodit i svou pistoli už pro něho nebyl žádný problém.“

„Ale tu lopatku nezahodil.“

„To je pravda. Ale nezapomeň, že ji měl v kufru. Není snadné otevřít kufr od auta přímo na Toppan Zee Bridge a vytáhnout lopatku.“

„Takže se to nikdy přesně nedovíme. Že máme ale krásné dítě, Chris. Podívej se na něj.“

Políbila jsem ho na tvářičku a zasypávala jsem pudrem jeho sametovou pokožku. „Ty jsi opravdu naše zlatíčko,“ cukrovala jsem.

„Abych nezapomněl, máš tady vzkaz od Mel. Chce, abys jí zavolala.“

„Nejdřív se musím věnovat Eddiemu.“ Posadila jsem si ho na klín a začala jsem ho kojit.

Mel zvedla sluchátko po druhém zazvonění. „Chris! Ahoj. No to je dost, že taky zavoláš. Jak se cítíš?“

„Unavená, ale šťastná. Eddie usnul a my jsme příliš sytí, abychom šli večeřet. A jak se máte vy, lidi?“

„Máme se fajn. Poslouchej. Strašně mi chybíš. Nevíš, proč už se nenavštěvujeme?“

„Nechci tě otravovat, když toho máš za celý den dost ve škole. Ale taky mi chybíš. Je to prostě – však víš, pracuješ, máš spoustu dalších povinností kolem…“

„To je směšné. Přijď k nám zítra, platí? Ve čtyři?“

„Budu tam.“

„Už se nemůžu dočkat, jak mi budeš všechno vyprávět. Myslím o tom případu.“

„Je toho ještě víc, Mel. Například mě v těch končinách na severu málem zatkli za obscénní odhalování na veřejnosti, když jsem ve vlastním autě kojila Eddieho.“

„Děláš si ze mě blázny?“

„Ne, opravdu.“

„Tak zítra. A přijď radši už v půl čtvrté.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Domluveno.“

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s